ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.627.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 627/2022-1742
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání obviněných K. W. A. , nar. XY, trvale bytem XY, Polská republika a M. B. M. , nar. XY, trvale bytem XY, Polská republika, polských státních příslušníků, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 3 To 99/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 5/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných K. W. A. a M. B. M. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 61 T 5/2020, byli obvinění K. W. A. a M. B. M. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byl obviněný K. W. A. odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl též uložen trest vyhoštění ve výměře podle §80 odst. 2 tr. zákoníku na dobu 8 (osmi) roků. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí věci, a to věci blíže specifikované na str. 2 výroku rozsudku. Obviněný M. B. M. byl odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění ve výměře podle §80 odst. 2 tr. zákoníku na dobu 8 (osmi) roků. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obvinění K. W. A. a M. B. M., jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně v neprospěch obviněných, rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 3 To 99/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což obviněného K. W. A. odsoudil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jej dále odsoudil k trestu vyhoštění na dobu 8 (osmi) roků. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil též trest propadnutí věci, a to věci blíže specifikované na str. 3 výroku rozsudku. Obviněného M. B. M. odsoudil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněného dále odsoudil k trestu vyhoštění na dobu 8 (osmi) roků. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému rovněž uložil trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku.
3. Odvolání obviněných K. W. A. a M. B. M. podle §256 tr ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Podkladem pro to bylo zjištění, že:
ve spojení s dalšími osobami polské národnosti, nejméně G. A., P. S. a K. C., v období nejméně od srpna 2019 do 28. 1. 2020 na území
České republiky, na blíže nespecifikovaných místech v lokalitách Zlínského a Jihomoravského
kraje od dosud neustanovených dodavatelů obstarávali sušinu konopí vhodnou k toxikomanskému zneužití – marihuanu – kterou následně za účelem další distribuce vyváželi do Polska, přičemž jednali ve vzájemné součinnosti a při rozdělení rolí, když M. B. M. za finanční prostředky, jež mu vozil a předával K. W. A., kupoval marihuanu, kterou následně dovezl do místa svého bydliště v České republice, které zajistil pronájmem bytu na adrese XY, kde marihuanu s pomocí K. W. A. s použitím vakuovacích zařízení, svářeček mikrotenových sáčků a dalších potřebných věcí balili pro účely jejího převozu, který byl prováděn K. W. A. skrytě, uvnitř pneumatiky Michelin o rozměru 225/75 R16, která byla umístěna spolu s plechovým diskem jako rezervní kolo automobilu Citroen Jumper, polské registrační značky XY, když takto v období od 3. 9. 2019 do 28. 1. 2020 bylo zjištěno celkem 17 jízd tohoto vozidla z Polska do XY, případně jejich bezprostředního okolí, a zpět do Polska, přičemž v jejich rámci došlo nejméně ke čtyřem předáním marihuany v Polsku v obci XY či na jiných místech, kde K. W. A. sám, či za přítomnosti M. B. M. nebo svého bratra G. A. předal za účelem další distribuce vždy nejméně 3 kg sušiny konopí, tedy celkem nejméně 12 kg sušiny konopí osobám P. S. a K. C., a dne 28. 1. 2020 bylo při provedené domovní prohlídce v bytě na adrese XY, ve kterém se v tu dobu nacházeli M. B. M. a K. W. A., nalezeno celkem 5.488,1 g toxikomansky zneužitelné sušiny konopí s celkovým obsahem 757,21 g THC, tedy průměrně 13,8 % THC, a dále při osobní prohlídce K. W. A. částka ve výši 360.000 Kč určená k nákupu další marihuany, přičemž konopí a pryskyřice z konopí jsou zařazeny do seznamu č. 3 přílohy č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako omamná látka, a jeho součástí je dále přirozená složka THC (tetrahydrokanabinol), který podle seznamu č. 4 přílohy č. 4 stejného nařízení patří mezi psychotropní látky,
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
6. Obviněný K. W. A. své dovolání směřující proti výroku o vině i výroku o trestu opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
7. S vé dovolací námitky obviněný rozdělil do několika bodů. V bodě II./2 dovolání namítl, že oba soudy u něj nesprávně dovodily přitěžující okolnost spočívající v tom, že byl v Polsku opakovaně soudně trestán, ačkoliv byl přitom trestán jen jednou, a to pro činnost násilnou, nikoliv související s drogami. Podle polského práva vzhledem k odstupu času je však považován za netrestaného a má čistý trestní rejstřík.
8. V bodě II./3 a v bodech V. a VI. dovolání uplatnil obviněný shodnou argumentaci, týkající se nevěrohodnosti svědka S., když projevil nesouhlas s tím, že soudy zejména o výpověď tohoto svědka opřely svá skutková zjištění.
9. V bodech II/4. až II./14 dovolání poukázal na nový důkaz - výpověď K. C. - učiněnou dne 3. 2. 2022 u hlavního líčení konaném u soudu v Bielsko – Biale, v Polské republice, kterou v podrobnostech cituje. Stranu 16 a 17 protokolu tuto výpověď obsahující současně předložil s tím, že protože v době rozhodování odvolacího soudu neměl tento důkaz k dispozici, a proto dovolací soud by měl k tomuto novému důkazu přihlédnout. V této souvislosti poukázal, že pakliže nalézací soud uvěřil svědku P. S. i přes jeho trestní minulost, neměl by mít problém uvěřit K. C. a polskému státnímu zástupci, který uvedl, že K. A. a M. A. nejsou v této věci tj. ohledně 75 kg marihuany v Polsku obžalováni.
10. V bodě IV. obviněný vyjádřil přesvědčení, že aby mohly soudy objektivně rozhodovat, „měl být součástí spisu sp. zn. 61 T 5/2020 též spis Policie České republiky Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, Zlín, č. j. KRPZ-17738-860/TČ-2019-150071-PIŠ, ve věci souběžně vyšetřované loupeže, v němž se podle dovolatele „nenachází dostatečné důkazy, které by jej usvědčovaly z drogové činnosti a jsou zde uváděny jiné osoby i z Polska, než je on“.
11. V bodech V. a VI. mimořádného opravného prostředku obviněný opětovně shrnul své výhrady k hodnocení tvrzení svědka P. S. coby nevěrohodné osoby, jehož výpověď se stala hlavním podkladem pro odsouzení jeho a M. M. a k důvodům jeho výpovědi, kdy kromě jeho trestního stíhání v Polsku poukázal, že svědek byl propuštěn v Polsku z vazby, když se stal spolupracujícím obviněným, a že udělá cokoli, aby si tuto pozici a možnost budoucího nižšího trestu udržel. Přitom do výslechu tohoto svědka, který má prokazovat mezinárodní rozměr předmětné trestné činnosti, se nepodařilo převoz marihuany do Polska prokázat včetně toho kolik, kdy, za kolik, v jakém množství a v jaké kvalitě a kdo marihuanu přebíral a kdo ji převážel. Jediné, co bylo zjištěno, že v předmětném bytě v XY byla nalezena omamná látka, ke které se od samého počátku přihlásil obviněný M. Nakonec svědek S. ani netvrdil, že by mu dovolatel sdělil, že marihuana pochází z České republiky, a že by měl od něj kupovat omamné látky, poprvé to uvedl až 7. 5. 2020, tedy až po svém propuštění z vazby. Dále se obviněný věnoval jím nazíraným rozporům ve výpovědi svědka S. u hlavního líčení, kde podle jeho názoru prezentoval hned čtyři změny ve své výpovědi, včetně toho, že marihuana měla být z Čech, když seznal, že soud chce tuto verzi slyšet. Rovněž zdůraznil, že S. uváděl, že marihuanu dostával v sáčcích na zip, nikoliv ve vakuových sáčcích, přičemž v bytě v XY byly zajištěny přístroje na vakuování za tepla a nikoliv na zip a marihuana byla v zatavených sáčcích. Rovněž tak svědek uváděl, že marihuana byla vysoké kvality, ačkoliv podle odborného vyjádření měla různou kvalitu. Za tímto účelem obviněný navrhoval soudu prvního stupně ustanovení znalce, který by posoudil kvalitu omamné látky a vyjádření, za jakou částku by se prodávala v České republice a v Polsku.
12. V bodě VII. dovolání obviněný konstatoval, že se ohledně pneumatiky podrobně vyjadřoval. Ta nebyla ve voze, kterým přijel, jinak by byl přesun pneumatiky do bytu zdokumentován policií. Soud rovněž pominul jeho vysvětlení, proč měl s sebou částku 360.000 Kč, přestože renomovaná firma potvrdila, že nákup auta byl v Česku výhodnější než v Polsku. Soudy rovněž nevzaly v úvahu tvrzení svědků z Polska, kteří potvrdili listiny o půjčce, o tom, že chtěl rozšířit podnikání jak kamenické, tak prodej potravin, oblečení a obuvi, ani nebyly předloženy žádné odposlechy. Veškeré důkazy a svědectví jím předložené soudy negovaly a nepřihlížely k nim oproti domněnkám státního zastupitelství, čímž porušily zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného.
13. V bodě VIII. opětovně zdůraznil, že se přisouzené trestné činnosti nedopustil, k čemuž „odkazuje na to, co uvedl“ dříve před soudy a na svá písemná vyjádření. Jeho tvrzení kromě slyšených svědků z Polska potvrdili i svědci z Česka jako M. R. či polská překladatelka.
14. V bodě IX. Má opětovně za to, že dovolací soud má přihlédnout k nově uvedeným zjištěním v době rozhodování obou soudů neznámých, a to k tvrzení hlavního organizátora C., který se ve výše citovaném protokolu o hlavním líčení soudu v Bielsko-Bielé ze dne 3. 2. 2022 vyjádřil k údajnému množství 70 – 75 kg marihuany a též ke svědku S., dovolateli a k A. Pokud oba soudy vycházely toliko z úvah, že v Polsku se řeší trestná činnost ohledně 75 kg marihuany, do čehož měli být zapojeni on a jeho bratr A., jsou tato skutková zjištění ve zřejmém rozporu se zjištěním orgánů činných v trestním řízení v Polské republice. Je tak dán extrémní nesoulad mezi tvrzenými skutkovými zjištěními, kdy bylo vycházeno toliko z tvrzení svědka S., ačkoliv bylo vyvráceno protokolem soudu v Bielko-Biele a stanoviskem státního zastupitelství v Polsku, že on ani jeho bratr nejsou mezi obžalovanými a právním posouzením skutku. Projednávaný skutek tak měl být posouzen jinak, nežli oba soudy dovodily, v důsledku čehož mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.
15. Závěrem obviněný K. W. A. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 3 To 99/2021 a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám ve věci rozhodl a obviněného zprostil obžaloby.
16. Svůj mimořádný opravný prostředek doplnil obviněný prostřednictvím svého obhájce podáním datovaným dnem 27. 6. 2022, označeným jako „Doplnění dovolání obviněného prostřednictvím Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 99/2021-1579, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 5/2020“.
17. V jeho rámci upřesňuje nesrovnalosti ohledně jmen, když v protokolu byla zkomolena jména tří osob, a to K. W. A., M. B. M. a G. A. Pokud státní zástupce uvedl, že K. A. a M. A. mezi podezřelými z trestné činnosti z oblasti drog v Polsku nejsou, došlo ke zkomolení jmen, když se zmiňuje o G. A., jehož bratrem je K. W. A. Tomuto vyjádření státního zástupce předchází výpověď K. C., že K. A. vůbec nezná.
18. Platí tedy, že G. A. je mezi obžalovanými v Polské republice, kdežto K. W. A. a M. B. M. z trestné činnosti z oblasti drog v Polsku obžalováni nejsou. Tím je vyvráceno tvrzení obžaloby, že jsou trestně stíhání v Polsku ohledně drog. Pokud hlavní obžalovaný K. C. ve svém výslechu uvedl, že podle něj se mohlo prodat 22 – 23 kg marihuany, aniž uvedl, odkud by měla být, nelze tvrdit, že pocházela z České republiky.
19. Obviněný M. B. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), když má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků mu přisouzeného trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení a nebylo vyhověno jeho odvolání, ačkoliv v předchozím řízení byly dány dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
20. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po rekapitulaci dosavadního řízení předně namítl, že oba soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a na jejich základě dospěly k závěru, že naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku tím, že společně s obviněným A. páchali trestnou činnost ve spojení s organizovanou skupinou a ve více státech, přičemž odvolací soud dospěl též ke skutkovému zjištění, že čin spáchali ve velkém rozsahu. Skutkový závěr o páchání trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou ve více státech a ve velkém rozsahu, je tak ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a na základě těchto skutkových zjištění došlo i k nesprávné právní kvalifikaci skutku.
21. Připomněl, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl shledán vinným, že měl s obviněným A. v období od září 2019 do ledna 2020 vyvíjet činnost spočívající v tom, že na území České republiky nakupoval od neustanovených dodavatelů sušinu konopí a tuto měl následně vyvážet do Polska. Zatímco nalézací soud i v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení konstatovaly, že sušina konopí měla být oběma dovolateli dodávána neustanoveným osobám do Polska, odvolací soud překvapivě dovodil, že byla dodávána P. S. a K. C. za součinnosti G. A. Podle odvolacího soudu měl obviněný údajně obstarávat marihuanu z České republiky (nezjištěno odkud a od koho), skladovat ji v bytě v XY a dále s pomocí A. v pneumatice Michelin a vozidlem Citroen Jumper vozit do Polska, kde ji údajně nejméně ve 4 případech, vždy nejméně 3 kg sušiny konopí, tedy celkem nejméně 12 kg sušiny předat P. S. a K. C. Na základě toho odvolací soud dovodil, že měli opatřit, pro jiného přechovávat a vyvézt omamnou a psychotropní látku a čin spáchat ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
22. Naplnění znaků této kvalifikované podstaty však podle obviněného musí být prokázáno bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. V tomto ohledu poukázal, že odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že nepopsal skutkový děj způsobem odpovídajícím požadavku dostatečnosti pro jeho hmotněprávní subsumpci pod zákonné znaky trestného činu, který je ve skutku spatřován, když zejména nekonkretizoval osoby, které měly s dovolatelem a A. páchat trestnou činnost ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Toto pochybení však odvolací soud napravil zcela překvapivým způsobem, který nemá oporu v provedeném dokazování, nese prvky libovůle a je i v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když za tyto osoby označil G. A., K. C., M. S. či P. S. O druhém a třetím výše uvedeném však v trestním spise není takřka jediná zmínka, nebyly provedeny jejich výslechy, ani nebyli konfrontováni s oběma obviněnými, kteří tak neměli možnost klást jim otázky a objasnit, v jaké souvislosti se s těmito osobami vzájemně znají či neznají. Ačkoliv nebylo prokázáno, jaká je pozice výše uvedených osob v trestním řízení v Polsku, a zda je vůči nim vedeno nějaké trestní řízení, odvolací soud je označil jako další články řetězce osob účastnících se na trestné činnosti. Vazbu na jeho osobu však nelze v této souvislosti shledávat. Svědek S., jehož nedůvěryhodnost v odvolání podrobně odůvodnil, pouze uvedl, že dovolatel měl údajně několikrát doprovázet A. v době, kdy mělo dojít k předání drog v Polsku. Ani on však nebyl schopen potvrdit, že by marihuana, kterou měl údajně odebírat od A., měla svůj původ v České republice a že by pocházela od dovolatele či že by s ní měl něco do činění.
23. Taktéž vytkl, že ačkoliv odvolací soud zdůraznil, že rozhodl „nejpříznivěji pro obviněné“, bez souvislosti i logické vazby na provedené dokazování překvapivě vyfabuloval, že v období od srpna 2019 do ledna 2020 měli oba obvinění vyvézt z České republiky do Polska 12 kg marihuany, přestože svědek S. nebyl schopen s jistotou potvrdit, že marihuana jím přebíraná od A. v Polsku pochází z České republiky, ani že by se distribuce drog v Polsku nebo České republice nebo na trase Česká republika – Polsko obviněný účastnil.
24. Další zjevný rozpor skutkového zjištění s provedenými důkazy obviněný shledal v tom, že přestože odvolací soud poukazoval na 17 cest realizovaných v období září 2019 až leden 2020 dodávkou Citroen Jumper z Polska do České republiky a zpět, ani v jednom případě nedošlo ke kontrole vozidla a tedy k ověření, zda při těchto cestách dochází k převozu drogy. Z provedených důkazů nevyplývá ani to, zda všechny tyto údajné jízdy absolvoval v dodávce obviněný či někdo jiný.
25. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022, č. j. 3 To 99/2021-1579, ve výrocích II. a III. ve vztahu k jeho osobě a zrušil i rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 9. 2021, č. j. 61 T 5/2020-1385, ve všech výrocích jeho osoby se týkajících. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně přikázal věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
26. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že dovolatelé opakují obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem, a kterou shrnuli ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, přičemž podstatná část textů dovolání je shodná s texty předchozích odvolání. S těmito námitkami se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a s touto jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil.
27. Pokud jde o dovolání obviněného K. W. A. , namítá-li v části II./2 dovolání, že soudy u něj nesprávně dovodily přitěžující okolnost spočívající v tom, že byl v Polsku opakovaně soudně trestán, ačkoliv byl trestán jen jednou pro činnost násilnou, nikoliv související s drogami, státní zástupce zdůraznil, že otázka existence či neexistence přitěžujících okolností podle §42 tr. zákoníku je otázkou ukládání trestu podle zásad uvedených v §39 tr. zákoníku. Dovolatel tedy brojí proti přiměřenosti uloženého trestu, taková námitka však žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. K tomu státní zástupce připomněl rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 2866/07, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 6 Tdo 182/2018. V návaznosti na to konstatoval, že otázka přiměřenosti trestu, včetně existence a hodnocení přitěžujících či polehčujících okolností žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá a dovolací soud se v rámci dovolacích důvodů přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže, zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku.
28. Jestliže v části II./3. a v částech V. a VI. obviněný namítá nevěrohodnost svědka P. S. a nesouhlasí s tím, že soudy zejména i o výpověď tohoto svědka opřely svá skutková zjištění, pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. Taková vadná zjištění však podle státního zástupce ve věci dána nejsou a obviněný „zjevný rozpor“ této výpovědi s rozhodným skutkovým zjištěním ani nenamítá. Pouze pochybuje o věrohodnosti tohoto svědka a o pravdivosti jeho výpovědi. Takové námitky se nejvíce blíží tvrzení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo.
29. K tomu státní zástupce zdůraznil, že se jedná o zásadu procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Současně odkázal na bohatou judikaturu, kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury zmínil státní zástupce například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo tak podle státního zástupce nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. To je patrno například z odstavce 14 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021 a z odstavce 16 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 581/22. Ani v této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
30. K věrohodnosti svědka P. S. státní zástupce dodal, že soudy se jí v odůvodnění svých rozhodnutí velmi pečlivě zabývaly, přičemž k postavení tohoto svědka jakožto spolupracujícího obviněného ve své polské trestní věci odvolací soud konstatoval, že „jeho výslech českými orgány nemá na toto jeho postavení žádný vliv“. Uvedený svědek tak nemůže mít žádný motiv „zavděčit se“ českým orgánům činným v trestním řízení - nemůže od nich čekat žádný, obviněným tvrzený benefit.
31. Pokud v části II./4. až II./14 obviněný poukazuje na výpověď K. C. učiněnou dne 3. 2. 2022 u hlavního líčení konaném v Polsku s tím, že v době rozhodování odvolacího soudu neměl dovolatel tento důkaz k dispozici, tím zjevně uplatňuje důkaz soudu dříve neznámý. Takový důkaz je však možno uplatnit pouze v řízení o obnově řízení, nikoliv v řízení dovolacím. Absence takového dokazování nemůže být proto žádným dovolacím důvodem.
32. Namítá-li v části IV. svého dovolání, že k objektivnímu rozhodování soudů „ měl být součástí spisu sp. zn. 61 T 5/2020 též spis Policie ČR“ ve věci souběžně vyšetřované loupeže, v tomto spisu se podle něj „nenachází dostatečné důkazy, které by jej usvědčovaly z drogové činnosti a jsou zde uváděny jiné osoby i z Polska, než je on. Jedná se o policejní materiály, které se vztahují k počátku podezření proti oběma obviněným.
33. K tomu státní zástupce konstatoval, že dovolatel by mohl podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat, že některý ze soudů nevyhověl jeho důkaznímu návrhu k provedení shora označeného policejního spisu a že se jedná o důkaz opomenutý ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovou námitku však dovolatel neučinil, když v podstatě namítá, že nebyl proveden důkaz, kterým by nemohlo být zjištěno nic o jeho trestné činnosti. Takový důkaz by ovšem neměl vypovídající hodnotu. Ani v této části tak dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
34. Pokud v části VII. dovolání dovolatel namítá, že mu trestná činnost nebyla prokázána, takové námitky obsahově odpovídají námitkám, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, taková námitka žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
35. V části VIII./2 obviněný „odkazuje na to, co uvedl“ dříve před soudy a na svá písemná vyjádření, k čemuž státní zástupce připomněl, že „…dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“ – viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.
36. Pokud jde o dovolání obviněného M. B. M., ten svými námitkami, které jsou zřejmé z jeho argumentace na str. 4 a 5 dovolání zpochybňuje věrohodnost již shora zmíněného svědka S., výslovně poukazuje na zásadu in dubio pro reo a vznáší pochybnosti o průkaznosti dalšího dokazování. Také tyto námitky se formálně i obsahově opírají o zásadu in dubio pro reo , která sama o sobě žádný dovolací důvod založit nemůže. Ohledně svědka S. odkázal státní zástupce na své vyjádření shora.
37. Státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky uvedené oběma dovolateli jsou procesními námitkami proti učiněnému skutkovému zjištění, které žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Z uvedených důvodů proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. obě dovolání odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř..
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
38. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
39. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
40. Jak již bylo konstatováno shora, obviněný K. W. A. své dovolání podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy proto, že se domnívá, že tímto mimořádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V mezích tohoto dovolacího důvodu bylo do 31. 12. 2021 možné namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v zásadě nebylo možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Posouzení správnosti právních závěrů bylo možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemohl měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
41. Tyto zásady však bylo možné i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny základních práv a svobod a články 36 a 38 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, dále důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých, v rozporu s procesními předpisy, či bylo-li zjištěno svévolné hodnocení důkazu provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). S těmito principy se přitom ve své rozhodovací praxi plně ztotožnil i Nejvyšší soud jako soud dovolací.
42. V době rozhodování Nejvyššího soudu je přitom od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, (v nezměněné dikci) nově vymezen v písmenu h) téhož ustanovení, přičemž tento dovolací důvod ve svém dovolání podaném dne 31. 5. 2022 (tedy již po účinnosti výše zmíněné novely) uplatnil obviněný M. B. M. Tento obviněný současně uplatnil též dovolací důvod, který byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 nově vložen pod písmenem g), spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Jde tedy o nově formulovaný dovolací důvod, který v podstatě vychází z dosavadní aplikační praxe Nejvyššího soudu uplatňované ve vztahu k dovoláním opírajícím se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na výše uvedené lze přitom konstatovat, že dovolací důvody podle §265b písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, uplatněné v mimořádném opravném prostředku obviněným M. B. M., odpovídají svým obsahem (s ohledem na dosavadní judikatorní závěry Ústavního soudu přejaté do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil obviněný K. W. A.
43. Obviněný M. B. M. uplatnil rovněž důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [ve znění účinném od 1. 1. 2022, dříve důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.], který lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l ). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
44. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V předmětné trestní věci je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání obou obviněných projednal, kdy z podnětu odvolání státního zástupce rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
45. Byť to obviněný M. B. M. výslovně neuvádí, je zjevné, že v úvahu přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Obecně tak lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že odvolací soud je neshledal důvodným a odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
46. Nejvyšší soud je přitom podle zásady platné pro trestní řízení, podle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoli v době činu (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022). I nadále však z hlediska rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání, lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§265f odst. 2 tr. ř.). Oběma dovolatelům přitom lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci uplynula po datu 1. 1. 2022, tj. po účinnosti výše označené novely trestního řádu.
47. Mimo to Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy „ práva na spravedlivý proces “ vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
48. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obvinění uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).
Dovolání K. W. A.
49. Obviněný K. W. A. svými námitkami směřujícími proti výroku o vině i výroku o trestu opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (do účinnosti zákona č. 220/2021 Sb.), když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
50. Obviněný v podaném dovolání vyjadřuje nesouhlas s právním hodnocením posuzovaného jednání a namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, pokud oba soudy vycházely toliko z úvah, že v Polsku se řeší drogová trestná činnost, do níž by měl být zapojen on a jeho bratr, což by byly námitky v obecné rovině podřaditelné, od 1. 1. 2022 pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Po obsahové stránce však žádné konkrétní námitky obviněného proti právnímu hodnocení posuzovaného jednání nesměřují, obviněný sice tvrdí, že projednávaný skutek měl být posouzen jinak, nežli oba soudy dovodily, své závěry však staví na rozporování skutkových zjištění soudů, které podle něj nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména věrohodnost výpovědi svědka P. S., vyjadřuje nesouhlas, že soudy zejména o tvrzení tohoto svědka opřely své skutkové závěry, ačkoli toto bylo vyvráceno protokolem polského soudu v Bielsko-Biele a stanoviskem státního zastupitelství v Polsku, namítá, že oba dovolatelé nejsou v předmětné drogové trestné činnosti v Polsku mezi obžalovanými, vytýká, že soudy nevzaly v úvahu svědectví svědků z Polska, kteří potvrdili správnost listiny o půjčce a tom, že chtěl rozšířit podnikání jak kamenické tak v oblasti prodeje potravin, oblečení a obuvi, a že nepřihlédly k důkazům a svědectvím jím předloženým.
51. K tomu je v obecné rovině dále na místě připomenout, že s účinností od 1. 1. 2022 byl pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově zařazený dovolací důvod, jenž je dán, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení spadající pod tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který byl součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu upraveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 č. j. 7 Tdo 1315/2021-469). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je možné zařadit pod tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, který by opravňoval zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
52. Podané dovolání obviněného je však opřeno o námitky, které nelze podřadit pod tzv. extrémní nesoulad, ani pod žádný jiný, obviněným neuplatněný dovolací důvod. Podstatou námitek obviněného je brojení proti chybnému hodnocení důkazů nalézacím soudem a soudem odvolacím, přičemž obviněný soudům v podaném dovolání vytýká nesprávné hodnocení důkazů a předkládá jejich vlastní hodnocení a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
53. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „ in dubio pro reo“, když veškeré důkazy a svědectví jím předložené negovaly a nepřihlížely k nim oproti domněnkám státního zastupitelství. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
54. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
55. Pokud jde o zpochybnění věrohodnosti svědka P. S. ve vztahu k pravdivosti jeho tvrzení, kteréžto otázce dovolatel věnoval značnou část své dovolací argumentace, aniž namítl zjevný rozpor této výpovědi s rozhodným skutkovým zjištěním, za zdůraznění stojí, že zejména soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti jeho svědecké výpovědi v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě zabýval, přičemž tuto výpověď shledal za zcela věrohodnou. Námitky obhajoby týkající se předcházející trestné činnosti svědka, za kterou byl vícekrát v předcházejícím období odsouzen, jsou podle názoru nalézacího soudu zcela účelové. Konstatoval, že svědek je v současné době stíhán pro závažnou trestnou činnost v Polské republice, související s nákupem a následným rozprodáváním návykových látek, kterou páchal v rámci organizované skupiny a dle vlastní výpovědi je v současnosti v pozici spolupracujícího obviněného, která je podmiňována pravdivou výpovědí týkající se celé trestné činnosti. Dovolatelé nejsou v Polské republice stíháni pro trestnou činnost, která má souvislost s trestnou činností svědka P. S. a jeho organizované skupiny, a tak P. S. by svou lživou výpovědí, resp. křivým obviněním obou obviněných mohl v Polské republice ztratit pozici spolupracujícího obviněného. Námitka obviněného, že motivací svědka je právě snaha získat pozici spolupracujícího obviněného v rámci křivého nařčení obou obviněných, je podle názoru nalézacího soudu neudržitelná. Jednak svědek hovoří vcelku podrobně s ohledem na časový odstup o činnosti obviněných A., M., případně bratra obviněného G. A., specifikuje místa, kde se s nimi setkával, účel setkávání, rozsah předávané sušené hmoty, cenu za jednotkové množství a podobně. Samotná výpověď svědka, jak bylo zřejmé u hlavního líčení, nebyla dopředu připravená, což by bylo podle názoru nalézacího soudu zcela určitě v případě křivého nařčení. Rovněž bylo zjevné, že se obvinění se svědkem dlouhodobě znají a že mezi nimi není nepřátelství, které by svědka vedlo ke křivé výpovědi ve snaze obviněným ublížit. Naopak tuto okolnost svědek jednoznačně vyloučil a důvody nepřátelství mezi svědkem a obviněnými ani tito sami neuváděli. Předcházející trestní kariéra svědka tak podle soudu prvního stupně v žádném případě nesnižuje věrohodnost jeho výpovědi (bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
56. Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že mezi obviněnými a svědkem S. zjevně došlo k domluvě počátku prodeje marihuany ze strany obviněného A. jako řídící osoby P. S., jako jedné, nikoliv hlavní osoby organizované skupiny v Polsku. Sdělení obviněného A. o původu sušené marihuany, kterou měl nakupovat v České republice, je pak plně v souladu se skutečnostmi týkajícími se jeho zjištěných jízd, jeho kontaktů v České republice s obviněným M. i se skutečností samotné sušené marihuany nalezené v bytě, který užíval obviněný M., a o které ve své výpovědi hovoří. Rovněž námitky obhajoby na různou kvalitu marihuany i charakter balené marihuany, o kterých hovořil svědek P. S., jsou liché, neboť je zřejmé, že jakákoliv tzv. sklizeň marihuany má za následek s ohledem na určité rozdíly proměnlivost tzv. kvality sušené hmoty, tedy především obsah THC v dané hmotě. Pokud se týče balení a poukazování na přístroje umožňující vakuové balení, pak soud toliko konstatuje, že v rámci domovní prohlídky byla marihuana nalezena v igelitových sáčcích s tzv. zipovým uzávěrem, o kterémžto balení hovořil i svědek P. S. (bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
57. Pokud obviněný namítá, že k objektivnímu rozhodování soudů „měl být součástí spisu sp. zn. 61 T 5/2020 též spis Policie ČR“ ve věci souběžně vyšetřované loupeže, obsahující policejní materiály, které se vztahují k počátku podezření proti oběma obviněným, neboť v tomto spisu se, pokud se týká cest a drog, podle obviněného „nenachází dostatečné důkazy, které by jej usvědčovaly z drogové činnosti a jsou zde uváděny jiné osoby i z Polska, než je on, touto námitkou dovolatel nicméně nenamítá, že některý ze soudů nevyhověl jeho důkaznímu návrhu k provedení označeného policejního spisu a jedná se tak o důkaz opomenutý ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jeho výhrady spočívají toliko v tom, že nebyl proveden důkaz, kterým by nemohlo být zjištěno nic o jeho trestné činnosti.
58. Pro úplnost lze dodat, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod nutno vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
59. Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování, jakož i dovolací argumentace zřejmé, že v posuzovaném případě by se o tzv. opomenuté důkazy nejednalo, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. V tomto směru odvolací soud přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v takovém rozsahu, na jehož základě bylo možno ustálit skutkový stav dostatečným způsobem bez existence důvodných pochybností. Co se týče veškerých námitek, které obvinění v rámci své obhajoby prezentovali, s těmito se nalézací soud vypořádal adekvátním způsobem a své úvahy dovodil na základě dokazování a hodnocení důkazů nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech. Současně odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně se neopomněl zaobírat též důvody, proč nepřistoupil k doplnění dokazování navrženého obhajobou (bod 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kdy ostatně ani další návrhy nebyly obviněnými směrem k vrchnímu soudu v průběhu veřejného zasedání činěny (body 23 a 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
60. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
61. Poukazuje-li dovolatel, že má dovolací soud přihlédnout k novému důkazu - výpovědi K. C. učiněné dne 3. 2. 2022 u hlavního líčení konaném u soudu v Bielsko – Biale, v Polské republice, kterou v době rozhodování odvolacího soudu neměl k dispozici, uplatňuje tím důkaz soudu dříve neznámý, z něhož nelze vycházet ani k němu jakkoli přihlížet a v řízení o dovolání se tzv. nova nepřipouští. Takový důkaz lze uplatnit pouze v řízení o obnově řízení, nikoli v řízení dovolacím. Absence takového dokazování pak nemůže být ani žádným dovolacím důvodem.
62. K odkazu obviněného, co bylo důvodem a cílem jeho návštěv v XY, na obsah jeho přednesů učiněných jak u nalézacího soudu, tak i soudu odvolacího a v jeho písemných vyjádřeních“, nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání jako námitky uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby z něj kromě jiného vyplývalo, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá. Tím je vyjádřena nutnost, aby byly výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání, které může být podáno jen z taxativně vymezených důvodů (srov. §265b tr. ř.). Jen tak může být zachován význam tohoto mimořádného opravného prostředku znamenajícího průlom do právní moci rozhodnutí. Jestliže je vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, pak je tím dán požadavek na to, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány všechny shledávané argumenty tak, aby již z vlastního textu dovolání byly uplatněné výhrady patrné. Z těchto důvodů se dovolatel nemůže úspěšně v dovolání opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012 (uveřejněné pod č. 46/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010 (publikované pod č. TR NS 69/2010 - T 1325 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011, aj.]. V daných souvislostech je argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem vůči orgánu veřejné moci, a proto ji není možné objektivně akceptovat [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/2005 (N 95/41 SbNU 259)]. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl přihlížet k té části dovolání, v níž dovolatel pouze odkázal na obsah jeho přednesů učiněných jak u nalézacího soudu, tak i soudu odvolacího a ve svých písemných vyjádřeních, a pro své další úvahy vycházel toliko z těch výhrad, jež jsou uvedené přímo v textu podaného dovolání.
63. Obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.) shledal rovněž vadným výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu, přičemž namítá jeho nepřiměřenost, Takové námitky však nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) uplatnit, neboť nejde o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
64. K těmto námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejž však obviněný v dovolání neuplatnil, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že tento se vztahuje na případy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
65. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
66. Nejvyšší soud musí konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022 (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
67. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
68. Poukazuje-li obviněný, že soudy nesprávně dovodily přitěžující okolnost spočívající v tom, že byl v Polsku opakovaně soudně trestán, ačkoliv byl trestán jen jednou pro činnost s drogami nesouvisející, namítá, že projednávaný skutek měl být posouzen jinak, nežli soudy dovodily, a na tomto pozadí považuje uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, jedná se zjevně toliko o námitku pouhé nepřiměřenosti trestu, která však, jak již výše uvedeno, zjevně žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá. Obviněný přitom nenamítá uložení trestu mimo rámec zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným, ani by taková námitka nemohla mít naději na úspěch. Obviněnému byl totiž uložen přípustný druh trestu a zcela v rámci zákonné trestní sazby, dokonce na samé dolní hranici jejího rozmezí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od deseti do osmnácti roků. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, zohledňující okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou a rovněž tak stran uložených trestů propadnutí věci a trestu vyhoštění. Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem, přičemž shledal uložený trest v rámci příslušné trestní sazby, za zákonný a přiměřený.
69. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
70. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).
Obviněný M. B. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
71. Pokud jde o obviněným namítaný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “, námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry soudů o páchání trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou, ve více státech a ve velkém rozsahu, opírající se o skutková zjištění spočívající v tom, že společně s obviněným A. v období od září 2019 do ledna 2020 měli nakupovat v České republice od neustanovených dodavatelů sušinu konopí, skladovat ji v pronajatém bytě v XY a tuto v množství celkem nejméně 12 kg sušiny v pneumatice Michelin ve vozidle Citroen Jumper následně vyvážet do Polska P. S., K. C. za součinnosti G. A., neboť jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními shledal obviněný rovněž v tvrzení odvolacího soudu, pokud poukazoval na 17 cest realizovaných v daném období, aniž by kontrolou vozidla došlo k ověření toho, zda dochází k převozu drog, když z provedených důkazů nevyplývá, zda všechny tyto jízdy absolvoval dovolatel či někdo jiný, když rovněž ve vztahu k množství vyvezené drogy ani svědek P. S. s jistotou nepotvrdil, že marihuana jím přebíraná od A. v Polsku pochází z České republiky ani, že by se distribuce drog dovolatel účastnil. Z argumentace obviněného tak lze dovodit, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Taková vadná zjištění však ve věci dána nejsou.
72. K namítanému zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento zjevný rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
73. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud stran námitky zjevného rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním a právním posouzením skutku konstatuje, že takto vymezenou vadou rozsudek nalézacího soudu a potažmo na něj navazující rozsudek soudu odvolacího, zatíženy nejsou. Jejich dostatečné ukotvení je třeba shledávat zejména ve výpovědi svědka P. S., skutečnostech zjištěných při domovní prohlídce bytové jednotky č. 15, na adrese XY, v rámci níž byla zjištěna sušená rostlinná hmota, v níž bylo odborným zkoumáním zajištěno celkové množství 5 488,1 g toxikomansky zneužitelné sušiny konopí s celkovým obsahem 757,21 g THC, tedy průměrně 13,8% THC, skutečnostech zjištěných při ohledání věcí zajištěných při domovní prohlídce, zjištěních týkajících se pohybu vozidla Citroen Jumper polské reg. zn., kterým do České republiky přicestoval obviněný A., prováděných prostřednictvím GPS lokátoru, analýzou telekomunikačního provozu SIM karet a IMEI mobilních telefonů při domovní prohlídce zajištěných, jakož i sledováním obviněných a jejich vozidel. Těmto důkazům byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z nich jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet. Podstata dovolací argumentace obviněného totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným zločinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný, obviněným namítaný extrémní rozpor, nejedná.
74. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
75. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „ in dubio pro reo“, když na rozdíl od nalézacího soudu za osoby, které měly s dovolatelem a obviněným A. páchat trestnou činnost ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku označil G. A., K. C., M. S. či P. S. V této souvislosti poukazuje na nedůvěryhodnost svědka S., který nebyl schopen potvrdit, že by marihuanu, kterou měl údajně odebírat od A., měla svůj původ v České republice a že by pocházela od dovolatele či že by s ní měl něco do činění. Ohledně této námitky, která směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů, lze odkázat na výše uvedený podrobný závěr k obdobné námitce obsažené v dovolání spoluobviněného K. W. A. v bodech 53 a 54 tohoto usnesení. Lze uzavřít, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
76. Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů spadá do kompetence soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího (provádí-li dokazování) a Nejvyšší soud není zásadně oprávněn k jeho revizi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 892/2014: „ Shromážděné důkazy soud – pozn. myšleno soud prvního stupně – hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence …. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.“, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 940/2016: „ …je podstatné, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily … skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.“, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017).
77. Z obsahu rozsudků soudů obou stupňů je patrné, že se obhajobou obviněného řádně a podrobně zabývaly a svá skutková zjištění budovaly na podkladě pečlivého hodnocení všech provedených důkazů v jejich souhrnu, oproti tomu obviněný vyjímá dílčí nesoulady zejména ve výpovědi svědka P. S., kterou soudy vyhodnotily jako jeden ze stěžejních důkazů a opakovaně odkázaly na její věrohodnost, přičemž přehlíží, že soudy se s těmito námitkami stran namítané nevěrohodnosti jeho tvrzení pečlivě a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem vyrovnaly. K tomu lze odkázat na podrobnou argumentaci k obdobné námitce obsažené v dovolání spoluobviněného K. W. A. v bodech 55 a 56 tohoto usnesení).
78. V tomto směru odvolací soud dodal, že svědek P. S. ve vztahu k obviněným uvedl, že mu dodávali marihuanu od počátku roku 2018 až do jeho zadržení v roce 2020, přičemž se tak stávalo s frekvencí jednou až dvakrát měsíčně, kdy při každém předání obdržel 3 kg sušené marihuany. Svědek též konkretizoval, že drogu dostával vždy od obviněného A., přičemž při schůzkách, které probíhaly v obci XY či v okolních lokalitách, byli někdy přítomni též obviněný M. a v několika případech bratr A. G. A. Předávky omamné látky přitom probíhaly mezi skupinou, do níž patřili obvinění, a osobami okolo P. S. V předmětném období let 2018 až 2020, tak mělo dojít k předání 70 až 75 kg marihuany. Nutno zdůraznit, že i svědkem uvedená frekvence a množství drogy, která byla při každém setkání předávána, takovémuto celkovému množství odpovídá, což jen podtrhuje konstatovanou věrohodnost P. S. (bod 39 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
79. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ( dříve se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy. Pro jeho naplnění, jak výše uvedeno tedy nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení tr. ř., aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
80. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že dovolatel svou argumentaci vystavěl pouze na skutkových okolnostech případu a polemice s hodnocením důkazů, zejména tvrzením, že odvolací soud způsobem, který nemá oporu v provedeném dokazování za osoby, které měly s dovolatelem a obviněným A. páchat trestnou činnost ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku označil G. A., K. C., M. S. či P. S. jako další články řetězce osob účastnících se na trestné činnosti v Polsku, ačkoliv výslechy K. C., M. S. nebyly provedeny, tito nebyli konfrontováni s oběma obviněnými, kteří tak neměli možnost klást jim otázky a objasnit, v jaké souvislosti se s těmito osobami znají či neznají, že bez logické vazby na provedené dokazování vyfabuloval, že v období od srpna 2019 do ledna 2020 měli oba obvinění vyvézt z České republiky do Polska 12 kg marihuany, přestože dle svědka P. S., který nebyl schopen potvrdit, že by marihuana, kterou měl údajně odebírat od A., měla svůj původ v České republice a že by pocházela od dovolatele či že by s ní měl něco do činění. Je tak zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, ze které pak, podle obviněného, vyvstávají pochybnosti o jemu přisouzené právní kvalifikaci ve smyslu §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově nenaplňují.
81. Odvolací soud, který se těmito námitkami obviněného v podaném odvolání zabýval, v bodech 41 a 42 odůvodnění svého rozsudku přiléhavě upozornil na všechny relevantní aspekty vyúsťující v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny působící ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, přičemž znak více států byl v posuzovaném případě naplněn tím, že skupina působila nejen na území České republiky, ale i na území Polska, když trestná činnost, jejímž hlavním předmětem bylo obstarávání marihuany v České republice a její dovoz za účelem další distribuce do Polska, zahrnuje území dvou států, ale současně se na jejím páchání podílely osoby, které naplňují znak organizované skupiny. Na jedné straně šlo o uskupení obviněných A. a M., k nimž náležely i další osoby polské národnosti, a to minimálně bratr obviněného A. G. A., o němž se svědek S. zmiňuje jako o osobě, která se podílela na dovozu drogy do Polska, resp. byla předáním v několika případech přítomna. Současně fakt, že obvinění museli vynakládat určité činnosti a náklady na území České republiky, ať již k opakovaným cestám motorovým vozidlem či pronajímání bytu, opodstatňuje závěr, že bratr obviněného A. byl informován o skutečných důvodech působení v České republice, což opět potvrzuje věrohodnost tvrzení svědka S., jestliže tento G. A. označil za osobu, která se v několika případech podílela na dovozu marihuany do Polska.
82. Že obvinění bezesporu o organizační struktuře v případě organizování nákupu, vývozu a další distribuci marihuany věděli, svědčí zejména fakt, že do této mezinárodní struktury byli jako články této organizované skupiny zapojeni i svojí vlastní činností. V rámci této uvedené skupiny je pak evidentní rozdělení určitých rolí, kdy obviněný A. obstarával finanční prostředky, které do České republiky vozil obviněnému M., jež za tyto drogu obstarával na blíže nespecifikovaných místech, aby ji společně balili za účelem převozu a tento realizovali skrytě za použití pneumatiky do Polska. Obviněný M. současně obstaral pronájem bytu, kde k nakládání s marihuanou docházelo, což svědčí nejen o výraznější sofistikovanosti protiprávního jednání, oproti pouhému dojíždění do České republiky, nákupu drogy a okamžitému návratu do Polska, ale též o snaze pachatelů trestnou činnost vyvíjet dlouhodobě. Drogu pak převážel opět obviněný A., v některých případech též za účasti svého bratra či obviněného M. Každý z obviněných, resp. osoby, které byly zapojeny do dané skupiny, tak měly vyčleněnu určitou roli, jejímž vykonáváním přispívaly ke snazšímu a rychlejšímu vytváření podmínek pro páchání trestné činnosti. V činnosti obviněných je tedy zjevně patrná plánovitost a organizovanost jejích aktivit, které se však neomezovaly pouze na tyto tři osoby, ale směřovaly k zapojení širší struktury.
83. Pokud jde o výpověď svědka P. S., ten uvedl, že přebíral od obviněných drogu i za přítomnosti K. C. či M. S., aby tuto dále vozili k další distribuci na jiná místa v Polsku. Obvinění A. a M. tak byli dalším článkem určitého řetězce, který byl vytvořen za účelem získávání drogy v jednom státě, jejího převozu a distribuce ve státě druhém. Tuto skutečnost si obvinění museli velice dobře uvědomovat, kdy daná spolupráce měla trvat po delší dobu, přičemž bylo zřejmé, že drogy nekončí u svědka S., ale jsou odváženy za účelem další distribuce. Cílem skupiny, kterou tvořili obvinění, tak bylo získání kontaktu na území České republiky, jakož i zázemí pro získávání drogy, což usnadňovalo postup dalších pachatelů nacházejících se v Polsku, kteří měli naopak na starosti lokální prodej a distribuci. O tom, že ze strany obviněných nešlo o nahodilé dealerství, které by svou povahou nebylo možno podřadit znaku spolupráce s organizovanou skupinou či v jejím rámci, pak svědčí nejenom doba páchání trestné činnosti a četnost, s jakou drogu dodávali, ale též fakt, že vztahy mezi S. a A. byly dlouhodobé, datující se již od roku 2010, kdy také svědek S. potvrdil zapojení dalších osob, jakými byli blíže neustanovený „R.“, S. či C. Sám A. pak hovořil podle svědka o existenci „jejich skupiny“ a nikoliv o tom, že by veškeré převozy byly dílem pouze jeho či maximálně obviněného M. (bod 42 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
84. Jak se z odůvodnění napadeného rozsudku dále podává, odvolací soud současně upřesnil popis skutkových okolností i co do množství drogy, s níž bylo v průběhu inkriminovaného období, jež zahrnovalo měsíce srpen 2019 až leden 2020 nakládáno, i když podle výpovědi svědka S. probíhala spolupráce s obviněnými již od roku 2018. S ohledem na jeho výpověď, kdy hovořil o pravidelných měsíčních setkáních v počtu jednou až dvakrát, byl přičten obviněným k tíži nejnižší možný počet, tedy dovoz drogy jednou měsíčně, a to v množství vždy po třech kilogramech. Při respektování veškerých okolností ve prospěch obviněných, kdy tito na základě výpovědi svědka S. realizovali v období září až prosinec nejméně čtyři jízdy, když při každé předali 3 kg marihuany, celkem tedy celkem 12 kg této omamné látky a dále v měsíci lednu 2020 u nich byla zajištěna marihuana v celkovém množství 5 488,1 g toxikomansky zneužitelné sušiny konopí s celkovým obsahem 757,21 g THC, tedy průměrně 13,8% THC. V předmětném období tak obvinění pro jiného opatřili, přechovávali a vyvezli omamnou látku marihuanu, a to nejméně v množství 17 488,1 g sušiny, které přesahuje minimální hranici velkého rozsahu (body 43 a 44 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
85. V návaznosti na shora uvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, je evidentní, že obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle právní věty dopustili tím, že „jinému opatřili, pro jiného přechovávali a vyvezli omamnou a psychotropní látku, spáchali takový čin ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Právní kvalifikace shora popsaného jednání, je tak podle Nejvyššího soudu zcela přiléhavá.
86. Pokud obviněný M. B. M. ve svém dovolání odkázal rovněž na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, z obsahu dovolání je zjevné, že v úvahu přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Jelikož však Nejvyšší soud ověřil, že v napadených rozhodnutích, ani v řízení jim předcházejícím, nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
87. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněných, že se předmětného jednání nedopustili, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně . Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatelů již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňovali, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 8 - 22), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 10- 20). Na podkladě obou dovoláními zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaných závěrů potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obvinění spáchali předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jimi namítáno.
88. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných K. W. A. a M. B. M. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu