ECLI:CZ:US:2022:3.US.1456.22.1
sp. zn. III. ÚS 1456/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 67 To 130/2022-86, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") vyhověl usnesením ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 16 PP 14/2022, stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS"). Napadeným
usnesením však městský soud - v návaznosti na stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 - usnesení obvodního soudu zrušil a žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS zamítl, a současně soud nepřijal nabízenou záruku za další chování stěžovatele.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí městského soudu je formalistické, neboť vychází pouze z jeho trestní minulosti a vůbec nezohledňuje jeho stabilní rodinné zázemí, onemocnění manželky, příslib zaměstnání, řádné chování ve výkonu trestu, získaný nadhled nad dřívějším jednáním či zaplacení všech závazků, spojených s trestním řízením a výkonem trestu odnětí svobody. Připomíná rovněž, že ze svého kapesného pravidelně přispívá organizaci pomáhající obětem trestných činů. Dále stěžovatel poukazuje na nesprávně zjištěný skutkový stav. Není prý totiž pravdou, že by se dopustil trestné činnosti po dřívějších podmíněných propuštěních z výkonu trestu, není pravdivé ani vyjádření soudu o jeho opakované násilné trestné činnosti, ani o četnosti jeho pobytu ve výkonu trestu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
5. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud je vykonával.
6. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán kasačním způsobem zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li činnost obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
8. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti připomenul, Ústavní soud v minulosti též opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Mimořádnost podmíněného propuštění ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. V nálezu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411) Ústavní soud zdůraznil, že mimořádným je institut podmíněného propuštění pouze v tom, že benevolencí státu odsouzený za určitých podmínek nemusí vykonat uložený trest celý. Mimořádnost daného institutu ale nespočívá v tom, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, naplnil-li odsouzený zákonná kritéria. Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky. Ústavní soud v tomto smyslu opakovaně korigoval rozhodovací praxi obecných soudů, které institut podmíněného propuštění interpretují odlišně od aktuální a ustálené nálezové judikatury Ústavního soudu, a do svých rozhodnutí naopak přejímají právní závěry zdejšího soudu buď překonané, či obsažené v jeho usneseních, která však nelze považovat za závazná erga omnes (viz např. odkaz v bodu 18. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 638/21, které městský soud chybně označil jako nález).
9. Současně však Ústavní soud poznamenává, že výše popisovaná situace nyní nenastala. Městský soud totiž sice při rozhodování o žádosti shledal, že stěžovatel splnil formální podmínku spočívající ve výkonu potřebné délky uloženého trestu a také druhou podmínku, tedy prokázání polepšení v důsledku výkonu trestu, avšak že nedostál třetí podmínce, tedy prognóze vedení řádného života po propuštění na svobodu. Je sice zjevné, že se městský soud zaměřil a kladl důraz zejména na trestní minulost stěžovatele (17 záznamů v rejstříku trestů), aniž by se náležitě vypořádal s jinými stejně relevantními skutečnostmi (např. proč nepovažuje za dostačující ani šestiletou zkušební dobu spojenou s dohledem probační a mediační služby), nelze však přehlédnout, že pozitivně nehodnotil ani okolnosti, které stěžovatel naopak považoval za pro něj příznivé. Dle Ústavního soudu přitom není možné městskému soudu vytýkat, má-li pochybnosti, zda zrovna stabilní rodinné zázemí může mít vliv na bezúhonnost stěžovatele v budoucnu, když tomu tak ani v minulosti zjevně nebylo. Rovněž nelze přehlédnout, že již soud prvního stupně nepřijal záruku potenciálního zaměstnavatele stěžovatele, a proto je pochopitelné, že stejně tak městský soud nepovažoval vliv budoucího zaměstnavatele (který dal ostatně sám najevo, že na tom má pouze omezený zájem) na řádný život stěžovatele v budoucnu za dostačující.
10. Navzdory výhradám vztahujícím se zejména k odůvodnění napadeného usnesení považuje Ústavní soud za rozhodující, že s ohledem na výše uvedené specifické okolnosti a aktuální možnosti stěžovatele je možné považovat napadené rozhodnutí za ústavně konformní. Závěry městského soudu totiž nejsou výsledkem hodnocení výhradně trestní minulosti stěžovatele, ale i dalších okolností, které v jeho případě nemohly k vyhovění žádosti o podmíněné propuštění přispět. Ústavní soud proto v rozhodování městského soudu neshledal pochybení takové intenzity, které by bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
11. Pouze na okraj Ústavní soud ke zbývajícím námitkám stěžovatele doplňuje, že městskému soudu vytýkané formulace stran dřívějších podmíněných propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody či k jeho násilné trestné činnosti v napadeném rozhodnutí nezazněly, a nelze z nich proto usuzovat na nesprávně zjištěný skutkový stav věci.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu