ECLI:CZ:US:2022:3.US.1362.22.1
sp. zn. III. ÚS 1362/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky 1. správcovská a konkurzní, v. o. s., se sídlem Pardubice, třída Sladkovského 67, právně zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Česká Třebová, Čechova 396, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 11. 2021 č. j. 82 ICm 2009/2021-28 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022 č. j. 101 VSPH 51/2022-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí, když má za to, že jimi bylo porušeno zejména její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako soud prvního stupně, v záhlaví uvedeným rozsudkem pod bodem I. výroku zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala určení, že pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice Denisy Kudrnáčové, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 82 INS 23373/2020, pod č. P5 v celkové výši 7 865 Kč, není po právu, pod bodem II. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze tento rozsudek potvrdil.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že oběma rozhodnutími došlo k přepjatě formalistickému až excesivnímu výkladu ustanovení §177 odst. 1 insolvenčního zákona a ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona. Uvedené pochybení se nepromítá jen do sféry stěžovatelky, které by v zásadě mohl být výsledek sporu o určení pohledávky docela lhostejný, nicméně formou deformace poměrného uspokojení jde především o práva věřitelů dlužnice, kteří, v důsledku postupu obou účastníků řízení, obdrží na úhradu svých oprávněných pohledávek o to méně, o co více na svou pohledávku obdrží žalovaný - vedlejší účastník.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud vyšel při projednávání návrhu především z toho, že se ve věci jedná o částku bagatelní. Ve své praxi dal Ústavní soud opakovaně najevo (z nedávných rozhodnutí srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21, III. ÚS 3599/20, II. ÚS 886/20, I. ÚS 2026/20 aj.), že v těchto případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Ve sporech o bagatelní částky je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům (potažmo jiným orgánům veřejné moci) umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v nynějším případě. Výklad přijatý Ústavním soudem tu nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. To se ostatně kupř. v oblasti civilního procesu odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž i v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice těchto omezení, kdyby se přezkum takových rozhodnutí pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021). Obdobně je však třeba nahlížet na bagatelní rozměr věci i v jiných oblastech práva.
7. Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o bagatelních částkách, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné (srov. např. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 774/21). Stěžovatelka existenci podstatné újmy, jež by mohla zakládat ústavněprávní přesah věci, netvrdí, resp. z argumentace v ústavní stížnosti nevyplývá. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu