ECLI:CZ:US:2022:3.US.3015.22.1
sp. zn. III. ÚS 3015/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti K. W. A., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem Popovice 9, Kunovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2022, č. j. 11 Tdo 627/2022-1742 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2022 č. j. 3 To 99/2021-1579, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 61 T 5/2020, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se ve stručnosti dopustil tím, že spolu s dalšími spoluobviněnými distribuoval nejméně v období od srpna 2019 do ledna 2020 marihuanu do Polska, za což byl odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců. Po odvolání stěžovatele, dalšího spoluobviněného a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 3 To 99/2021, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") napadený rozsudek krajského soudu z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné (včetně stěžovatele) uznal vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Stěžovateli uložil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 roků. Odvolání stěžovatele a dalšího spoluobviněného vrchní soud s odkazem na §256 tr ř. jako nedůvodná zamítl. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl s odkazem na §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel brojí proti tomu, jak v jeho trestní věci obecné soudy rozhodly. Vyjadřuje nesouhlas s právním hodnocením posuzovaného jednání a namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Namítá vady dokazování, zvláště pak zpochybňuje věrohodnost svědka P. S. Stěžovatel dále konstatuje, že dovolacímu soudu předložil zcela zásadní důkaz, který "rozbourává dosavadní konstrukci" odůvodnění obecných soudů, dle stěžovatele se jedná o protokol z hlavního líčení u soudu v Bielsku - Bialev Polské republice ze dne 3. 2. 2022, ve kterém je zaznamenána výpověď K. Č., vůdce skupiny, která měla rozšiřovat drogy, který měl vypovědět, že jméno stěžovatele vůbec nezná. Stěžovatel upozorňuje, že dle protokolu z hlavního líčení u polského soudu státní zástupce uvedl, že stěžovatel není obžalován z prodeje marihuany v Polsku. Projednávaný skutek měl být dle stěžovatele posouzen jinak, než uvedly obecné soudy, přičemž dovozuje, že mu ve svém důsledku byl uložen nepřiměřeně přísný trest.
III.
Podmínky řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je jako celek přípustná (avšak nikoliv každá vznesená námitka), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelova základní práva a základní svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
6. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že soudy zjištěné skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, a že soudy postupovaly jednostranně v jeho neprospěch. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
7. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku vrchního soudu, který logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné. Dle Ústavního soudu obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Stěžovatelovou námitkou, týkající se věrohodnosti svědka P. S., se zabývaly soudy všech stupňů. Krajský soud, z jehož hodnocení následně vrchní soud vyšel, podrobně popisuje důvody, proč není snížena jeho věrohodnost (viz odst. 28 rozsudku krajského soudu, popř. i odst. 30 rozsudku vrchního soudu a odst. 55 usnesení Nejvyššího soudu).
8. Úvahy obecných soudů stran působení stěžovatele a stran kvalifikace jeho činnosti nejeví známky svévole a Ústavní soud je nepovažuje za rozporné s ústavně chráněnými právy stěžovatele dle hlavy páté Listiny ani z jiného důvodu. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci shledal, že stěžovatel svými uplatněnými námitkami primárně rozporuje správnost učiněných skutkových zjištění, přičemž takové námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Nejvyšší soud se zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení. K námitce stěžovatele, směřující proti uloženému trestu Ústavní soud uvádí, že jeho jednání bylo prokázáno jednoznačně, správně podřazeno pod skutkovou podstatu zákonem předvídaných trestných činů a stěžovateli byl uložen trest v rozsahu zákonem stanovené trestní sazby. Úvahy obecných soudů stran působení stěžovatele v organizované skupině a stran kvalifikace jeho činnosti nejeví známky svévole a Ústavní soud je nepovažuje za rozporné s ústavně chráněnými právy stěžovatele dle hlavy páté Listiny ani z jiného důvodu. Pokud se obecný soud pohybuje při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin a drží se při tom obecných zásad pro ukládání trestů, není ze strany Ústavního soudu důvod do jeho rozhodování zasahovat.
9. Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že je třeba přihlédnout k novému důkazu - výpovědi učiněné dne 3. 2. 2022 u hlavního líčení konaného u soudu v Bielsko - Biale, v Polské republice, kterou v době rozhodování vrchního (odvolacího) soudu neměl k dispozici, pak lze poukázat na skutečnost, že s touto námitkou se již vypořádal Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení (odst. 61). Nejvyšší soud logicky konstatoval, že se jedná o důkaz dříve neznámý, z něhož nelze vycházet ani k němu jakkoli přihlížet, když v řízení o dovolání se tzv. nova nepřipouští. Takový důkaz může stěžovatel uplatnit pouze v řízení o obnově řízení, nikoli v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 2545/08, II. ÚS 1132/09 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 286/16 ze dne 17. 9. 2018). Takové uplatnění ústavněprávních námitek považuje totiž Ústavní soud za nepřípustné a jejich projednání by bylo porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. V této části tedy ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl z části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a z části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu