ECLI:CZ:US:2022:3.US.2373.22.1
sp. zn. III. ÚS 2373/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem Klimentská 36, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2022, sp. zn. 12 To 26/2022 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2022 sp. zn. 45 T 9/2021, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto, že podle §31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), není předsedkyně senátu Mgr. Jana Miklová vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 45 T 9/2021. Své rozhodnutí městský soud odůvodnil zjištěním, že předsedkyně senátu nemá žádný poměr ke stranám řízení, policejnímu orgánu, tlumočníku ani znalcům. Spatřovala-li obhajoba podjatost předsedkyně senátu v tom, že zamítla žádost stěžovatele o odročení hlavního líčení nařízeného na den 21. 2. 2022, a že zamítla některé z otázek obhajoby kladených svědkům, městský soud dospěl k závěru, že takové námitky fakticky směřuje proti rozhodovací činnosti předsedkyně senátu, které však nemohou zakládat pochybnost o její podjatosti.
3. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl, neboť v rozhodnutí městského soudu neshledal žádné pochybení.
4. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je otázka plurality obhájců, zejména pak ve vztahu k jejich přítomnosti na úkonech trestního řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že si v řízení zvolil čtyři obhájce, přičemž předsedkyně senátu nevyhověla žádosti jednoho z nich o odročení hlavního líčení probíhajícího dne 21. 2. 2022, a to přesto, že na tento den odpoledne měl obhájce jinou pracovní záležitost. Postup městského soudu, který odmítl odročit hlavní líčení a trval na jeho vedení bez účasti tohoto obhájce s tím, že obhajoba stěžovatele bude dostatečně zajištěna účastí ostatních zvolených obhájců, považuje stěžovatel za zkrácení svého práva na obhajobu, neboť městskému soudu již dříve avizoval, že na každém úkonu bude trvat na přítomnosti všech svých obhájců, specializujících se na různé aspekty trestního řízení. Dospěl-li pak i vrchní soud k závěru, že k naplnění požadavků obhajoby plně postačí, je-li úkonu přítomen jeden ze zvolených obhájců, stěžovatel zdůrazňuje, že je v jeho zájmu, aby na všech úkonech v jeho složité trestní věci byli přítomni všichni obhájci, neboť jen v takovém případě může být naplněno jeho právo na obhajobu.
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (viz čl. 81, čl. 90 Ústavy).
7. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, U 23/38 SbNU 587).
8. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jenž umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
9. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatel uplatnil ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno. Není tudíž vyloučena ani ta varianta, že bude nakonec rozhodnuto pro stěžovatele příznivě. Bude-li mít přesto v dalším průběhu řízení za to, že pro něho nepříznivé pravomocné meritorní rozhodnutí bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí brojil novou ústavní stížností.
10. Je tak třeba uzavřít, že napadená usnesení, jakkoliv přímo proti nim nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť ten má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2005/21 ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1558/19 ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude předmětné řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj