ECLI:CZ:US:2022:3.US.214.22.1
sp. zn. III. ÚS 214/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené Mgr. Radkem Jamborem, advokátem se sídlem Benešova 1273/36, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021 č. j. 9 To 201/2021-864, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z důvodu probíhajícího trestního řízení požádala stěžovatelka o přednostní projednání dle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu, stěžovatelka byla obviněna ze zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že měla využít zdravotního stavu své matky, která nebyla schopna rozpoznat protiprávnost jednání vůči své osobě a byla snadněji ovlivnitelná, a neoprávněně se obohatit o její majetek ve výši 1 203 000 Kč, kdy částka ve výši 120 000 Kč byla vrácena matce na účet z důvodu chybějícího variabilního symbolu. Obžalovaným ve stejné trestní věci je také bratr stěžovatelky, který se dle obžaloby neoprávněně obohatil o majetek své matky v celkové výši 721 880 Kč. Neoprávněné obohacení proběhlo v období let 2015-2016.
3. Rozsudkem ze dne 24. 5. 2018 č. j. 13 T 90/2017-503 byla stěžovatelka zproštěna obžaloby z výše uvedeného zločinu a její bratr byl částečně obžaloby zproštěn, přičemž za převod nemovitostí byl odsouzen ke dvěma a půl letem nepodmíněného trestu a pokutě. Odvolací soud, po nařízeném veřejném jednání, napadené rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 24. 1. 2019 č. j. 9 To 356/2018-582 a nařídil nalézacímu soudu zabývat se skutečnostmi vyplývajícími z výpovědi svědkyní, které mohou mít vliv na subjektivní stránku jednání obžalovaných. Dále se musel vypořádat s námitkami bratra stěžovatelky a státního zástupce.
4. Okresní soud doplnil dokazování výslechem svědků a konstatoval, že není dostatek důkazů, které by prokázaly, že obžalovaní naplnili všechny skutkové podstaty zločinu podvodu a dne 2. 9. 2019 vynesl zprošťující rozsudek v plném rozsahu. Odvolací soud usnesením ze dne 9. 1. 2020 č. j. 9 To 468/2019-689 rozhodnutí nalézacího soudu opět zrušil a nařídil doplnění dokazování výslechem svědků, kteří mohou svědčit o zdravotním stavu poškozené, a také žádal doplnit dokazování ohledně lékařské dokumentace.
5. Nalézací soud doplnil dokazování během hlavního líčení dne 24. 6. 2020, kdy vyslechl soudního znalce, opatrovníka poškozené, příslušníka Policie ČR a sousedky poškozené. Následně vynesl opět zprošťující rozsudek s tím, že není dostatek důkazů, které by prokázaly, že obžalovaní naplnili všechny skutkové podstaty zločinu podvodu a převody majetku odpovídají plánům již z doby za života manžela poškozené. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu usnesením ze dne 17. 12. 2020 opět zrušil z důvodu nelogického vyhodnocení výpovědí svědků, kteří svědčili o zdravotním stavu poškozené a o tom, že obžalovaní o špatném stavu poškozené věděli a nařídil doplnit dokazování o opatrovnický spis poškozené.
6. Okresní soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 14. 4. 2021 obžalované zprostil obžaloby z důvodu nedostatku důkazů s tím, že na jedné straně stojí výpovědi lékařek a na druhé straně výpovědi obžalovaných. Soud je přesvědčen, že jím provedené hodnocení důkazů nepostrádá logickou strukturu a lze dospět k opakovaně prezentovaným závěrům o nevině obžalovaných. Odvolací soud dne 30. 9. 2021 opět rozsudek zrušil, vrátil soudu I. stupně a zároveň v souladu s §262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zprošťující rozsudky současného senátu nalézacího soudu jsou, ve vztahu k jejím obviněním, vždy formálně i věcně správné a jsou napsány komplexně co do hodnocení provedených důkazů, jakož i vypořádání se s námitkami obžaloby, proto není důvod, aby byla věc předána jinému senátu k rozhodování.
8. Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. Podle ustálené judikatury patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu podle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu [srov. nález ze dne 7. 12. 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95 (N 82/4 SbNU 271), nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), usnesení ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2832/10 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Tím je zohledněna i zásada ekonomie řízení, protože pokud by bylo případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v důsledku takovéhoto rozhodnutí konstatováno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1913/07).
9. Stěžovatelka ústavní stížností žádá zrušení celého usnesení krajského soudu, které obsahuje výroky I. - III. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení pouze výroku III., a to právě a výlučně z toho hlediska, zda aplikací §262 trestního řádu nedošlo v dané věci k porušení základních práv stěžovatelky. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní stížnost mířící proti výrokům I. a II. usnesení krajského soudu je nutno považovat za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Uvedený imperativ je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc [nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96 (N 65/8 SbNU 141)]. Jak vyplývá z již dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, podstata tohoto základního práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce [např. nález ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267)]. Takto určená příslušnost je zásadně dána pro celé řízení.
11. Ústavní soud současně akceptuje, že uvedený ústavní princip se neuplatňuje absolutně. Není za všech okolností nutné trvat na projednání věci jediným zákonným soudcem, pokud by to znamenalo (pravděpodobné) porušení jiných významných principů spravedlivého procesu (zejména nestrannosti a nezávislosti soudce), nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu trestní řád zakotvuje právní instituty, které umožňují v předem vymezených případech a za předem stanovených podmínek učinit výjimku z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů (§16 a násl. trestního řádu) nebo z pravidel o určení složení senátu (resp. samosoudce). Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem podle §25 trestního řádu a dále o postup odvolacího soudu podle §262 trestního řádu (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 794/16; a sp. zn. II. ÚS 2317/11; či usnesení sp. zn. II. ÚS 3316/09 ze dne 4. 11. 2010; a sp. zn. III. ÚS 642/08 ze dne 22. 5. 2009). Využití těchto institutů ovšem vždy musí splňovat přísné podmínky proporcionality zásahu do práva na zákonného soudce.
12. V řízení o opravném prostředku může nadřízený soud za podmínek stanovených zákonem (mj. §262 trestního řádu) přikázat věc jinému senátu či samosoudci téhož soudu. Možným důvodem je nerespektování závazného právního názoru ze strany soudu nižší instance, či možnost závažných vad, které indikují, že bez tohoto opatření by nebylo možno skončit řízení zákonným způsobem (tedy bez vad a bez průtahů). Jelikož je výše uvedeným způsobem prolamován princip zákonného soudce (byť ve prospěch jiného legitimního zájmu), platí zde restriktivní přístup, nadřízeným soudem nesmí být právo na zákonného soudce obcházeno (III. ÚS 90/95, I. US 109/11). Neschopnost soudu nižšího stupně skončit věc zákonným způsobem musí být trvalejšího rázu, porušování procesních pravidel musí být opakované - platí nepsané pravidlo třikrát a více, ani to však nelze aplikovat mechanicky (I. ÚS 1922/09, I. ÚS 564/17). (Hussaini, F., Bartoň, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 1192).
13. V posuzované věci šlo konkrétně o zjištění rozhodných skutečností a na to navazující právní hodnocení subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, zejména zda na základě zjištěného skutkového stavu věci si stěžovatelka a její bratr v době posuzované trestné činnosti byli vědomi špatného zdravotního stavu své matky. Hlavním důvodem opakovaného zrušení rozsudků nalézacího soudu a aplikace §262 trestního řádu odvolacího soudu byl způsob, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy, neboť se důsledně nevypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí v této trestní věci. V důsledku toho nepovažoval za prokázanou subjektivní stránku jednání obou obžalovaných a dle zásady in dubio pro reo vynesl zprošťující rozsudky. Podle krajského soudu nerespektoval okresní soud jeho předchozí pokyny a nebyl schopen hodnotit důkazy ve vzájemných souvislostech ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu.
14. Na základě srovnání závěrů obou soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že opakované výhrady odvolacího soudu stran hodnocení důkazů byly způsobilé odůvodnit kasaci rozsudků soudu prvního stupně i použití postupu podle §262 trestního řádu. Odvolací soud trval na tom, že soud prvního stupně nevyhodnotil jednotlivé důkazy ve vzájemných souvislostech a v souladu se zásadami formální logiky. Dle názoru Ústavního soudu se odvolací soud svým postupem nedopustil zjevné libovůle a jeho rozhodnutí lze z ústavněprávního hlediska považovat za akceptovatelné. Z rekapitulace věci je též zřejmé, že odvolací soud nejprve třikrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně rušil v pořadí počtvrté, nařídil zároveň nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Toto své rozhodnutí odůvodnil neschopností stávajícího senátu splnit svou zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu.
15. Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem krajského soudu a napadeným rozhodnutím došlo k neústavnímu zásahu do stěžovatelčiných práv zaručených čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto usnesením nijak nehodnotí právní úvahy či názory, které v usnesení, proti němuž směřovala ústavní stížnost, vyslovil odvolací soud k věci samé. Takovéto hodnocení Ústavnímu soudu v dané fázi trestního řízení a s ohledem na předmět řízení před Ústavním soudem nenáležel.
16. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti výroku I. a II. usnesení krajského soudu jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a proti výroku III. usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu