ECLI:CZ:US:2022:3.US.225.22.1
sp. zn. III. ÚS 225/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Matejem Kozou, advokátem, sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2021 č. j. 14 To 714/2021-18 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. listopadu 2021 č. j. 0Nt 4201/2021-2, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 14 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) a d), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jehož se měl dopouštět společně s obviněnou Janou C. (jedná se o pseudonym) tím, že nejméně od roku 2020 do 27. 1. 2021 v místě bydliště a jinde nezletilé Patrika a Radka (jedná se o pseudonymy), na jejichž výchově se spolu s Janou C. podílel, opakovaně zavíral do sklepní kóje, kde je držel v chladu a nedostatečném ošacení, způsobil jim údery vařečkou, plácačkou, opaskem, násadou od koštěte, otevřenou dlaní, zavřenou dlaní nebo ranami nožem četná zranění na různých částech těla, zejména v obličeji, na krku, horních a dolních končetinách, hrudníku, zádech, oblasti břicha, přirození, způsobil jim tak pohmožděniny, krevní podlitiny, bodnořezné mokvající rány, na nohou odřeniny, krevní výrony v podkoží a podlitiny, otok a krevní podlitiny na genitáliích, a vedle fyzických poranění též posttraumatickou stresovou poruchu.
3. K návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze rozhodl Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením o uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování stěžovatele do zahraničí. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel jako státní příslušník Ukrajiny je obviněn z jednání dosahujícího vysoké závažnosti páchané na velmi malých dětech po dlouhou dobu, za něž mu v případě odsouzení hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody, přičemž závažnost právní kvalifikace a blížící se soudní proces navyšují důvodně obavu, že by mohl utéct do zahraničí, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání, či aby je mařil.
4. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl, neboť shledal, že rozhodnutí o vyslovení zákazu vycestování do zahraničí je správné, předcházelo mu řádně provedené řízení, přičemž jeho účelu nelze dosáhnout jiným opatřením.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva tvrdí, že omezení svobody pohybu nebylo v jeho věci uloženo v nezbytném a odůvodněném případě. Podle jeho názoru žádná z okolností, o niž soudy opřely svá rozhodnutí, neodůvodňuje uložení zákazu vycestovat. Soudy se přesvědčivě nevypořádaly s námitkami, že veškeré rodinné i majetkové zázemí má stěžovatel dlouhodobě na území České republiky, přičemž ve vztahu k Ukrajině ho pojí pouze pouto občanské.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Účelem omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí je zajistit, aby se osoba stíhaná pro úmyslný trestný čin nemohla vyhýbat trestnímu řízení, ztěžovat ho nebo mu zcela uniknout [viz nálezy ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 12/07 (č. 355/2008 Sb., N 90/49 SbNU 247) nebo ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 18/07 (č. 384/2009 Sb. N 202/54 SbNU 505)]. Tento účel nepochybně odpovídá veřejnému zájmu na udržení veřejného pořádku, pročež jej lze z hlediska čl. 14 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - a v právních vztazích stěžovatele jako státního příslušníka třetí země podléhajícího při pobytu na území České republiky účinkům práva Evropské unie - i čl. 45 odst. 2 Listiny základních práv EU považovat za legitimující omezení svobody pohybu. Ustanovení §77a tr. řádu (jakož i na ně navazující §73 odst. 5 tr. řádu) tedy představuje ústavně konformní výjimku ze svobody pohybu zaručené na vnitrostátní i mezinárodní úrovni [srov. nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2821/20, usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3861/13 (U 16/75 SbNU 649) a další]. Rozhodování o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí nebo pro jeho ponechání v platnosti, je věcí orgánů činných v trestním řízení, a to především trestních soudů.
9. Zákaz vycestování (stejně tak jako vazba, kterou lze za určitých okolností podle §73 tr. řádu nahradit opatřeními tam uvedenými, spolu se zákazem vycestování do zahraničí) představuje zajišťovací opatření sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o něm nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou omezení pohybu pouze na území České republiky je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o zákazu vycestování nahrazujícím vazbu je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, jakož i další vývoj řízení (srov. např. usnesení ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19). Tyto důsledky se jen snaží předvídat. Závěr, že obviněný by skutečně do zahraničí uprchl, nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být v dalším řízení přehodnocen. Tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých rozhodnutí vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
10. Z obsahu napadených usnesení plyne, že oba soudy náležitě a přesvědčivě vyložily, proč u stěžovatele nastaly důvody pro uložení předmětného omezujícího opatření, přičemž se zároveň vypořádaly se stěžovatelovými námitkami svědčícími pro opačný závěr. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) a d), odst. 3 písm. a) tr. zákona, přičemž dle zjištění soudů je trestní stíhání plně důvodné, neboť má oporu ve výpovědích obou nezletilých, fotodokumentaci, lékařských zprávách a znaleckých posudcích i výpovědích řady dalších svědků. Stěžovatel je stíhán pro trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody v rozpětí od pěti do dvanácti let; s ohledem na dobu páchání trestné činnosti a její intenzitu lze dle názoru krajského soudu předvídat, že mu v případě uznání viny bude vyměřen trest při polovině zákonné trestní sazby, která činí osm let a šest měsíců. Takový trest je dle judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3)] možné označit za trest vysoký a hrozba takovým trestem představuje konkrétní skutečnost, z níž vyplývá důvodná obava, že by obviněný mohl vycestovat do domovského či třetího státu, přičemž tato obava je zvýšena tím, že stěžovatel nemá v České republice povolení k pobytu ani není nikde zaměstnán. Poukazuje-li v ústavní stížnosti na svoje rodinné zázemí, kdy jde zřejmě o vztah k obviněné C., i tato obviněná je ohrožena stejným trestem, takže by jí jistě nečinilo problém odcestovat spolu se stěžovatelem.
11. Jakkoli Ústavní soud nepopírá, že také zákaz vycestování jako "náhradní opatření" vůči vazbě může velmi výrazně zasahovat do práv a svobod osoby, jíž je uložen, zajisté ho nelze srovnávat s vazbou samotnou, při níž dochází k naprostému omezení osobní svobody jednotlivce, a kterou lze považovat za naprosto krajní institut sloužící k naplnění účelu trestního řízení. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č.163/2010 Sb., N 89/57, SbNU 167)]. Právě z tohoto důvodu poskytuje trestní řád v ustanovení §73 možnosti, jimiž lze vazbu nahradit, aby nedošlo k natolik masivnímu zásahu do osobní sféry jedince. V případě zákazu vycestování jde pouze o (částečné) omezení jeho pohybu, což je samozřejmě výrazně slabší zásah do jeho právní sféry, byť i při ukládání jiných omezení než přímo uložení vazby musí být ctěny základní parametry omezení základních práv a svobod, především mohou být ukládány pouze v nezbytných a přesvědčivě odůvodněných případech (obdobně viz usnesení ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2093/14). Tak se stalo, jak je uvedeno v předchozím odstavci, i v posuzované věci.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tak dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí o omezení svobody pohybu a nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
13. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu