ECLI:CZ:US:2022:3.US.86.22.1
sp. zn. III. ÚS 86/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Mirjany Faloutové, zastoupené JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem, sídlem Křeslická 301/1, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 22 Cdo 2322/2021-518, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 68 Co 329/2020-437 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. května 2020 č. j. 46 C 199/2018-388, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "soud prvního stupně") se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti id 1/10 na specifikovaných nemovitostech. Poukázala na skutečnost, že její bývalý manžel (v řízení před soudy v postavení žalovaného) uzavřel kupní smlouvu na koupi spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/5 (tedy 2/10) na specifikovaných nemovitostech (dále též "spoluvlastnický podíl") dne 14. prosince 1993, tedy za trvání manželství, které bylo rozvedeno 23. září 1994, a předmět koupě hradil z finančních prostředků náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Stěžovatelka tvrdila, že je spoluvlastnicí spoluvlastnického podílu z titulu nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Podle soudu prvního stupně se však stěžovatelce nepodařilo prokázat, že finanční prostředky na koupi spoluvlastnického podílu pocházely z bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soud prvního stupně naopak přisvědčil námitce žalovaného, že stěžovatelka podepsala v den podpisu kupní smlouvy čestné prohlášení potvrzující, že na úhradu kupní ceny byly použity finanční prostředky nenáležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, že žalovaný financoval koupi z cizích zdrojů, konkrétně z úvěru, který stěžovatelka žalovanému nikdy nepomáhala splácet, a že specifikované nemovitosti sloužily k podnikání žalovaného. S odkazem na §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též "občanský zákoník"), dospěl soud prvního stupě k závěru, že podíl žalovaného na nemovitostech nebyl součástí dnes již zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Nad rámec výše uvedeného poznamenal, že i kdyby byl spoluvlastnický podíl součástí dnes již zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, žalovaný by jej stejně vydržel po uplynutí zákonné lhůty 10 let běžící od tří let po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů (§134 odst. 1 občanského zákoníku), neboť byl v dobré víře, že mu věc patří, a stěžovatelka svá domnělá práva ke spoluvlastnickému podílu nikdy neuplatnila, ani se o specifikované nemovitosti nezajímala.
2. Městský soud v Praze (dále též "soud druhého stupně") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem, že spoluvlastnický podíl se nestal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť se jednalo o věc podle své povahy sloužící k výkonu povolání žalovaného. Pokud byly na koupi spoluvlastnického podílu použity společné prostředky manželů, bylo na stěžovatelce, aby se svých práv domáhala v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů po jeho zániku rozvodem v zákonné lhůtě. Za správný považoval soud druhého stupně i závěr soudu prvního stupně o možnosti vydržení spoluvlastnického podílu, pokud by byl součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2007 sp. zn. 22 Cdo 459/2020 soud druhého stupně uvedl, že spoluvlastnický podíl je způsobilým předmětem vydržení, žalovaný byl zapsaným vlastníkem podílu, užíval jej a spravoval, a byl by tudíž držitelem oprávněným.
3. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") vyhodnotil dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. S odkazem na svá rozhodnutí (rozsudek ze dne 8. prosince 1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení ze dne 30. ledna 2002 sp. zn. 20 Cdo 910/2000 a další) upozornil na ustálenou rozhodovací praxi, podle níž postačí, když v přezkumu vedeném dovolacím soudem obstojí i jen jeden z důvodů, na kterých bylo postaveno zamítnutí žaloby. Nejvyšší soud se tedy zabýval nejprve závěrem soudu druhého stupně o možnosti vydržení spoluvlastnického podílu, jelikož stěžovatelka s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 1993 sp. zn. 3 Cdo 53/92 namítala, že předmětem vydržení může být v zásadě věc celá, nikoli její pouhá část, a že je pojmově vyloučeno vydržení již proto, že vlastnické právo k určité věci může vydržet jen ten, kdo není jejím spoluvlastníkem. Dovolací soud vysvětlil, že ve stěžovatelkou zmíněném rozsudku se Vrchní soud zabýval otázkou možnosti vydržení části věci, nikoliv možného vydržení spoluvlastnického podílu, a naopak uvedl, že podle jeho rozsudku ze dne 25. června 2014 sp. zn. 22 Cdo 1513/2012 spoluvlastnický podíl předmětem držby a vydržení může být a že tento závěr je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka ve svém dovolání neformulovala žádnou právní otázku, ani neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný; pouhá polemika s právním posouzením soudu druhého stupně nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud upozornil na skutečnost, že přípustnost dovolání nemůže založit ani obecná námitka stěžovatelky, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, neboť stěžovatelka relevantní skutková zjištění týkající se možného vydržení spoluvlastnického podílu nenapadá, ani s nimi nepolemizuje.
II. Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
5. Stěžovatelka namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů a nesouhlasí s odmítnutím dovolání. Tvrdí, že soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí a chybně vyhodnotil jednotlivé důkazy. S odkazem na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 19/74 (Cpj 86/1971, publikované pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002 sp. zn. 22 Cdo 2986/2000 namítá, že soud druhého stupně nerespektoval konstantní judikaturu, že i po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů zůstává každý z manželů vlastníkem celé věci omezený stejným vlastnickým právem druhého, že neprovedením zápisu jejího již individualizovaného práva zůstal její podíl součástí masy původního podílu na bezpodílovém spoluvlastnictví manželů a že vlastnické právo k určité věci může vydržet jen ten, kdo není jejím vlastníkem.
6. Stěžovatelka tvrdí, že si je vědoma omezení dovolacích důvodů, které však vede k ztížení až znepřístupnění možnosti dosáhnout před dovolacím soudem rozhodnutí odpovídajícímu skutečnému stavu věci. Zúžením dovolacích důvodů a návazným výkladem institutu dovolání se Nejvyšší soud fakticky distancuje od ochrany základních práv a svobod a upozaďuje své postavení v rámci celé soudní soustavy.
7. Stěžovatelka zpochybňuje skutková hodnocení soudu prvního i druhého stupně (odmítá existenci potvrzení o pořízení spoluvlastnického podílu výhradně z prostředků žalovaného, zpochybňuje svědecké výpovědi, data přijetí úvěrů a půjček, tvrzení o výdělcích).
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Je však zjevně neopodstatněná.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se skutkovými a právními závěry účastníků řízení, že spoluvlastnický podíl se nestal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. že tento podíl mohl žalovaný vydržet.
10. Ústavní soud z hlediska potenciálního zásahu do práv stěžovatelky zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
11. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jak také namítá stěžovatelka v nyní projednávané věci [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Z výše uvedených obecných východisek je patrné, že je konkrétní hodnocení důkazů doménou obecných soudů. Opětovné hodnocení jednotlivých stěžovatelkou namítaných důkazů Ústavnímu soudu nepřísluší. Je pouze věcí obecných soudů, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédnou, a o jaké důkazy opřou svá rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Nejvyšší soud i soudy prvního a druhého stupně se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatelka s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
13. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudy nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě osvětleny Nejvyšším soudem i soudy obou nižších stupňů, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
14. Na podporu svého tvrzení o nemožnosti vydržení spoluvlastnického podílu žalovaným stěžovatelka několikrát poukazuje na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 19/74, resp. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2986/2000. Ústavní soud však podotýká, že právní závěr v prvně jmenovaném rozhodnutí, že i po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů zůstává až do jeho vypořádání každý z manželů vlastníkem celé věci omezeným stejným vlastnickým právem druhého, je třeba v souladu s druhým citovaným rozhodnutím aplikovat pouze na časový úsek tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nikoliv na neomezenou dobu do jeho vypořádání, jak zřejmě dovozuje stěžovatelka. Jen v tomto časovém úseku platí, že vydržení je pojmově vyloučeno, neboť vydržet vlastnické právo k cizí věci může jen ten, kdo není jejím vlastníkem. Nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání, platí o nemovitých věcech, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou vlastníků jsou stejné. Pro takový případ Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že spoluvlastnický podíl mohl být předmětem držby a vydržení. Stěžovatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2986/2000 bylo ostatně předmětem řízení o ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne 25. února 2004 sp. zn. IV. ÚS 646/02 odmítl, neboť neshledal, že by postupem obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva.
15. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu