ECLI:CZ:US:2022:3.US.2984.21.1
sp. zn. III. ÚS 2984/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Janem Bučkem, advokátem, sídlem V. Nezvala 604, Frýdek - Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. září 2021 č. j. 9 As 121/2021-29 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2021 č. j. 11 A 18/2021-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 11 A 18/2021, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 10. 12. 2020 č. j. 10.01-000647/20-008 nebyl stěžovatelce určen advokát k poskytnutí bezplatné právní služby.
3. Proti rozhodnutí vedlejší účastnice podala stěžovatelka žalobu, kterou městský soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2021 č. j. 11 A 18/2021-27 jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka nesplnila zákonnou podmínku pro určení advokáta, neboť nedoložila zamítavé rozhodnutí soudu o její žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení a výslovně uvedla, že o ustanovení zástupce soud nepožádala, neboť má za to, že pro něj nesplňuje podmínky.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, ve které mimo jiné namítala, že městský soud zamítl její žalobu, aniž by jí dal možnost vyjádřit se, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání podle §51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl, neboť se ve věci samé ztotožnil se závěry městského soudu. Nejvyšší správní soud dodal, že ze spisu městského soudu zjistil, že stěžovatelce byla výzva podle §51 odst. 1 s. ř. s. zaslána společně s usnesením o povinnosti zaplatit soudní poplatek, stěžovatelka se však v dané lhůtě nijak nevyjádřila.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že předmětnou výzvu neobdržela, přičemž na poštovní obálce, kterou jí bylo doručováno usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek, je uvedeno, že obsahem zásilky je pouze "usnesení.SOP" a "vz.68", což je tiskopis pro platbu soudního poplatku v kolkových známkách, a nikoli výzva podle §51 s. ř. s. Městský soud tedy ve věci rozhodl, aniž by dal stěžovatelce možnost jednat před soudem, přičemž nešlo o případ, kdy by soud mohl rozhodnout bez nařízení jednání.
III.
Vyjádření účastníků řízení
6. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu správnímu soudu, městskému soudu a vedlejší účastnici.
7. Nejvyšší správní soud uvedl, že není rozhodující, zda na doručence bylo výslovně uvedeno, že obálka obsahuje krom dalších dokumentů také výzvu podle §51 s. ř. s., rozhodující je, zda obálka tuto výzvu skutečně obsahovala či nikoli. Nejvyšší správní soud poukazuje na ve spisu městského soudu zaškrtnutý jako splněný pokyn soudce zpravodaje ze dne 12. 1. 2021, aby byla stěžovatelce zaslána mimo jiné výzva podle §51 s. ř. s., a na znovu zaškrtnuté splnění pokynu k zaslání písemného vyhotovení této výzvy. Není žádný důvod se domnívat, že by soudní kancelář městského soudu opomněla vyhotovenou výzvu vložit do obálky, kterou stěžovatelce zasílala. Ze skutečnosti, že na doručence je výslovně uvedena pouze zmínka o usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek a o tiskopisu pro platbu soudního poplatku v kolcích, to nijak neplyne. Podle Nejvyššího správního soudu tak proti sobě stojí na straně jedné ničím nedoložené tvrzení stěžovatelky a na straně druhé obsah řádně vedeného spisu městského soudu.
8. Městský soud uvedl, že ve spise se na č. l. 10 nachází pokyn soudce, aby stěžovatelce byla zaslána mj. výzva podle §51 s. ř. s. Vyšší soudní úředník tuto výzvu vyhotovil (č. l. 12) a dal kanceláři pokyn ji stěžovatelce společně s výzvou k zaplacení soudního poplatku odeslat (č. l. 12 verte). Ve spise se nachází taktéž doručenka podepsaná stěžovatelkou dne 19. 1. 2021, na doručence je však jako obsah zásilky uvedena pouze výzva k zaplacení soudního poplatku a vzor č. 68 o. s. ř. (tiskopis pro zaplacení soudního poplatku v kolcích), výzva na č. l. 12 na doručence uvedena není. Tuto skutečnost soud při rozhodnutí přehlédl a nyní není bohužel z údajů uvedených ve spise či informačním systému soudu schopen ověřit, zda součástí zásilky byla též výzva na č. l. 12, nebo zda administrativním nedopatřením nebyla tato výzva stěžovatelce zaslána. Za této situace podle soudu nezbývá než uzavřít, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání podle §51 odst. 1 s. ř. s., a soud tímto postupem porušil právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
9. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že námitku týkající se doručování výzvy již stěžovatelka vyjádřila i ve své kasační stížnosti a kasační soud se s ní řádně vypořádal, vedlejší účastnice proto považuje tuto námitku stěžovatelky za nedůvodnou. Vedlejší účastnice nemůže ověřit, jak bylo doručováno v řízení stěžovatelce, může pouze předpokládat, že správní soud výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s. doručoval prostřednictvím držitele poštovní licence, protože v žalobě ze dne 4. 1. 2021 stěžovatelka nenabídla jinou formu doručování (zejména ne datovou schránkou). V tom případě by měla být ve spise správního soudu žurnalizována doručenka (dodejka). Vedlejší účastnice má za to, že obsah zásilky doručované stěžovatelce lze ověřit prostřednictvím váhy takto doručované poštovní zásilky za využití čárového kódu, když v tzv. "sjetinách" zásilek odeslaných odesílatelem (v daném případě městským soudem), přesněji v zákaznické kartě, vyplní pošta číslo rekomanda, cenu a váhu.
10. Vyjádření Nejvyššího správního soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí, později doručená vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice již s ohledem na jejich obsah stěžovatelce k vyjádření zaslány nebyly. Stěžovatelka ve své replice nesouhlasí s argumentací Nejvyššího správního soudu, že by na ní leželo důkazní břemeno ohledně negativního skutkového tvrzení (nedoručení předmětné výzvy), které již z povahy věci nemůže stěžovatelka spolehlivě prokázat. Stěžovatelka přesto nezůstává pouze u tvrzení o neobdržení výzvy, ale toto prokazuje právě označením obsahu zásilky na příslušné poštovní obálce, dle nějž jejím předmětem výzva podle §51 s. ř. s. nebyla. Pokud by na obálce v rámci označení jejího obsahu byla uvedena i výzva podle §51 s. ř. s., měla by stěžovatelka možnost na uvedené pochybení (absenci výzvy) soud po obdržení zásilky upozornit, avšak za dané situace neměla o zaslání výzvy ani tušení. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že toliko zaškrtnutí splněného pokynu k zaslání výzvy v soudním spise má být objektivním důkazem, že tato výzva jí byla skutečně zaslána, resp. že by takový pracovníkem soudu zapisovaný údaj ve spise měl bez potvrzení adresáta vylučovat pochybnosti o řádném doručení výzvy.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
13. Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k názoru, že k takovému pochybení správních soudů nedošlo, neboť jakkoli se městský soud dopustil administrativního pochybení, když na doručence v rozporu s pokynem soudce neuvedl i předmětnou výzvu, a nebylo tak postaveno najisto, že ji tedy stěžovatelka skutečně obdržela, zásah do základních práv stěžovatelky nedosáhl takového stupně intenzity, který by byl způsobilý přivodit změnu rozhodnutí správních soudů [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)].
14. Ústavní soud si je vědom své judikatury, podle které každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka řízení, daného čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. např. nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 560/03 (N 92/37 SbNU 261)]. Úkolem Ústavního soudu je však hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, tzn. přihlížet k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Porušení pravidel stanovených procesními právními předpisy proto ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, tím bude až takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu [srov. např. nálezy ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209) či ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), na které se odvolává např. i usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16 a nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20]. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé. Proto jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. V posuzované věci stěžovatelka v kasačním řízení, stejně jako v ústavní stížnosti, neuvedla žádné skutečnosti, o nichž by tvrdila, že je hodlala uplatnit při jednání před městským soudem. Ústavní soud tak nezjistil, že by namítaná intenzita pochybení městského soudu v kontextu konkrétních okolností dané věci dosahovala protiústavnosti. Ústavní soud rovněž nemůže přehlížet, že v meritu posuzované věci šlo o odmítnutí určení advokáta stěžovatelce, nešlo tedy o základní práva typu osobní svobody, lidské důstojnosti či vlastnictví.
15. Nad rámec věci Ústavní soud podotýká, že se neztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, podle kterého není-li zřejmé, co bylo obsahem obálky, má se za to, že obálka obsahovala listinu, kterou by podle záznamů (pokynů) ze spisu "správně" obsahovat měla. Takový přístup k prokazování negativní skutečnosti (nedoručení výzvy) totiž de facto zakládá ničím právně nepodloženou domněnku, že měla-li dle pokynu soudce nebo vyššího soudního úředníka obálka obsahovat výzvu podle §51 s. ř. s., také ji skutečně obsahovala, byť na obálce bylo vyznačeno něco jiného. Uvedený závěr Nejvyššího správního soudu je ostatně v rozporu i s jeho judikaturou (např. rozsudek ze dne 28. 6. 2018 č. j. 10 Afs 227/2016-40, ze dne 26. 7. 2006 č. j. 3 Azs 35/2006-104 či ze dne 16. 7. 2009 č. j. 9 As 31/2009-231). S ohledem na výše odůvodněný závěr Ústavního soudu, že stěžovatelkou namítané pochybení městského soudu nezasáhlo do jejích práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny, nejsou ani v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyslovené závěry o prokazování doručení předmětné výzvy ve svém důsledku způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatelky.
16. Ústavní soud závěrem opětovně v souladu se svou konstantní judikaturou zdůrazňuje, že tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem daného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem přistoupit ke kasaci takového rozhodnutí obecného soudu, a to výhradně "pouze" pro nevyhovění všem procesním oprávněním účastníka bez ohledu na racionalitu jejich uplatnění. Od těchto svých závěrů neshledal Ústavní soud důvodu se v nyní posuzované věci odchýlit.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud nenašel ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu