ECLI:CZ:US:2012:4.US.3468.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3468/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Ing. arch. M. T., autorizovaného inspektora, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Orlí 18, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č.j. 8 A 131/2010-218, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil svým podáním, v němž namítal zkrácení ve svých zaručených právech, v právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž mělo dojít vydáním napadeného usnesení, jímž Městský soud v Praze přiznal správní žalobě odkladný účinek.
Navrhovatel stručně, avšak dostatečně jasně a srozumitelně uvedl, v čem mělo pochybení soudu spočívat. Provedl výčet pochybení, jimiž měl ve svých právech být zkrácen a popsal průběh řízení před správními soudy
Ze spisu Městského soudu v Praze se podává, že skupinou žalobců byla podána správní žaloba proti certifikátu navrhovatele (inspektora autorizovaného podle stavebního zákona). Navrhovatel tímto certifikátem stvrdil, že popsaná stavba může být podle ověřené dokumentace a připojených dokladů po právu provedena. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2010, č.j. 8 A 131/2010-34, byla správní žaloba odmítnuta, neboť soud, i s ohledem na svoji judikaturu (usnesení ze dne 15. března 2010, č.j. 5 A 42/2010-473) měl za to, že certifikát není správním rozhodnutím, napadnutelným správní žalobou. O kasační stížnosti žalobců rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. února 2011, č.j. 9 As 99/2010-71, tak, že napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že na certifikát je třeba hledět jako na výsledek činnosti správního orgánu. Následně Městský soud v Praze vydal výše zmíněné usnesení (č.j. 8 A 131/2010-93), jímž byla správní žaloba zamítnuta a věc postoupena Ministerstvu pro místní rozvoj. Toto usnesení napadli kasační stížností jak žalobci, tak i navrhovatel. Nejvyšší správní soud o stížnostech rozhodl rozsudkem ze dne 6. září 2011, č.j. 9 As 92/2011-186. Následně Městský soud v Praze vydal napadené usnesení.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. září 2011 odkázal na svůj první, výše již zmíněný, rozsudek v projednávané věci a, i s odkazem na svoji judikaturu, v něm konstatoval, že postup autorizovaného inspektora "ve zkráceném řízení lze označit za veřejnoprávní a výsledkem jeho činnosti je, za podmínek oznámení certifikátu stavebnímu úřadu dle §117 odstavce 1 stavebního zákona, akt, který je způsobilý zasáhnout veřejná subjektivní práva a povinnosti" [a certifikát] "po svém oznámení stavebnímu úřadu má povahu přezkoumatelného správního aktu, který má právo napadnout stavebník i osoby, které by jinak měly právo být účastníky stavebního řízení.".
Dále Nejvyšší správní soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 25. května 2011, č.j. 2 As 37/2011-81, ve spojení s rozsudkem ze dne 4. srpna 2010, č.j. 9 As 63/2010-111 (ve věci týkající se téhož navrhovatele jako v projednávaném případě, v němž uvedl, že: "autorizovaný inspektor má velmi specifické postavení a svojí podstatou se vzpírá začlenění do systému veřejné správy ... do okamžiku předložení certifikátu stavebnímu úřadu existuje pouze soukromoprávní vztah mezi inspektorem a stavebníkem a vrchnostenským aktem se stává teprve okamžikem předložení stavebnímu úřadu, k čemuž však samozřejmě nemusí vůbec dojít.".
V témže rozsudku Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval: "Jakkoliv je autorizovaný inspektor nepochybně soukromou osobou, je po určitou dobu oprávněn činit úkony podle stavebního zákona a v tomto rozsahu vystupuje jako správní úřad. Tato jeho činnost totiž představuje případ zákonné delegace veřejné správy na soukromou osobu, kterou však vykonává vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Jinými slovy vyjádřeno, za situace, kdy zákonná úprava předpokládá stejné právní a faktické účinky v případě stavebního povolení, vydávaného stavebním úřadem, a certifikátu autorizovaného inspektora, oznámeného stavebnímu úřadu, který jej toliko eviduje a není oprávněn na něj aktivně reagovat jako u ohlášených staveb (§105 a 106 stavebního zákona), není možno dospět k jinému konsekventnímu názoru, než že autorizovaný inspektor vystupuje jako správní úřad, byť jen pouze v tomto omezeném rozsahu.".
Ústavnímu soudu je znám postoj navrhovatele k uvedené judikatuře, prezentovaný v doplnění ústavní stížnosti ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/12. K tomu Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší správní soud je, v rámci svých kompetencí, autoritou oprávněnou provádět prostřednictvím své judikatury výklad pojmů. Pokud tedy dosud nesjednocené nahlížení na certifikát prezentoval v citovaných rozsudcích, uplatňoval státní moc v souladu s čl. 2 odstavci 3 Ústavy České republiky (respektive v čl. 2 odstavci 2 Listiny).
Podle ustanovení §72 odst. 1 písmene a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická či právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Výše popsané závěry Nejvyššího správního soudu k institutu autorizovaného inspektora, staví navrhovatele do pozice orgánu veřejné moci sui generis. Na takový subjekt pak dopadá stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 1999, sp. zn. Pl. ÚS-st.-9/99, podle kterého správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu, přičemž z povahy věci plyne, že není rozhodné, zda je podáním k Ústavnímu soudu napadeno rozhodnutí soudu ve věci samé, či jiné.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li podán někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2012
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka