ECLI:CZ:US:2022:3.US.2709.21.1
sp. zn. III. ÚS 2709/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Františka Pešla a Mgr. Very Pešlové, obou zastoupených Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, sídlem Veveří 365/46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2021 č. j. 30 Cdo 3489/2020-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2020 č. j. 15 Co 61/2020-122 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. září 2019 č. j. 21 C 90/2018-84, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Věc sp. zn. III. ÚS 2709/21 se postupuje k projednání a rozhodnutí plénu.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatelé (žalobci) žalují vedlejší účastnice řízení o náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu, přičemž požadují, aby první vedlejší účastnici řízení (České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj) byla uložena povinnost zaplatit jim částku 3 600 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí, a druhé vedlejší účastnici řízení (České republice - Ministerstvu financí) částku 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu státního orgánu. Nezákonným rozhodnutím (první žalobní nárok) měl být certifikát autorizovaného inspektora Ing. arch. Milana Teigisera ze dne 23. 3. 2010 č. 711007 vydaný ve zkráceném stavebním řízení, na jehož základě byla v bezprostředním sousedství pozemků stěžovatelů stavebníkem (obchodní společností Heršpická - správa nemovitostí, s. r. o.) realizována stavba obchodního centra (hobbymarketu Bauhaus v Brně - Ivanovicích). Nesprávný úřední postup (druhý žalobní nárok) stěžovatelé spatřovali v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když správní řízení o jejich návrhu ze dne 27. 9. 2012 podle §142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, kterým se domáhali (spolu s dalšími osobami) vydání rozhodnutí deklarujícího, že stavebníkovi právo provést stavbu na základě certifikátu nevzniklo, bylo zahájeno dne 2. 10. 2012 a skončilo v důsledku průtahů až právní mocí vydaných rozhodnutí s účinky ke dni 14. 7. 2017.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2019 č. j. 21 C 90/2018-84 žalobu (první žalobní nárok) vůči první vedlejší účastnici řízení na zaplacení částky ve výši 3 600 000 Kč zamítl (výrok I.) a stěžovatelům uložil povinnost nahradit jí náklady řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II.). Druhé vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit (druhý žalobní nárok) stěžovatelům částku 90 868 Kč s příslušenstvím (výrok III.). Žalobu co do požadavku, aby byla druhé vedlejší účastnici řízení uložena povinnost zaplatit jim částku 309 132 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok IV.) a současně uložil druhé vedlejší účastnici řízení povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 47 426,79 Kč (výrok V.). Obvodní soud věc posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Zkoumal, zda jsou naplněny předpoklady odpovědnosti, tj. nezákonné rozhodnutí, nemajetková újma a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a nemajetkovou újmou. Obvodní soud se nejprve zabýval základní spornou otázkou, zda vydání certifikátu a jeho předložení stavebnímu úřadu lze považovat za nezákonné rozhodnutí správního orgánu či zda činnost autorizovaného inspektora vedoucí k vydání certifikátu a jeho předložení stavebnímu úřadu lze považovat za nesprávný úřední postup.
3. Vyšel přitom z usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát") ze dne 6. 9. 2012 č. j. Konf 25/2012-9 a uzavřel, že certifikát v rámci zkráceného stavebního řízení vydává autorizovaný inspektor jako soukromá osoba na základě soukromoprávní smlouvy se stavebníkem a na jeho náklad a tímto certifikátem autorizovaný inspektor pouze stvrzuje, že ověřil projektovou dokumentaci a připojené podklady z hledisek uvedených v §111 odst. 1 a 2 stavebního zákona a že navrhovaná stavba může být provedena. Za škodu, kterou autorizovaný inspektor stavebníkovi způsobí, pak odpovídá soukromoprávně. Certifikát tak nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), právní účinky nastupují až okamžikem oznámení certifikátu stavebnímu úřadu a autorizovaný inspektor jmenovaný podle §143 a násl. stavebního zákona není správním orgánem. Z uvedeného obvodní soud dovodil, že nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí, kdy činnost autorizovaného inspektora vedoucí k vydání certifikátu a jeho předložení stavebnímu úřadu nelze ani považovat za úřední postup.
4. K odvolání stěžovatelů i druhé vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 5. 2020 č. j. 15 Co 61/2020-122 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Městský soud se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením obvodního soudu, a to jak ve vztahu k posouzení charakteru certifikátu a postavení autorizovaného inženýra ve správním řízení, tak i ve vztahu k posouzení nároku stěžovatelů na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky správního řízení.
5. Proti rozsudku městského soudu podali dovolání stěžovatelé a druhá vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2021 č. j. 30 Cdo 3489/2020-153 dovolání stěžovatelů proti potvrzujícímu rozsudku městského soudu, který se týkal výroku I. rozsudku obvodního soudu ve věci samé zamítl, ve zbytku je odmítl. Dovolání druhé vedlejší účastnice řízení proti potvrzujícímu výroku městského soudu, který se týkal výroku III. rozsudku obvodního soudu ve věci samé, Nejvyšší soud rovněž zamítl, a ve zbytku je odmítl. Dovolání stěžovatelů připustil pro posouzení otázky, zda autorizovaný inspektor vystupuje při vydávání certifikátu ve vrchnostenské pozici a jako nositel veřejné moci, neboť šlo o otázku, která dosud nebyla vyřešena. Co se týče otázky posouzení charakteru certifikátu autorizovaného inspektora vydaného v tzv. zkráceném stavebním řízení předestřenou stěžovateli, poukázal Nejvyšší soud, stejně jako městský soud, na usnesení zvláštního senátu ze dne 6. 9. 2012 č. j. Konf 25/2012-9, v němž bylo konstatováno, že "[a]utorizovaný inspektor není správním orgánem a jím vydaný certifikát není rozhodnutím správního orgánu (§67 spr. ř., §65 s. ř. s.), ale plněním ze soukromoprávní smlouvy.". Jakkoliv Ústavní soud ve stěžovateli zmiňovaných usneseních ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 439/16, ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2729/16, ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 558/12, ze dne 2. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 557/12, a ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3468/11, vyslovil se závěry zvláštního senátu nesouhlas, Nejvyšší soud v této věci neshledal žádný relevantní důvod pro odchýlení se od shora nastíněných závěrů zvláštního senátu, a to i s ohledem na skutečnost, že k řešení přijatému ve shora citovaném usnesení zvláštního senátu se přihlásil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 6. 2016 č. j. 2 As 52/2016-84. Důvodem pro odlišné rozhodnutí tedy nebyly závěry stěžovateli namítaných usnesení Ústavního soudu, jimiž byla ústavní stížnost odmítnuta, neboť usnesení Ústavního soudu, jak zdůraznil Nejvyšší soud, zásadně nejsou (na rozdíl od nálezů) závazná erga omnes a nelze je považovat za precedenčně významná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 či nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05).
6. Napadenými rozhodnutími mělo být porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Podle čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti, si plénum Ústavního soudu podle §11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhrazuje rozhodování o jiné věci, navrhne-li to jednomyslně senát příslušný k projednání a rozhodnutí věci.
8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti III. senát Ústavního soudu příslušný k projednání a rozhodnutí této věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2709/21 a vzhledem k závažnosti věci (střet závěrů vyplývajících z usnesení zvláštního senátu ze dne 6. 9. 2012 č. j. Konf 25/2012-9 a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 439/16, ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2729/16, ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 558/12, ze dne 2. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 557/12, a ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3468/11), rozhodl jednomyslně tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu