Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 31.05.2022, sp. zn. IV. ÚS 1448/21 [ nález / FILIP / výz-3 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2022:4.US.1448.21.2
K rozhodování odvolacího (resp. dovolacího) soudu podle §258 odst. 2 (resp. §265k odst. 2) trestního řádu
Právní větaPorušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 trestního řádu či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2 trestního řádu pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.), a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.
ECLI:CZ:US:2022:4.US.1448.21.2
sp. zn. IV. ÚS 1448/21NálezÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, sídlem Žižkova tř. 1914/1a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021 č. j. 3 Tdo 840/2020-8413, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2019 č. j. 6 To 16/2019-8098, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 16 T 18/2015-7927 a proti postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích spočívajícím ve vyzvání stěžovatele k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků, takto:I. V řízení o ústavní stížnosti se pokračuje.II. Ústavní stížnost se zamítá.III. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavní práv vyplývajících z čl. 8, 36 a 40Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Spolu s tím stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), spočívajícím ve vyzvání stěžovatele k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody do 10 dnů od obdržení výzvy č. j. 16 T 15/2015-8526 a v nařízení výkonu trestu přípisem č. j. 16 T 18/2015-8539. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil návrh na vydání předběžného opatření spočívajícím v tom, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu a Vězeňské službě České republiky nepokračovat v porušování stěžovatelových práv nuceným pobytem ve věznici. Konečně stěžovatel k ústavní stížnosti připojil návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.3. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že v 27 případech jako jednatel obchodní společnosti objednával a odebíral zboží a služby, ačkoliv si byl vědom platební neschopnosti společnosti, pro niž nebude schopen své závazky splnit. Tím způsobil poškozeným subjektům celkovou škodu ve výši 11 124 241,06 Kč. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních korporací či družstev, a to na dobu šesti let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě desítek listinných důkazů a výpovědí svědků. V dané věci šlo již o druhé rozhodnutí, přičemž prvním rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obžaloby z důvodu nepříčetnosti. Po zrušení tohoto rozsudku Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") se krajský soud znovu zabýval otázkou (ne)příčetností stěžovatele podrobněji. V dané věci byly vypracovány dva protichůdné znalecké posudky, resp. jeden posudek znalce a jeden posudek ústavu. První znalecký posudek shledal u stěžovatele v rozhodném období projevy duševní poruchy (poruchy s bludy), která výrazně ovlivnila ovládací a rozpoznávací schopnosti stěžovatele. Tyto závěry znalec částečně korigoval při opakovaných výsleších. Pro objasnění správnosti závěrů tohoto posudku byl vypracován posudek znaleckého ústavu, podle nějž stěžovatel netrpěl a netrpí poruchou s bludy, zároveň ji ani nepředstíral. U stěžovatele bludy absentují. Popisované potíže (pocity pronásledování a spiknutí, iracionální chování) lze připsat obtížné životní situaci a osobnostnímu založení a neschopnosti stěžovatele se obtížné situaci přizpůsobit. To však není projevem trestněprávně relevantní duševní poruchy. Za uvedené důkazní situace se krajský soud přiklonil k závěrům ústavního znaleckého posudku a dospěl k závěru o příčetnosti stěžovatele.4. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém vrchní soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se náhrady škody jednomu z poškozených, a sám uložil stěžovateli povinnost nahradit tomuto poškozenému částku 944 067 Kč a ve zbytku jej odkázal na občanskoprávní řízení. Tímto způsobem vrchní soud napravil písařskou chybu v písemném vyhotovení rozsudku krajského soudu, v němž soud stěžovateli omylem uložil jednomu z poškozených zaplatit dvě částky, takže jde o zmatečný výrok, který budí nejistotu o stěžovatelových povinnostech. Jinak se vrchní soud ztotožnil se závěry krajského soudu. Musel však doplnit dokazování v části týkající se stěžovatelovy (ne)příčetnosti. Vrchní soud dospěl k závěru, že ústavní znalecký posudek není důkazním prostředkem, který by splňoval náročná kritéria kladená na tento druh důkazu. Jeho obsah je stručný, nepřesvědčivý, zavádějící a působící nekorektním dojmem, přičemž v některých částech i překračuje meze dané znalcům z oboru psychiatrie. Některé důležité okolnosti nehodnotí a své závěry dostatečně nevysvětluje. Vzhledem k nekorektnímu hodnocení práce předchozího znalce a stěžovatelova obhájce vznikly pochybnosti o nestrannosti zpracovatelů. Vrchní soud tak znalecký ústav požádal o doplněk ke znaleckému posudku, na nějž zpracovatel reagoval nestandardní formou dopisu, z nějž je patrná nevole k postupu vrchního soudu a neochota se věcí dále zabývat. Vady znaleckého posudku se tak pokusil vrchní soud odstranit výslechem tří zpracovatelů posudku, z nichž se však podařilo vyslechnout jen jednoho - primáře Švarce. Jeho výslech přitom navázal na svérázný, a ne příliš korektní styl posudku. Tyto nedostatky, jakož i neprovedení výslechu dalších zpracovatelů, již vrchní soud hlouběji neřešil, neboť v mezidobí obdržel posudek druhého znaleckého ústavu (tedy celkově třetí znalecký posudek), který všechna zákonná i odborná kritéria dodržel. Podle tohoto (třetího) posudku stěžovatel trpěl a trpí duševní poruchou, která se však nevztahuje k podstatě trestné činnosti (vytváření a neplacení dluhů). Zároveň je stěžovatel schopen chápat smysl trestního řízení a hájit se v něm. Recidivující psychotické příznaky tak nejsou forenzně významné. Poté vrchní soud ještě vyslechl zpracovatele prvního znaleckého posudku, který své původní závěry částečně korigoval (resp. rozpory mezi posudky označil za "akademickou otázku"). Vrchní soud tak uzavřel, že žádný ze znalců již netrvá na tom, že by konkrétní jednání stěžovatele byla učiněna v důsledku bludů. Tento závěr navíc podporují i ostatní důkazy (zejména svědecké výpovědi, které byly důvodem pro vypracování prvního revizního posudku). Stěžovatelova příčetnost byla tedy zachována.5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se podrobněji zabýval námitkou (ne)existence chybějícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud částečně vyhověl podanému odvolání, aby napravil "písařskou chybu", která vznikla v důsledku nesprávného přepisu vyhlašování rozsudku (rozsudek byl tedy vyhlášen věcně správně). Nejvyšší soud připustil, že takovou chybu bylo možné napravit opravným usnesením podle §131 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zároveň však lze rozumět i postupu odvolacího soudu, který v zájmu zachování právní jistoty (o výši částky) přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu jednoznačně vyplývá rozsah jeho odvolacího přezkumu a úplné vypořádání v odvolání uplatněných námitek. Podle Nejvyššího soudu tak nejde o chybějící výrok, zrušil-li odvolací soud částečně rozsudek soudu prvního stupně a dalším výrokem již nezamítl zbytek odvolání. Zamítavý výrok se totiž uplatní pouze při zamítnutí opravného prostředku jako celku. Tento postup v minulosti ustáleně akceptoval i Ústavní soud, byť některé jeho nálezy z poslední doby zaujaly odlišný názor. Nejvyšší soud však setrval na závěrech svých dřívějších rozhodnutí, jež byla napadená ústavními stížnostmi, které byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2195/20 a ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 364/20). Tento svůj postup Nejvyšší soud odůvodnil tím, že lpění na přepjatém právním formalismu, vyjádřené v nálezech ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 (N 168/91 SbNU 117), ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 (N 123/90 SbNU 83) a ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19 (N 133/95 SbNU 116), by ve svém důsledku mohlo vést k poškození práv obviněných osob, neboť by pouze z formalistických důvodů prodlužovalo trestní řízení a navyšovalo jeho náklady. Tím, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze v jeho části, implicitně potvrdil správnost zbytku tohoto rozhodnutí.6. Dále Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám týkajícím se tzv. opomenutých důkazů a extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a závěrů soudů nižších stupňů. Soudy se s otázkou stěžovatelovy (ne)příčetnosti bezezbytku vypořádaly. Důkazním návrhům bylo buď vyhověno, anebo byly pro nadbytečnost zamítnuty. V obsahu provedených důkazů není žádný extrémní rozpor, neboť zdánlivé rozpory mezi znaleckými posudky byly vrchním soudem odstraněny. A vyhodnocení znaleckých posudků pak odpovídá i zbytku provedených důkazů.II.Argumentace stěžovatele7. Stěžovatel namítá, že vrchní soud řádně nerozhodl o celém petitu jím podaného odvolání. Z toho důvodu nebylo o stěžovatelově odvolání platně rozhodnuto a rozsudek vrchního soudu nemohl nabýt právní moci. Dále stěžovatel vytýká dovolacímu soudu, že aproboval "opravu písařské chyby" postupem podle §258 odst. 1trestního řádu, neboť ten dopadá na jiné situace (nesprávně stanovenou škodu). Nedojde-li rozhodnutím odvolacího soudu ani ke zrušení žádné části rozsudku soudu prvního stupně, ani k zamítnutí odvolání, nelze rozhodnutí považovat za řádné. Takovou vadu nelze napravit ani v odůvodnění rozhodnutí, které není vynutitelnou částí. Stěžovatel považuje praxi obecných soudů, spočívající v nevypořádání celého petitu, za protiústavní a odporující judikatuře Ústavního soudu [nálezy ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 (N 123/90 SbNU 83), ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 (N 168/91 SbNU 117) a ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19 (N 133/95 SbNU 116)]. Takovému postupu nebrání podle stěžovatele ani znění §256trestního řádu. Podle stěžovatele je žádoucí, aby stejně jako v civilním řízení byly i v trestním řízení vždy výslovně vypořádány všechny otázky. Nesplněním této povinnosti došlo podle stěžovatele k mimořádně vysokému narušení ústavně chráněných hodnot.8. Dále stěžovatel namítá, že mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů existuje tzv. extrémní rozpor. Soudy rovněž bez náležitého odůvodnění neprovedly navržené důkazy a hodnocení některých provedených důkazů je v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Zejména stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v důsledku jeho dlouhodobého psychického onemocnění je vyloučena jeho trestní odpovědnost, jak konstatoval i první rozsudek krajského soudu. Následně rozhodl přesně opačně, aniž by svůj odlišný postup objasnil (srovnal hodnotu různých znaleckých posudků a zvážil "profesní rivalitu" mezi osobami znalců). Odvolací soud následně tvrdě zkritizoval znalecký posudek dovozující stěžovatelovu příčetnost, vyšel však z nově předloženého posudku, aniž by znalce vyslechl. Odvolací soud pak při hodnocení této otázky bagatelizoval (či přehlédl) celou řadu svědeckých výpovědí poukazujících na stěžovatelovo neobvyklé chování. O neschopnosti stěžovatele posoudit své jednání svědčí i zastavení trestního stíhání (z důvodu nepříčetnosti) pro opakované vyhrožování státní zástupkyni v této věci (jednání pak opakoval i vůči soudcům odvolacího soudu), dále jeho nesouhlas s provedením obhájcem navržených úkonů (zjevně sloužících v jeho prospěch) nebo vlastní předložení znaleckého posudku sloužícího v jeho neprospěch. Na návrh státního zastupitelství byl navíc stěžovatel v roce 2018 výrazně omezen ve svéprávnosti. V současné době se jeho zdravotní stav zhoršuje.9. Z uvedených důvodů je podle stěžovatele protiústavním rovněž postup krajského soudu, jímž vyzval stěžovatele k nástupu výkonu trestu odnětí svobody (viz sub 2).III.Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele10. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že totožnými námitkami se podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí. Vzal přitom všechny námitky v potaz. To se týká jak námitek o procesním pochybení odvolacího soudu, tak údajného nesprávného hodnocení důkazů. Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.12. Vrchní soud uvedl, že námitky stěžovatele shledává neopodstatněnými. Plně se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se s námitkou nerozhodnutí o celém odvolání vyčerpávajícím způsobem vypořádalo. Odvolací soud částečně vyhověl stěžovatelovu odvolání, a tudíž nemohl (s ohledem na §256trestního řádu) odvolání zamítnout. Nedůvodností zbytku odvolání se vrchní soud pečlivě zabýval v odůvodnění napadeného rozsudku. Ostatně o srozumitelnosti tohoto postupu svědčí i skutečnost, že stěžovatel (podle textu ústavní stížnosti) beze zbytku jeho obsah pochopil. Při opravě chyby ve výroku o náhradě škody vycházel vrchní soud z protokolu o hlavním líčení, proti němuž nikdo nevznesl námitky.13. Podle názoru krajského soudu bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto řádným způsobem. Důkladný přezkum jeho rozsudku vyplývá z odůvodnění rozsudku vrchního soudu. Z toho důvodu považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.14. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se plně ztotožňuje se závěry napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle vyjádření pozitivní právní úprava nepočítá s postupem, kterého se u dílčích výroků odvolacího soudu domáhá stěžovatel. Úprava trestního řízení je v tomto směru odlišná od civilního sporného řízení. K zásahu do ústavních práv by došlo teprve v situaci, kdyby se odvolací soud některým napadeným výrokem vůbec nezabýval. Stěžovatelem zmiňované nálezy Ústavního soudu se podle Nejvyššího státního zastupitelství nezabývaly dostatečně možností "dílčích výroků" z hlediska zákonné právní úpravy. Závěry Ústavního soudu je tak třeba posuzovat materiálně, a nikoliv jako striktní požadavek. Nejvyšší státní zastupitelství z uvedených důvodů navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.15. Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") uvedlo, že Nejvyšší soud se stěžovatelovými námitkami dostatečně zabýval. Závěrem vrchní státní zastupitelství uvedlo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení.16. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "krajské státní zastupitelství") uvedlo, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv. K omezení stěžovatelovy osobní svobody došlo na základě řádného a vykonatelného soudního rozhodnutí. Postup vrchního soudu nebyl chybný. Rozhodnutí odvolacího soudu je třeba vnímat komplexně a "netrhat" výrok od odůvodnění. Rovněž tak s ostatními námitkami se soudy dostatečně vypořádaly. Nadto stěžovatel v ústavní stížnosti zaměňuje institut nepříčetnosti a omezení svéprávnosti. Z uvedených důvodů krajské státní zastupitelství navrhlo, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.17. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel uvedl, že všechna vyjádření pomíjejí námitky o písařské chybě (a jejích důsledcích). Na této námitce stěžovatel trvá. Totéž platí i pro hmotněprávní námitky o stěžovatelově nepříčetnosti. Stěžovatel je tak podle svého názoru jedinou osobou, na níž je vykonáván trest odnětí svobody bez pravomocného odsuzujícího rozsudku.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, resp. postup (viz sub 2), napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).V.Postup podle §23zákona o Ústavním soudu19. Čtvrtý senát Ústavního soudu, rozhodující o ústavní stížnosti, dospěl k právnímu názoru, který se odlišuje od právního názoru vysloveného v nálezech ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 (N 168/91 SbNU 117), ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 (N 123/90 SbNU 83) a ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19 (N 133/95 SbNU 116) - rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, a proto usnesením ze dne 19. 4. 2022 č. j. IV. ÚS 1448/21-58 rozhodl o přerušení řízení o ústavní stížnosti a podle §23zákona o Ústavním soudu věc předložil plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska. Konkrétně čtvrtý senát navrhl, aby plénum Ústavního soudu ve stanovisku odpovědělo na otázku: "Vyhoví-li odvolací soud odvolání, popř. dovolací soud dovolání, které podal obviněný, toliko zčásti (např. ve výroku o trestu nebo náhradě škody), má tento soud podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1Listiny základních práv a svobod povinnost zamítnout nebo odmítnout zvláštním výrokem zbytek odvolání (popř. dovolání), anebo postačí, že se vypořádá se všemi podstatnými námitkami v odvolání (popř. dovolání) a že v důsledku toho nevzniknou pochybnosti o tom, že neshledal důvodnými případné námitky proti ostatním výrokům napadeného rozhodnutí (např. výroku o vině)?".20. Plénum Ústavního soudu přijalo dne 10. 5. 2022 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, v němž formulovalo tento závěr: "Porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2trestního řádu či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2trestního řádu pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.".VI.Další postup v řízení o ústavní stížnosti21. Vzhledem k tomu, že plénum Ústavního soudu zaujalo podle §23zákona o Ústavním soudu dne 10. 5. 2022 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, kterým se překonává právní názor Ústavního soudu vyjádřený ve shora uvedených nálezech sp. zn. IV. ÚS 1272/18, IV. ÚS 597/18 a I. ÚS 448/19, odpadl důvod pro přerušení řízení o ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud rozhodl o pokračování v řízení, jak je ve výroku I uvedeno.VII.Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti22. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.23. V první řadě se Ústavní soud zabýval námitkami, které se týkaly tvrzených procesních pochybení v postupu obecných soudů. Obsahově významná byla především námitka, podle níž vrchní soud řádně nerozhodl o stěžovatelově podaném odvolání. V tomto směru se stěžovatel dovolával předchozí judikatury Ústavního soudu (viz sub 7). Jak vyplývá ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, nemohl této námitce Ústavní soud přisvědčit. Postup vrchního soudu, který částečně vyhověl podanému odvolání a nevynášel zároveň další zvláštní zamítavé výroky k napadeným výrokům krajského soudu o vině a trestu, není rozporný s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3Ústavy. Takovému postupu nic nebrání, je-li z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, z jakých důvodů nebylo možné vyhovět zbytku odvolání. V podrobnostech se odkazuje na výrok a odůvodnění citovaného stanoviska. Této povinnosti vrchní soud v dané věci plně dostál, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí (shrnutého sub 4). Velmi podrobně se zabýval důvodností odvolání v části směřující proti výroku o vině (body 35 až 60 rozsudku vrchního soudu). Stejně tak přesvědčivě popsal, z jakého důvodu nelze vyhovět stěžovatelovu návrhu na zrušení výroku o trestu (bod 62 rozsudku).24. Namítá-li stěžovatel nesprávně zvolený postup při opravě "písařské chyby", pak ani zde nebylo možné shledat ústavně relevantní pochybení vrchního soudu. Především je třeba konstatovat, že volba způsobu nápravy takového pochybení není ústavně relevantní otázkou, nedochází-li zároveň ke zkrácení práv obviněného. K tomu v dané věci nedošlo, protože ke změně výroku o náhradě škody (pro zjevnou písařskou chybu) došlo zjevně ve prospěch stěžovatele. Vrchní soud, podle vlastních slov, ke zrušení výroku přistoupil "z důvodu právní jistoty obžalovaného". Podle Ústavního soudu postupoval rovněž v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení, jímž by vrácení věci krajskému soudu toliko pro opravu písařské chyby odporovalo. Stěžovatel se odvoláním domáhal zrušení výroku o náhradě škody a vrchní soud mu částečně vyhověl.25. Důvodné nejsou ani námitky týkající se hmotněprávního posouzení stěžovatelovy (ne)příčetnosti. Stěžovatel se v této části ústavní stížnosti domáhá nového přehodnocení provedených důkazů. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Zejména se vrchní soud velmi podrobně zabýval důkazy o stěžovatelově duševním stavu, resp. jeho možné nepříčetnosti. Podrobným a logickým odůvodněním dospěl k závěru, že provedené důkazy neumožňují přijmout závěr o právně významném omezení ovládacích nebo rozpoznávacích schopností stěžovatele. Tomuto závěru přisvědčili nakonec všichni znalci (přinejmenším jako pravděpodobnému), kteří tak původní podezření vyloučili. Totéž platí i pro posouzení, zda je stěžovatel schopen chápat smysl a průběh trestního řízení. Závěry z jiných trestních řízení a stěžovatelovo nepřijatelné chování (s mnohaletým odstupem od kriminálního jednání) nehraje pro otázku příčetnosti žádnou roli. Soudy se rovněž dostatečně zabývaly údajnou rivalitou mezi dvěma znalci, kteří sami její existenci (resp. její vliv na odborné závěry) vyloučili. V podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění vrchního soudu a Nejvyššího soudu. Závěry soudů o stěžovatelově příčetnosti, které nejsou opřeny jen o znalecké posudky, tak neporušují žádné stěžovatelovo ústavní právo.26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh nedůvodný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zamítl podle §82 odst. 1zákona o Ústavním soudu.27. Ústavní soud zvláště nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, neboť pro jeho vydání neshledal splněné podmínky podle §80zákona o Ústavním soudu. I s ohledem na základ stěžovatelovy argumentace (jeho nepříčetnost, to, že rozhodnutím "odvolacího soudu nebylo prakticky vůbec rozhodnuto" o jeho odvolání), spočíval prakticky v rozhodnutí o meritu věci (nálezová judikatura Ústavního soudu - viz k tomu stanovisko Pl. ÚS-st. 56/22), nebyl pro to shledán důvod.28. Totéž platí o návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení. Ústavní soud interpretuje §62 odst. 4zákona o Ústavním soudu v tom smyslu, že úhrada nákladů řízení podle daného zákonného ustanovení není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [srov. např. nálezy ze dne 17. 2. 1999 sp. zn. II. ÚS 53/97 (N 26/13 SbNU 195) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)]. Okolností, odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem, případně taková podoba neústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, která není založena toliko rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a jednoduchého práva mezi Ústavním soudem a soudem obecným. Jelikož v posuzované věci takové důvody, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, po posouzení celkového kontextu jeho věci Ústavní soud neshledal, předmětný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu].Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 31. května 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k výrokům nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1448/21 a jeho odůvodněníV souladu s §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výrokům nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1448/21 a jeho odůvodnění:1. V průběhu řízení o ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 10. 5. 2018 č. j. 23 Nc 242/2017-179, 7 P a Nc 137/2017, 7 P a Nc 138/2017 omezen ve svéprávnosti na dobu pěti let, a to tak, že není způsobilý činit právní jednání týkající se, kromě jiného, uzavírání smluv o správě cizího majetku a zastoupení, včetně udělování a přijímání plných mocí. Současně soud stěžovateli jmenoval opatrovníka, který byl oprávněn a povinen činit samostatně za stěžovatele všechna právní jednání, která není stěžovatel způsobilý činit. Řízení o omezení svéprávnosti stěžovatele bylo zahájeno z podnětu Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, a to na základě poznatku z trestního řízení. Rozsudek nabyl právní moci 27. 6. 2018.2. Stěžovatel samostatně (bez opatrovníka) dne 24. 3. 2021 podepsal JUDr. Václavu Kaskovi, advokátovi, plnou moc k podání ústavní stížnosti, tedy v době, kdy byl omezen ve způsobilosti udělovat plné moci. Předpokladem udělení plné moci je dohoda o zastoupení, k jejímuž uzavření také neměl náležitou způsobilost. Z plné moci se podává, že stěžovatel vzal na vědomí, že za poskytnutí právních služeb náleží advokátovi odměna a náhrada hotových výdajů, případně náhrada za promeškaný čas ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., jde tedy o jednání, na jehož základě vznikla stěžovateli povinnost k placení vedoucí ke snížení jeho majetku, tedy ve svém důsledku k majetkové újmě. Bylo přitom na opatrovníkovi (ev. po jeho smrti na tzv. veřejném opatrovníkovi), aby stěžovateli pomohl zajistit právní pomoc.3. Ústavní soud se ve věci sp. zn. IV. ÚS 1448/21 nijak nevypořádal s omezenou svéprávností stěžovatele, přičemž tato skutečnost mohla ovlivnit výrok rozhodnutí tak, že by byla odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.4. Konstatuji, že Ústavní soud ve věci rozhodl, aniž by se vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 16 T 18/2015. Bez znalosti obsahu stěžovatelových procesních úkonů tak nemohl adekvátně vyhodnotit důvodnost jeho námitek, např. že Vrchní soud v Praze řádně nerozhodl o celém petitu jím podaného odvolání.V Brně 31. května 2022Josef Fiala