ECLI:CZ:US:2022:3.US.2642.22.1
sp. zn. III. ÚS 2642/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelek 1/ L. U. a 2/ P. U., obou zastoupených Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2022 sp. zn. 7 To 234/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím měla být porušena jejich ústavně zaručená základní práva, konkrétně jejich právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejich právo vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky jsou poškozenými v trestním řízení vedeném proti M. O., který byl dne 13. 10. 2021 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 78/2021 uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Stěžovatelce L. U. byl tímto rozsudkem přiznán nárok na náhradu škody ve výši 810 Kč a obě stěžovatelky byly se svými nároky dále odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Obě stěžovatelky podaly k obvodnímu soudu návrh na uložení povinnosti odsouzenému k náhradě nákladů souvisejících s účastí poškozených v trestním řízení podle §154 odst. 1 t. ř. Obvodní soud jejich návrhu vyhověl a uložil odsouzenému uhradit první stěžovatelce částku 51 707,46 Kč a druhé stěžovatelce částku 17 761,76 Kč.
4. Na základě stížnosti odsouzeného Městský soud v Praze usnesení zrušil a uložil obvodnímu soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Dospěl totiž k závěru, že zmocněnec stěžovatelek účelově dělil některé úkoly a požadoval odměnu za podání, která nejsou honorována. Dále městský soud shledal, že rozhodnutí obvodního soudu je nepřezkoumatelné, neboť z něj neplyne, jak soud posuzoval jednotlivé úkony právní pomoci.
5. Stěžovatelky spatřují porušení svých práv v tom, že došlo k vydání nezákonného a nepřezkoumatelného rozhodnutí, které má podstatný vliv na jejich majetkové poměry. Podle stěžovatelek byla stížnost odsouzeného opožděně podaná a městský soud o ní vůbec neměl rozhodnout. Domnívají se, že jedinou možností by byla aplikace institutu navrácení lhůty. Jeho použití však nebylo odůvodněno, a dokonce ani deklarováno.
6. Ústavní soud se musel zabývat přípustností ústavní stížnosti. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
7. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
8. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel či stěžovatelka ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel či stěžovatelka předtím, než se obrátili na něj, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. V projednávané věci podaly stěžovatelky ústavní stížnost v situaci, kdy řízení dosud nebylo pravomocně skončeno. Napadeným usnesením městského soudu bylo zrušeno usnesení obvodního soudu, proti němuž odsouzený podal stížnost. Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí obvodního soudu je nepřezkoumatelné. Obvodní soud proto musí vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. Podle §142 odst. 1 t. ř., nestanoví-li zákon něco jiného, může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje, tedy v projednávané věci též stěžovatelky.
10. Ústavní soud tedy (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně.
11. Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj