ECLI:CZ:US:2022:3.US.2816.22.1
sp. zn. III. ÚS 2816/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GreenChoice s. r. o., se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2022, č. j. 0 Nt 28027/2022-14, a usnesením Policie České republiky, Odboru hospodářské kriminality Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 15. 7. 2022, č. j. KRPT-194514-282/TČ-2019-070082, ze dne 20. 8. 2019, č. j. KRPT-194514/TČ -2019-070082, a ze dne 16. 9. 2019, č. j. KRPT-194514-49/TČ -2019-070082, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Policie České republiky, Odboru hospodářské kriminality Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") a Policie České republiky, Odboru hospodářské kriminality Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje (dále jen "policejní orgán"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, policejní orgán stěžovaným rozhodnutím (ze dne 15. 7. 2022) zamítl žádost stěžovatelky podle ustanovení §79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") o zrušení´ zajištěni´ pohledávek do výše 50 000 000 Kč na dvou bankovních účtech stěžovatelky. Toto zajištění bylo provedeno shora uvedenými a ústavní stížností rovněž napadenými usneseními policejního orgánu ze dne 20. 8. 2019, resp. ze dne 16. 9. 2019 [pozn. Ústavního soudu: proti těmto zajišťovacím usnesením policejního orgánu podala stěžovatelka stížnosti, které´ byly okresním soudem zamítnuty jako nedůvodné, a to usneseními ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 0 Nt 28034/2019, a ze dne 4. 10. 2019, sp. zn. 0 Nt 28025/2019].
4. Stížnost stěžovatelky podaná podle ustanovení §141 trestního řádu, směřující proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění, byla zamítnuta ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu.
5. Stěžovatelka s těmito závěry policejního orgánu a okresního soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem uvádí obdobnou argumentaci, kterou opakovaně uplatnila již dříve. Opětovně tudíž namítá, že nepřiměřeně dlouhou dobu trvajícím blokováním peněžních prostředků je fakticky ochromena její podnikatelská aktivita. Současně tvrdí, že je jí odpíráno její právo nahlédnout do trestního spisu. Stěžovatelka výslovně napadá rovněž předchozí usneseni´ policejního orgánu ze dne 20. 8. 2019 a ze dne 16. 9. 2019, jimiž došlo k zajištění pohledávek na dvou bankovních účtech stěžovatelky.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a částečně opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud považuje předně za vhodné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §78 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
9. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení - navzdory tvrzení stěžovatelky - svůj postup dostatečně logicky a přesvědčivě vysvětlily. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a vypořádávají se i s výhradami, které stěžovatelka uvádí opětovně též v ústavní stížnosti. Orgány činné v trestním řízení se tedy důkladně vypořádaly jak s námitkou stran trvání a přiměřenosti zajištění (srov. usnesení okresního soudu, bod 16), tak s námitkou týkající se odepření nahlédnutí do spisu (srov. tamtéž, bod 15). Ústavní soud se přitom s argumentací okresního soudu, navazující na odůvodnění policejního orgánu, ztotožňuje a pro stručnost proto nepovažuje za nutné ji opakovat či jakkoliv doplňovat.
10. Ve vztahu k v záhlaví označeným usnesením ze dne 20. 8. 2019 a ze dne 16. 9. 2019, jimiž došlo k zajištění pohledávek na dvou bankovních účtech, zrušení kteréhožto zajištění se stěžovatelka nyní dovolává, je ústavní stížnost opožděná. Předmět stávajícího řízení byl totiž vymezen návrhem stěžovatelky na zrušení zajištění v dikci ustanovení §79f trestního řádu, což ovšem znamená, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rovněž samotná rozhodnutí o zajištění pohledávek.
11. Ústavní soud navíc nepřehlédl, že stěžovatelka v tomto ohledu napadla toliko rozhodnutí policejního orgánu, a tedy nikoliv i navazující rozhodnutí o posledním opravném prostředku týkajícím se samotného zajištění pohledávek (srov. výše usnesení okresního soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 0 Nt 28034/2019, a ze dne 4. 10. 2019, sp. zn. 0 Nt 28025/2019). Taková situace ovšem představuje podle ustálené judikatury Ústavního soudu (další) důvod k odmítnutí ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 (U 2/7 SbNU 331) ze dne 15. 1. 1997, nebo usnesení II. ÚS 724/02 ze dne 15. 1. 2004].
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu