ECLI:CZ:US:2022:3.US.3306.21.1
sp. zn. III. ÚS 3306/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Smoljaka, zastoupeného Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2021 a 19. 10. 2021, č. j. 16 EC 3/2020-207, č. j. 16 C 16/2021-160, č. j. 16 EC 6/2020-253, 16 EC 9/2020-270, č. j. 16 EC 10/2020-251, č. j. 16 EC 7/2020-255, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zakotvené v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta, týkající se předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shora uvedenými rozsudky zamítl žaloby, jimiž se stěžovatel po žalovaných domáhal uložení povinnosti zaplatit mu z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užitím autorského díla částky nepřevyšující 10 000 Kč. Napadené rozsudky jsou tak s ohledem na ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. konečnými rozhodnutími ve věci.
4. Stěžovatel s uvedenými závěry krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně upozorňuje na odlišnou rozhodovací praxi jiných krajských soudů týkající se totožných případů, namítá podjatost ve věci rozhodující soudkyně, poukazuje na - z jeho pohledu - nestandardní proces dokazování a v neposlední řadě též na porušení autorského práva.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy) a nepřísluší mu ani sjednocovat jejich rozhodovací činnost, čehož se stěžovatel zjevně domáhá. Ústavní soud rovněž akcentuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci zdůrazňující, že vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace podústavního práva náleží primárně obecným soudům [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní částce, čehož si je ostatně stěžovatel sám velmi dobře vědom. Ústavní soud dal přitom opakovaně najevo (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 602/05 ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 748/07 ze dne 4. 4. 2007, či sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008), že v takových případech, s výjimkou zjevných excesů, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Za tyto excesy lze přitom považovat takové případy, v nichž by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario), kteréžto nedostatky ovšem zdejší soud ve stěžovatelem předložené věci neshledal.
10. Ústavní soud současně nepřehlédl, že se na něj stěžovatel ve skutkově a právně totožné věci obrátil již dříve, jeho podání však bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 337/20 ze dne 30. 1. 2020). Ani nyní nemá Ústavní soud důvod se od naznačeného závěru odchýlit; nepřisvědčuje tak námitkám stěžovatele, že by snad došlo k porušení podústavního práva, jež by mělo ústavní rozměr, že by byl stěžovateli odňat zákonný soudce, resp. že by v průběhu řízení před krajským soudem došlo k pochybení, jež by odůvodnilo závěr o porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu.
11. Pokud stěžovatel poukazuje na odlišnou rozhodovací praxi obecných soudů, a naznačuje tím potřebu vydání sjednocující judikatury, zcela přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud (zejména v oblasti hmotného práva) nemůže provádět korekci judikatury či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Jak již bylo řečeno, Ústavní soud nemůže obecně plnit roli náhradní instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů.
12. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry krajského soudu neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci.
13. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti zůstává jen polemika stěžovatele s právními závěry krajského soudu, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není zdejší soud povolán.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu