ECLI:CZ:US:2022:3.US.2484.22.1
sp. zn. III. ÚS 2484/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve Věznici Ostrov, proti vyrozumění Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. července 2022 č. j. MSP-200/2021-ODKA-SPZ/8, za účasti Ministerstva spravedlnosti, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2022, stěžovatel napadá v záhlaví uvedené vyrozumění Ministerstva spravedlnosti s tvrzením, že odložením jeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na obhajobu. Současně žádá o ustanovení zástupce z řad advokátů a o přednostní vyřízení věci.
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 29 T 4/2020, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. 2 To 5/2021, byl stěžovatel uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů k §145 odst. 1 téhož zákona, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Napadeným vyrozuměním Ministerstva spravedlnosti bylo stěžovateli oznámeno, že po přezkoumání spisového materiálu ministr spravedlnosti neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a podnět stěžovatele proto dne 13. 7. 2022 odložil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal, a že mu byl přidělen obhájce, který důsledně nehájil jeho zájmy. Podle jeho názoru nebyl podnět ke stížnosti pro porušení zákona řádně prošetřen. Poukazuje též na to, že mu Česká advokátní komora odmítla přidělit obhájce na sepsání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, proto žádá Ústavní soud o určení advokáta.
5. Dříve než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž je tvrzeno, že jimi bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci Ústavní soud konstatuje, že věcný přezkum stěžovatelem tvrzeného zásahu orgánů veřejné moci je vyloučen.
6. Ústavní soud již např. v usnesení ze dne 14. 12. 1993 sp. zn. III. ÚS 124/93 (U 4/2 SbNU 203) konstatoval, že podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem a že z hlediska trestního práva procesního je možno jej považovat toliko za informaci subjektům oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky. Logickým vyústěním tohoto právního názoru je pak závěr obsažený v usnesení ze dne 12. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 365/97 (U 11/10 SbNU 371), v němž se uvádí, že stížností pro porušení zákona ústavně zaručená práva jedince dotčena být nemohou, neboť jde nikoli o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, jenž ministru spravedlnosti umožňuje vyvolat - podle jeho uvážení - soudní přezkum "mimo obvyklé instanční pořadí" (srov. dále např. usnesení ze dne 15. 5. 2003 sp. zn. III. ÚS 70/03, ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 245/12, ze dne 6. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2135/14, ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3236/21, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
7. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona tedy není podle judikatury Ústavního soudu procesním prostředkem na ochranu práv stěžovatele ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a od jeho vyřízení nelze ani odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, na jehož nezákonnost je podnětem poukazováno. Stěžovateli proto nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který ministr spravedlnosti ve vztahu k jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona zvolil.
8. Ústavní soud konstatuje, že vyřízení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, o kterou stěžovateli jde, je v pravomoci příslušného ministra, resp. organizační složky státu. Na pozitivní vyřízení tu nevzniká právní nárok; nejde tedy o takový zásah do základního práva stěžovatele, který by mohl být předmětem ústavního přezkumu.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
10. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění této vady však stěžovatele nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání. K návrhu stěžovatele na přidělení zástupce z řad advokátů Ústavním soudem je možno pouze připomenout, že zákon o Ústavním soudu neumožňuje ustanovit stěžovateli advokáta z úřední moci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj