ECLI:CZ:US:2022:3.US.185.22.1
sp. zn. III. ÚS 185/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2021, č. j. 68 To 257/2021-842, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2021, č. j. 4 T 72/2020-801, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy a jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 3 a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že v době vydání napadených rozhodnutí byl stěžovatel trestně stíhán, neboť po předchozím slovním napadání pedagogů v budově základní školy, kterou navštěvuje jeho dcera, fyzicky napadl strážníky přivolané Městské policie O. Incidentu přihlížely jak dospělé osoby, tak žáci školy. Jelikož bylo probíhající hlavní líčení mařeno obstrukčním chováním stěžovatele, který se k soudu nedostavoval, byl stěžovatel zatčen a usnesením okresního soudu ze dne 16. 9. 2021, č. j. 4 T 72/2020-729, byl vzat do vazby. Proti tomuto usnesení a navazujícímu usnesení krajského soudu ze dne 7. 10. 2021, č. j. 68 To 229/2021-782, kterým krajský soud zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu o vzetí do vazby, podal stěžovatel rovněž ústavní stížnost, která již byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 3067/21, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
3. Nyní napadeným usnesením okresního soudu byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, ve které byl ponechán, neboť okresní soud shledal, že důvod vazby §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") trvá i nadále, a jsou dány důvody dle §68 odst. 3 písm. b) tr. řádu. Navazující stížnost stěžovatele zamítl krajský soud rovněž nyní napadeným usnesením jako nedůvodnou.
4. V období mezi vydáním napadených rozhodnutí a podáním ústavní stížnosti byl stěžovatel uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě a přečinem výtržnictví a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 12 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
5. Stěžovatel uvádí, že již byl z vazby propuštěn, nicméně její předchozí prodloužení pociťuje natolik intenzivně, že se domáhá vyslovení porušení svých práv, a to i proto, že se problematika nedůvodného prodlužování vazby týká celé řady trestních stíhání. Stěžovatel namítá, že mu byla prodloužena vazba, aniž by byly jakkoli přijatelně vypořádány argumenty obhajoby proti jejímu pokračování. Stěžovatel rozporuje "stěžejní důvod", který vedl k jeho vzetí do vazby, a sice nedoložení omluvy neúčasti na hlavním líčení dne 14. 7. 2021, neboť bylo v silách soudu vyžádat si lékařskou zprávu, která by prokazovala odpadnutí (resp. neexistenci) vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu. Stěžovatel postupně rozporuje i další důvody pro trvání vazby a odmítá, že by se trestnímu řízení vyhýbal. Dále odkazuje na doktrínu zesílených důvodů, kterou doplnil judikaturou Ústavního soudu, aby doložil, které závěry Ústavního soudu obecné soudy nerespektovaly. Nevzaly údajně do úvahy vyjádření a podání stěžovatele, která dle jeho názoru zeslabovala důvody vazby a měla vést k jeho propuštění.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti ustáleně vyslovuje tak, že vazba je mimořádný institut, který vždy podstatně zasahuje do osobní svobody obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55), nález sp. zn. I. ÚS 381/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 160/24 SbNU 175), nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149) či usnesení sp. zn. I. ÚS 77/02 ze dne 2. 4. 2002 (U 12/26 SbNU 343)], proto je jeho uplatnění ovládáno zásadou zdrženlivosti a subsidiarity [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429) či nález sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004 (N 28/32 SbNU 261)], jakož i maximální šetrnosti k zájmům osoby, jež má být do vazby vzata [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1115/09 ze dne 15. 4. 2010 (N 85/57 SbNU 137)]. Nesmí jím být v žádném případě předjímána vina osoby, která má být do vazby vzata [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117)].
11. I v případě rozhodování obecných soudů o vazbě však platí, že do něj může Ústavní soud zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se tyto zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1252/08 (N 125/50 SbNU 85)]. Vždy ale musí být obecnými soudy naplněn požadavek na přesvědčivé odůvodnění vazebních rozhodnutí, v nichž musí být zejména pregnantně vylíčeny skutečnosti, které zakládají riziko materializace vazebního důvodu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 185/01 ze dne 21. 6. 2001 (U 23/22 SbNU 391), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235)]. Takovému požadavku přitom obecné soudy v nyní posuzované věci bezezbytku dostály.
12. Okresní soud se velmi podrobně zabýval tím, zda jsou stále dány důvody vazby ve smyslu ust. §67 písm. a) tr. řádu, v návaznosti na ust. §68 odst. 3 písm. b) tr. řádu, a shledal, že u stěžovatele lze shledat zcela důvodnou obavu, že v případě jeho propuštění z vazby na svobodu by uprchl nebo se skrýval, aby se tak vedenému trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu vyhnul.
13. Krajský soud se následně zcela ztotožnil s názorem okresního soudu, že se oproti předchozí fázi trestního řízení situace nijak nezměnila, a že zmíněná obava i nadále přetrvává. Své závěry přitom oba soudy odůvodnily zejména skutečností, že se stěžovatel bez řádné omluvy k předchozím nařízeným hlavním líčením nedostavoval (nikoliv tedy pouze v jediném případě), nebylo možno jej k hlavním líčením opakovaně ani předvést, zásilky od soudu si řádně nepřebíral, případně jejich převzetí ponechával až na poslední chvíli, svoji přítomnost u soudu různě podmiňoval, své případné omluvy z neúčasti na jednání soudu řádně nedokládal, a to vše i přes předchozí četná upozornění a poučení ze strany soudu prvního stupně, jakým způsobem je nutno řádně a včas svoji nepřítomnost omluvit, takovou omluvu náležitě doložit lékařskou zprávou, s upozorněním, že v opačném případě by musel soud přistoupit k předvedení stěžovatele, v krajním případě na něj uvalit vazbu.
14. Oba soudy tedy shodně dovodily, že hrozí zcela důvodná obava, že by po propuštění z vazby na svobodu stěžovatel znovu mařil projednání této trestní věci, nalézací soud by opět nemohl ve věci jednat a musel by komplikovaně zajišťovat jeho účast u hlavních líčení. To ostatně dokládala i vyjádření samotného stěžovatele přednesená při hlavních líčeních dne 29. 9. 2021 a 18. 10. 2021, která nasvědčují, že by i nadále pokračoval v popsaných jednáních, neboť pro případ svého eventuálního propuštění z vazby na svobodu podmiňoval svoji účast u dalších hlavních líčení různými podmínkami.
15. Z napadených rozhodnutí rovněž vyplývá, že se obecné soudy vypořádaly i s návrhy a souhlasem stěžovatele, aby se v budoucnu konalo hlavní líčení bez jeho přítomnosti, zohlednily jeho netrvání na opakování celého dokazování po změně senátu a odůvodnily i nemožnost nahrazení vazby jinými, méně invazivními, prostředky.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že se soud prvního stupně i stížnostní soud věcí v dostatečném rozsahu zabývaly a svá rozhodnutí velice pečlivě a srozumitelně odůvodnily, a usoudily-li, že je postoj stěžovatele k trestnímu řízení i nadále neměnný, nelze takovému závěru ničeho vytknout. Současně v rozhodování obecných soudů zdejší soud neshledal ani jiná pochybení, která by bylo možné teprve vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohla by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
17. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu