ECLI:CZ:US:2022:3.US.3034.21.1
sp. zn. III. ÚS 3034/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného PhDr. Mgr. Jiřím Nenutilem, advokátem, sídlem Školní 1374, Tachov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 3 Tdo 755/2021-451, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2020 č. j. 4 To 387/2020-416 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 7. července 2020 č. j. 6 T 43/2020-372, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") a §229 odst. 1 téhož zákona rozhodnuto o škodě uplatněné poškozenými.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že skutkovou větu nově vymezil úžeji než okresní soud, a stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře pěti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Znovu též rozhodl o škodě uplatněné poškozenými, přičemž je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nezohlednily, že byl obviněn z trestného činu podvodu na základě marginálního ustanovení rozsáhlé a nepřehledné obchodní smlouvy. Vyslovuje přesvědčení, že učiněná skutková zjištění jsou v nesouladu s provedenými důkazy a nepřipouští jeho dobrou víru. Soudy se podle jeho názoru nevypořádaly se smluvní volností stran a s právem na podnikatelské riziko. Ustanovení smlouvy, které založilo jeho trestní odpovědnost, nebylo klíčovou podmínkou obchodního jednání a v textu smlouvy je "utopeno", a to zcela přehlédnutelně, takže zakládá důvodnou pochybnost ve prospěch stěžovatele. Nesouhlasí s tím, jak se soudy vypořádaly s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Má za to, že v jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
7. Jde-li však o napadený rozsudek okresního soudu, který v celém rozsahu zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu krajského soudu žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Zrušil-li krajský soud rozsudek okresního soudu, stalo se tak z důvodu nutnosti užšího vymezení skutku uvedeného pod bodem 1 výroku napadeného rozsudku, a zejména pak proto, že po doplnění dokazování dospěl k závěru, že jednání stěžovatele popsané pod bodem 2 napadeného rozsudku, které bylo právně posouzeno jako dílčí útok přečinu podvodu, skutkovou podstatu tohoto přečinu ani jiného trestného činu nenaplnilo. Z odůvodnění jeho rozhodnutí, které splňuje požadavky kladené na ně v §120 a násl. tr. řádu, je patrné, že jinak neměl o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel musel vědět o naprosto tristní ekonomické situaci obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem, vůči níž probíhalo několik exekučních řízení již od roku 2014 s nulovým výsledkem, a přesto uzavřel v jejím zastoupení dvě smlouvy, a to s vědomím, že tato společnost nebude schopna svým závazkům dostát, neboť nedisponuje potřebnými finančními prostředky, přičemž při jejich sjednání uvedl druhé smluvní straně nepravdivé údaje, když za obchodní společnost uvedl, že má zajištěny dostatečné finanční prostředky na koupi předmětné movité věci a že proti ní neběží žádné soudní, správní ani exekuční řízení. Odkazuje-li tedy stěžovatel nyní na podnikatelské riziko a svou dobrou víru, činí tak s ohledem na zjištěné skutečnosti zcela nepřípadně.
11. Jestliže se krajský soud přiklonil v případě dílčího útoku popsaného ve výroku o vině na základě zjištěných skutečností k verzi obžaloby, nelze mu vytýkat, že nepřistoupil k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. To byl i případ nyní posuzované věci.
12. Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/10, na něž stěžovatel odkazuje, krajský soud plně aplikoval v případě dílčího skutku uvedeného v bodě 2 výroku rozsudku okresního soudu, přičemž po zhodnocení rozhodných skutečností ve prospěch stěžovatele uzavřel, že i když jeho postup nebyl korektní, jeho trestní postih jako druhé strany posuzované transakce by byl evidentní kriminalizací soukromoprávního vztahu, a proto jednání stěžovatele v tomto případě skutkovou podstatu přečinu podvodu nenaplnilo. Ve věci dalšího dílčího útoku pokračujícího přečinu podvodu však byla trestní odpovědnost stěžovatele postavena na jiných skutkových zjištěních, popsaných v bodě 7 odůvodnění rozsudku krajského soudu, které vedly soud k závěru o vině.
13. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí krajského soudu, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Znovu se tak zabýval námitkami o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu i námitkou o nesprávném užití zásady subsidiarity trestní represe, přičemž shledal, že jednání, kterého se dopustil stěžovatel, nevykazuje žádné specifické znaky, pro které by měl soud o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vůbec uvažovat.
14. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými a právními závěry, které z nich nakonec krajský soud učinil, je nutno jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu