ECLI:CZ:US:2022:3.US.521.22.1
sp. zn. III. ÚS 521/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. prosince 2021 č. j. 98 C 474/2016-634, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, a Michaela Janovského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se po stěžovateli (žalovanému) domáhá zaplacení částky 160 260 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemní komunikace ve vlastnictví stěžovatele na pozemku ve vlastnictví vedlejšího účastníka řízení.
3. Obvodní soud usnesením ze dne 17. 12. 2021 č. j. 98 C 474/2016-634 zamítl námitky stěžovatele směřující proti postupu při ustanovení znaleckého ústavu (znalecký ústav BDO Znalex, s. r. o.) za účelem zpracování revizního znaleckého posudku, resp. zamítl námitky k osobě tohoto znaleckého ústavu. Znalecký ústav byl ustanoven usnesením téhož soudu ze dne 14. 10. 2021 č. j. 98 C 474/2016-602 k tomu, aby doplnil svůj původní znalecký posudek předložený vedlejším účastníkem řízení a aby se vyjádřil k metodám zvoleným znaleckým ústavem (znaleckým ústavem Equity Solutions Appraisals, s. r. o.) obsaženým ve znaleckém posudku, který předložil stěžovatel.
4. Stěžovatel se domnívá, že za účelem vypracování revizního znaleckého posudku nemůže být ustanoven tentýž znalecký ústav, jehož znalecký posudek byl předložen k důkazu vedlejším účastníkem řízení a který je v rozporu se znaleckým posudkem předloženým stěžovatelem. Podle judikatury, na níž stěžovatel odkazuje, je možné ustanovit pouze znalce, resp. znalecký ústav, který je odlišný od znalce, jehož posudek byl předložen k důkazu.
5. Dříve, než přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, Ústavní soud prověřoval, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Ústavní soud připomíná, že při posuzování ústavní stížnosti vychází ze zásady její subsidiarity. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
7. Tato zásada výslovně plyne z §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci a ústavní stížnost nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, nýbrž jde o prostředek určený výhradně pro případ, kdy se stěžovatel domnívá, že v předchozím řízení byla porušena nikoliv (pouze) jeho práva, zaručená běžnými zákony nebo podzákonnými předpisy, nýbrž přímo ústavně zaručená základní práva. Proto je také zcela legitimní a logické, že ústavní stížnost může být podána až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků, určených k ochraně stěžovatelových práv, tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost tedy není procesním prostředkem, sloužícím ke zjednodušení nebo obejití zvlášť stanoveného právního postupu, nýbrž zvláštním právním prostředkem, který před Ústavním soudem otevírá zcela nové řízení, nezávislé na řízeních ostatních.
8. K subsidiaritě ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž v minulosti opakovaně uvedl [např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], že "má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
9. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i stávající ústavní stížnost stěžovatele. Ústavní soud v obdobných případech již v minulosti (viz např. usnesení ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3805/13, ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 521/14, ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1215/16, ze dne 30. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2318/18 anebo ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 538/19) konstatoval, že "lze zpravidla podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele. Jinými slovy řečeno, pokud se o právech a povinnostech stěžovatele nadále vede řízení, přičemž rozhodnutí o námitkách proti znalkyni je pouze jednou částí soudního řízení ve věci samé, které doposud nebylo pravomocně rozhodnuto, nelze ústavní stížnost připustit. Není totiž zřejmé, jakým způsobem obecné soudy znalecký posudek vyhodnotí a jak vlastně řízení ve věci samé před obecnými soudy skončí. Záleží pouze na jejich nezávislém posouzení, jak rozhodnou ve věci samé. Rozhodnutí Ústavního soudu v takové fázi řízení před obecnými soudy by představovalo nepřípustný zásah do jejich rozhodovací činnosti. Teprve v situaci, kdy obecné soudy dojdou k pravomocnému rozhodnutí, o němž se bude stěžovatel domnívat, že zasahuje do jeho ústavně zaručených základních práv, bude moci toto rozhodnutí napadnout ústavní stížností, včetně uplatnění argumentu, že soudy vycházely z posudku znalkyně, u níž existují pochybnosti o její nepodjatosti. Pouze v takové situaci bude možné posoudit případný zásah do základních práv stěžovatele komplexně, tj. tak, aby procesní práva byla posuzována souvztažně s právy a povinnostmi, o nichž obecné soudy dosud vedou řízení."
10. Uvedené závěry lze bez dalšího vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, v níž byly zamítnuty námitky k osobě znaleckého ústavu ustanoveného k vypracování revizního znaleckého posudku. Ostatně i samotná okolnost, že proti rozhodnutí, kterým není vyhověno podané námitce, není přípustné odvolání, dostatečně svědčí o tom, že je zákon řadí mezi usnesení, která považuje za méně významná; takové procesní rozhodnutí je totiž posléze přímo či nepřímo reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž již opravné prostředky zásadně připuštěny jsou, což implikuje závěr, že nikoliv toto procesní usnesení, nýbrž teprve rozhodnutí ve věci samé je způsobilé zasáhnout základní práva stěžovatele. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovateli možnost reagovat na revizní znalecký posudek i nadále zůstává, přičemž obvodní soud ji sám v odůvodnění zdůraznil (viz bod 6. napadeného usnesení).
11. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť ten má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto jde o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i ze shora zmíněné ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
12. Na základě výše uvedených závěrů, Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. března 2022
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj