ECLI:CZ:US:2022:3.US.2567.22.1
sp. zn. III. ÚS 2567/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. P., zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem třída Tomáše Bati 3672, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2022, č. j. 5 To 181/2022-561, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 21. 6. 2022, č. j. 3 T 149/2021-521, podle ustanovení §154 odst. 1 a §155 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") o povinnosti odsouzeného J. Z. nahradit stěžovatelce, coby poškozené, náklady vzniklé přibráním zmocněnce ve výši 63 266 Kč, a to v trestní věci vedené u tohoto okresního soudu pod sp. zn. 3 T 149/2021.
4. O stížnosti odsouzeného rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že se návrh stěžovatelky na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a s její účastí v trestním řízení o celkové výši 63 226 Kč zamítá.
5. Stěžovatelka s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž předně označuje rozhodnutí krajského soudu za nesprávné a vykazující znaky libovůle při interpretaci zákonných ustanovení. Nesouhlasí s hodnocením krajského soudu stran účelnosti či neúčelnosti vynaložených nákladů. Stěžovatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že "prvky odepření spravedlnosti nese i pohled krajského soudu na stanovení výše odměny za úkon právní pomoci. Nesprávný je jeho názor, že nelze vycházet z tarifní hodnoty 750.000 Kč odvíjející se od výše nemajetkové újmy." V neposlední řadě pak rozporuje závěr krajského soudu, který odepřel nahradit jím určené náklady s odůvodněním, že je nutno započítat plnění ze strany pojišťovny.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy [čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud nicméně na druhé straně, jak bylo ostatně právě naznačeno, opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To ovšem není případ stěžovatelky.
8. K otázce, jež tvoří základ nyní posuzované věci, tj. zejména k povaze adhezního řízení Ústavní soud v obecné rovině již dříve podotknul, že ačkoliv toto nesporně je součástí trestního řízení a jeho výsledek je závislý na vyslovení viny obžalovaného, vykazuje specifika, jež je od samotného trestního řízení podstatně odlišují. Jeho předmětem je totiž náhrada škody, jakožto soukromoprávní nárok poškozeného, a přestože má poškozený v mnohých případech usnadněné důkazní postavení v otázce vzniku škody, je vždy povinen dokázat výši vzniklé škody. Nejsou-li odstraněny pochybnosti o skutečné výši vzniklé škody, soud obžalovanému neuloží povinnost k její náhradě a odkáže poškozeného na uplatnění nároku v občanském soudním řízení. Ústavní soud též v obdobných případech ustáleně připomíná, že význam obhájce obžalovaného v trestním řízení je nesporný, nelze jej však poměřovat s významem zmocněnce poškozeného v adhezním řízení, neboť se jejich úloha v řízení podstatně liší, když každý z nich hájí zcela jiný zájem svého mandanta.
9. Ústavní soud dále v obecné rovině uvádí, že náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v ustanovení §154 trestního řádu, podle něhož platí, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, a to včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Z uvedeného je zřejmé, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - zejména pak v adhezním řízení - opakovaně zdůrazňuje, že je zde maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012).
10. Řečeno jinak, pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci především podstatné, že z rozhodnutí krajského soudu je dostatečně patrno, jakými úvahami se tento soud řídil při rozhodování o stížnosti odsouzeného směřující vůči shora rubrikovanému rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud se tedy v rámci uvážení poskytnutého mu zákonnou dikcí §154 trestního řádu detailně zabýval účelností nákladů vynaložených stěžovatelkou jako poškozenou v trestním řízení v souvislosti se zvolením zmocněnce a své závěry o neúčelnosti části uplatněných nákladů dostatečně zdůvodnil s poukazem na konkrétní okolnosti případu (srov. usnesení krajského soudu, body 10-11). Krajskému soudu proto nelze s ohledem na shora zdůrazněnou rezervovanost zdejšího soudu při posuzování otázky náhrady nákladů v adhezním řízení cokoliv podstatného vytknout.
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce směřující ke způsobu stanovení tarifní hodnoty pro určení odměny zmocněnce poškozené stěžovatelky. Krajský soud totiž důsledně uplatnil ustanovení §10 odst. 5 advokátního tarifu a zohlednil, že odsouzenému nebyla uložena povinnost, aby stěžovatelce v rámci adhezního řízení uhradil náhradu nemajetkové újmy ve výši 750 000 Kč, jak v konečném důsledku tvrdí stěžovatelka. Odsouzenému totiž byla podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit pouze majetkovou škodu ve výši 10 300 Kč (srov. usnesení krajského soudu, bod 4). Při stanovení výše odměny zmocněnce (v rámci postupu dle ustanovení §154 odst. 1 trestního řádu) tudíž krajský soud zcela správně vycházel toliko z částky, která byla poškozené stěžovatelce soudem přiznána, tj. z částky 10 300 Kč.
12. Ústavní soud závěrem již jen stručně podotýká, že případnou není ani námitka stěžovatelky rozporující zohlednění pojistného plnění vyplaceného pojišťovnou ve prospěch jejího zmocněnce. Tento způsob rozhodování o náhradě nákladů vzniklých poškozeným osobám přibráním zmocněnce Ústavní soud aproboval již dříve, na což ostatně krajský soud stěžovatelku upozornil (srov. usnesení krajského soudu, bod 14 a zde obsažený odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1021/18 ze dne 17. 4. 2018, resp. sp. zn. I. ÚS 1020/18 ze dne 22. 5. 2018). Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se od těchto závěrů měl odchýlit, neboť jsou plně použitelné i v kontextu nyní posuzovaného případu.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu