ECLI:CZ:US:2022:4.US.1032.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1032/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Ventové, advokátky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, č. j. 26 Cdo 3519/2021-522, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Karla Muzikáře, LL.M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 C 346/2017-416, bylo určeno nájemné z "bytu č. X v 3. nadzemním podlaží budovy č. p. X1 stojící na pozemku parc. č. X2 v k. ú. Smíchov, obec P." počínaje dnem 1. listopadu 2017 částkou 20 590 Kč měsíčně (výrok I.), ohledně částky 2 410 Kč obvodní soud žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Obvodní soud posoudil věc po právní stránce podle §2249 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Rozhodl na základě revizního znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem, ve znění jeho dodatku č. 1, který považoval za přesvědčivý, řádně odůvodněný s vhodně zvolenou metodou určení výše obvyklého nájemného, se zohledněním všech námitek stěžovatelky.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 7. 2021, č. j. 16 Co 187/2021-462 rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil výrok III. co do výše nákladů řízení účastníků, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II.), změnil výrok IV. o nákladech řízení státu (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.).
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že výše obvyklého nájemného byla určena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3857/2020, rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3574/2018, podle kterých, jestliže si nájemce pořídil vybavení bytu na své náklady (či jestliže učinil se souhlasem pronajímatele na své náklady takové úpravy, které nelze považovat za běžnou údržbu nebo drobné opravy), není důvod, aby za užívání takového vybavení platil pronajímateli nějakou úhradu, nejde o součást platby nájemného a nemělo by se k tomu přihlížet při zvýšení nájemného. V dané věci bylo nájemné určeno na základě znaleckého posudku, který nezohlednil investice, které do bytu provedla se souhlasem pronajímatele stěžovatelka, přičemž nešlo o běžnou údržbu nebo drobné opravy. Výše obvyklého nájemného měla vycházet ze stavu bytu před stěžovatelkou provedenou rekonstrukcí a před zhodnocujícími investicemi do vybavení bytu, které na své náklady provedla stěžovatelka. Domnívá se, že výše nájemného byla stanovena jakoby předmětný byt a celý dům prošel rekonstrukcí, která však nikdy vedlejším účastníkem nebyla provedena.
6. Obecné soudy se podle stěžovatelky odchýlily při řešení otázek, zda za vybavení bytu nájemcem na své náklady má nájemce platit pronajímateli nějakou úhradu, jakož i kdy dojde k vypořádání investice nájemce do bytu, od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, např. v usnesení ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3857/2020. Jestliže odvolací soud otázku vyrovnání za zhodnocení bytu provedené stěžovatelkou vykládá jako slevu z nájmu, která se odečítá od měsíčního nájemného, potom je jeho právní posouzení nesprávné a je v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, který na jedné straně konstatoval, že před provedenými úpravami byt nevyhovuje současným běžným požadavkům na bydlení v obdobných historických domech a v obdobných lokalitách v Praze (absence kuchyňské linky, vytápění kamny na tuhá paliva), na druhé straně však vyšel při zjištění obvyklého nájemného z tzv. technického standardu, v jakém by se měl dům a byt nacházet, aby odpovídal běžným požadavkům na bydlení, a určil náklady na uvedení domu a bytu do tohoto standardu. Následně porovnal předmětný byt se šesti exkluzivními byty, které jsou situované v exkluzivních domech, a stanovil obvyklé nájemné ve výši 30 170 Kč, od něhož odečetl náklady na uvedení domu a bytu do tohoto technického standardu a náklady vynaložené stěžovatelkou do úprav a vybavení bytu. Závěry znaleckého posudku ohledně určení výše obvyklého nájemného považuje za rozporné s pravidly logického myšlení, obecnou zkušeností a za zjevně nepřiměřené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002, nebo ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010).
8. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatelka v postupu Nejvyššího soudu, který se odchýlil v napadeném usnesení od právního názoru vysloveného ve výše označených rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015 a ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3857/2020 (v nichž posuzoval kritéria stanovení obvyklého nájemného), aniž by věc předložil velkému senátu kolegia.
9. Nejvyššímu soudu stěžovatelka také vytýká, že odmítl dovolání jako nepřípustné, ačkoli vymezila otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo a dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny nebo byly vyřešeny v rozhodnutí dovolacího soudu rozdílně oproti napadenému rozhodnutí. V dovolání, jakož i jeho doplnění, byla řádně vymezena judikatura, od níž se Nejvyšší soud odchýlil při zjišťování výše obvyklého nájemného z bytu, který je ve velmi špatném technickém stavu, aniž by tuto změnu odůvodnil. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s posouzením Nejvyššího soudu, že uplatnila nezpůsobilé dovolací důvody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemusí být právně zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
12. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavnost, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení výše uvedených rozsudků obvodního a městského soudu, z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že napadá nejen usnesení Nejvyššího soudu, ale i jemu předcházející rozsudky obvodního soudu a městského soudu. Proto tyto rozsudky Ústavní soud přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzvat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)
14. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i předcházejících rozsudků obecných soudů a dovolání stěžovatelky, dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
15. Stěžejní námitky stěžovatelky spočívají v nesouhlasu s výší soudem určeného nájemného, resp. obvyklého nájemného zjištěného prostřednictvím znaleckého posudku, jakož i s tam použitými metodami.
16. Obecné soudy při určení výše nájemného vyšly především z revizního znaleckého posudku, ve znění jeho dodatku č. 1, který obvyklou výši nájemného k předmětnému bytu ke dni podání žaloby stanovil na 20 590 Kč. Jak konstatoval městský soud, podstatou byla skutečnost, jak určit nájemné bytu za situace, kdy nalezení srovnatelných porovnávacích vzorků odpovídající předmětnému bytu v roce 1990 bylo prakticky nereálné, neboť se takové byty již nevyskytují. Znalecký ústav zvolil pro určení obvyklého nájemného porovnávací metodu, přičemž porovnávacími vzorky bylo šest obdobných bytů v domech po rekonstrukci, které představovaly tzv. porovnávací standard. Následně vyčíslil náklady nutné na uvedení předmětného domu a bytu do tohoto technického standardu a vyčíslil i náklady vynaložené stěžovatelkou na úpravu a vybavení bytu. Tyto náklady rozložil na dobu životnosti těchto investic a odečetl je od obvyklého nájemného. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že při zjištění obvyklého nájemného znalecký ústav zohlednil jak faktický stav bytu v roce 1990, tak současný nepříznivý technický stav tohoto bytu, jakož i domu, včetně úprav a vybavení hrazených stěžovatelkou.
17. Z pohledu kompetencí Ústavního soudu je zásadní, že revizní znalecký posudek, včetně jeho dodatku č. 1, byl řádně zpracován a předložen, v řízení před obvodním soudem proveden jako důkaz, včetně doplňujícího výslechu znalců znaleckého ústavu, jsou z něj patrné použité metody, jakož i způsob výpočtu obvyklého nájemného. Obecné soudy znalecký posudek zhodnotily a akceptovaly, samotné rozhodnutí o výši nájemného logicky a odpovídajícím způsobem odůvodnily, vycházeje přitom z reálně zjistitelného obvyklého nájemného standardních vzorků za současného ponížení obvyklého nájemného za špatný technický stav domu a bytu a za investice stěžovatelky, což ve výsledku činilo cca 2/3 obvyklého nájemného v daném místě a čase. Právní závěry obecných soudů nikterak nevybočují z ústavněprávního rámce. Argumentace stěžovatelky představuje spíše opakovanou polemiku s právními závěry obecných soudů, odvíjejícími se od závěrů znaleckého posudku ohledně stanovení obvyklého nájemného, s nimiž se stěžovatelka neztotožnila a které postrádají ústavněprávní rozměr.
18. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka tvrdí, že v dovolání řádně vymezila dovolací důvod, jakož i otázky hmotného práva, na nichž napadené rozhodnutí záviselo, a dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny nebo byly řešeny odlišně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, včetně uvedení potřebné judikatury, od níž se Nejvyšší soud při zjišťování výše obvyklého nájemného z bytu odchýlil.
19. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s odkazem na §243c odst. 1 občanského soudního řádu dílem pro vady a dílem pro nepřípustnost. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatelka kromě způsobilých dovolacích námitek uplatnila též námitky, které nemohly založit přípustnost dovolání, neboť jimi brojila proti skutkovým zjištěním resp. způsobu hodnocení důkazu - revizního znaleckého posudku, ve znění dodatku č. 1, a v něm použité metody ocenění. Nad rámec uvedeného však Nejvyšší soud neshledal skutková zjištění natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny. Dalším okruhem námitek stěžovatelky byly právní otázky určení výše obvyklého nájemného a otázky s tím bezprostředně související, u nichž Nejvyšší soud nejprve zrekapituloval stávající soudní praxi a následně ji aplikoval na posuzovaný případ stěžovatelky. Dospěl k závěru, že se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž stěžovatelka v dovolání odkázala. Jak se z usnesení Nejvyššího soudu podává, obecné soudy určily výši nájemného na podkladě znaleckého posudku, při jehož zpracování se znalci důsledně řídili judikaturou Nejvyššího soudu k určení výše obvyklého nájemného (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, rozhodnutí ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4307/2017, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3574/2018, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3857/2020), znalecký posudek přesvědčivě odůvodnili jak přímo v posudku, tak při výslechu na jednání. Vysvětlil, že do výše nájemného znalci nepromítli vybavení a opravy, které na své náklady pořídila stěžovatelka, čímž vyvrátil i argumentaci stěžovatelky, že by tím stěžovatelka platila pronajímateli za vybavení bytu, které pořídila na své náklady, nebo že by takto určeným nájemným byla vyloučena její možnost vypořádání po skončení nájmu ve smyslu §2220 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud se patřičně věnoval i námitce stěžovatelky ohledně "slevy" z nájemného. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je řádně odůvodněné a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Konečně, bylo-li stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro nepřípustnost v části, v níž neobsahovalo řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, Ústavní soud připomíná, že požadavky na dovolání, resp. náležitosti řádného vymezení předpokladů jeho přípustnosti, vyplývají přímo ze zákona (§241a odst. 2 občanského soudního řádu) a nedojde-li k vymezení všech zákonem stanovených obligatorních náležitostí, je případné odmítnutí dovolání pouhým důsledkem nesplnění zákonné povinnosti (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ústavně konformně zdůvodnil nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k jedné z formulovaných otázek.
20. Námitku stěžovatelky, týkající se postupu Nejvyššího soudu, který, zamýšlel-li se odchýlit od právního názoru vysloveného v jeho výše uvedených rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 4494/2015 a sp. zn. 26 Cdo 3857/2020, týkajícího se posuzování kritérií stanovení obvyklého nájemného, měl věc předložit velkému senátu kolegia, Ústavní soud nesdílí. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je naopak zřejmé, že rozhodnutí obecných soudů jsou s uvedenou judikaturou v souladu (v podrobnostech viz výše a též široké odůvodnění na str. 2, 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
21. Lze tedy shrnout, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je řádně odůvodněné, odkazuje na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, obsahuje jasné úvahy odůvodňující nepřípustnost dovolání, reaguje na otázky stěžovatelky vymezující přípustnost dovolání. Z hlediska ústavnosti Ústavní soud nemá napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu co vytknout.
22. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Obecné soudy aplikovaly běžné podústavní právo ústavně konformním způsobem. V jejich rozhodnutích Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
23. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu