ECLI:CZ:US:2022:4.US.153.22.1
sp. zn. IV. ÚS 153/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Martince, zastoupeného Mgr. Janem Matznerem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. října 2021 č. j. 83 Co 11/2021-169, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Ireny Glatzové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení před soudy podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v řízení, předcházejícím vydání napadeného rozsudku Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud"), nejprve vyhověl žalobě stěžovatele rozsudkem ze dne 19. 10. 2018 č. j. 29 C 53/2018-51. Ten však Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice usnesením ze dne 28. 5. 2019 č. j. 83 Co 294/2018-66 zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Poté okresní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2020 č. j. 29 C 53/2018-105 určil, že vlastníkem pozemku p. č. X v katastrálním území Žibřidice podle geometrického plánu č. 498-53/2017, který je nedílnou součástí daného rozhodnutí, je stěžovatel (jako žalobce), a vedlejší účastnici (jako žalované) uložil nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 49 020 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice znovu odvolání. V průběhu odvolacího řízení (stěžovatel) podal návrh na změnu žaloby, který byl připuštěn usnesením ze dne 4. 10. 2021 č. j. 83 Co 11/2021-138, takže se pak domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. X, a pro případ, že by tomuto návrhu nebylo vyhověno, že je vlastníkem pozemku p. č. Y, jakožto části dříve odděleného pozemku p. č. X, která nezahrnuje díl, kde se nachází původní sklípek. S ohledem na stejný skutkový základ nejde o uplatnění nového nároku. Krajský soud pak neshledal na jeho straně dobrou víru jako podmínku pro vydržení pozemku p. č. X, naopak u pozemku p. č. Y posoudil jeho omyl jako omluvitelný, a proto rozhodl, jak výše uvedeno.
3. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba v požadavku na určení, že stěžovatel je vlastníkem pozemku p. č. X v katastrálním území Žibřidice (výrok I), a dále rozhodl, že se určuje, že stěžovatel je vlastníkem pozemku p. č. Y v katastrálním území Žibřidice a který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 74 785 Kč (výrok III). Posledně uvedený výrok krajský soud odůvodnil tak, že stěžovatel byl neúspěšný s primárním petitem, a tudíž vedlejší účastnici náleží náhrada nákladů řízení ve výši 83 013 Kč, byl však úspěšný s eventuálním petitem, takže má podle §142 odst. 1 za použití §224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), právo na náhradu nákladů řízení vynaložených s uplatněním daného nároku, a to ve výši 8 228 Kč. Vzhledem k tomu krajský soud uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici rozdíl mezi těmito částkami.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud nejprve jeho žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 19. 10. 2018 č. j. 29 C 53/2018-51, který však krajský soud k odvolání vedlejší účastnice usnesením ze dne 28. 5. 2019 č. j. 83 Co 294/2018-66 zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Poté okresní soud znovu rozhodl, jak je výše uvedeno (viz sub 2). Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice znovu odvolání. V průběhu odvolacího řízení (stěžovatel) podal návrh na změnu žaloby, který byl připuštěn usnesením ze dne 4. 10. 2021 č. j. 83 Co 11/2021-138, takže se pak domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. X, a pro případ, že by tomuto návrhu nebylo vyhověno, že je vlastníkem pozemku p. č.Y, jakožto části dříve odděleného pozemku p. č. X, která nezahrnuje díl, kde se nachází původní sklípek. S ohledem na stejný skutkový základ nejde o uplatnění nového nároku. Krajský soud však neshledal na jeho straně dobrou víru jako podmínku pro vydržení pozemku p. č. X, naopak u pozemku p. č. Y posoudil jeho omyl jako omluvitelný, a proto rozhodl, jak výše uvedeno.
5. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3918/2015, podle něhož žalobce má plný úspěch, i když soud uznal za opodstatněný eventuální petit, a usnesení ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, kterým byla přiznána plná náhrada nákladů řízení žalobci ve věci, v níž byl eventuální petit navržen až po zahájení řízení, přičemž tvrdí, že se tato rozhodnutí použijí analogicky v dané věci.
6. K tomu stěžovatel doplňuje, že mu výhrada krajského soudu, která vedla k provádění místního šetření v pořadí druhém odvolacím řízení, nebyla naznačena v jeho kasačním rozhodnutí, a tudíž nemohl jeho právní názor předvídat, a měl-li pochybnosti, místní šetření měl (krajský soud) provést již při projednávání prvního odvolání, a nezvyšovat tak náklady řízení.
7. Stěžovatel je názoru, že krajský soud rozhodl nepředvídatelně, když vykročil s výkladových a aplikačních standardů, které plynou z nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75), ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449), ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113) a ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189), což zdůvodňuje tím, že i když měl ve věci plný úspěch, neboť bylo rozhodnuto podle navrženého eventuálního petitu, krajský soud mu přiznal toliko částečnou náhradu nákladů (ohledně části řízení). Přístup uvedeného soudu podle stěžovatele de facto vylučuje možnost přiznání náhrady nákladů, i kdyby eventuální petit navrhl hned při podání žaloby. Bez významu podle něj není ani to, že pozemek definovaný eventuálním petitem (93 m2) byl součástí pozemku definovaného primárním petitem (187 m2); nahlíželo-li by se totiž na předmět řízení jako na vlastnictví části zemského povrchu, měl by ve věci poloviční úspěch podobně, jako kdyby předmětem řízení bylo peněžité plnění a on by uspěl co do poloviny žalované částky. Úprava petitu na eventuální představuje v daném případě kvalitativně totéž, pouze musel dodat geometrický plán, na jehož základě soud eventuálnímu petitu vyhověl. S ohledem na tyto skutečnosti měl podle stěžovatele krajský soud (např. s odkazem na §42 odst. 2 o. s. ř. per analogiam nebo za aplikace §150 o. s. ř.) přinejmenším nepřiznat právo na náhradu nákladů žádné ze stran.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádné takové prostředky neměl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byl v daném soudním řízení úspěšný, neboť i když nebylo vyhověno jeho žalobě, jde-li o primární petit, krajský soud vyhověl jeho žalobě, jde-li o petit eventuální, případně že byl v soudním řízení úspěšný přinejmenším z jedné poloviny, což vyvozuje z porovnání rozlohy pozemků, jichž se týkal primární (původní) petit na straně jedné a petit eventuální na straně druhé. Z těchto důvodů má za to, že buď mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, anebo že náhrada nákladů neměla být přiznána žádnému z účastníků.
11. Ústavní soud předesílá, že zásady uvedené v bodě 9 se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť z hlediska kritérií řádného procesu nelze na dané rozhodování klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a řada dalších]. Ústavní soud tím dal najevo, že rozhodování o nákladech soudního řízení je v kognici civilních soudů a že při posuzování problematiky nákladů řízení (jakožto problematiky ve vztahu k samotnému předmětu řízení podružné) postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
12. Z hlediska práva na řádný proces, resp. soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, by bylo nutné za výše zmíněnou tzv. kvalifikovanou vadu považovat, kdyby obecné soudy své rozhodnutí zatížily interpretační libovůlí, především pak tím, že by flagrantně pominuly příslušnou kogentní normu nebo neodůvodněně vybočily ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použily výklad, jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Úlohou Ústavního soudu je především zkoumat, zda je rozhodnutí o nákladech řízení řádně (tj. srozumitelně a racionálně) odůvodněno; posuzování samotné věcné správnosti těchto úvah v řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu tomuto soudu nepřísluší, neboť nejde o referenční hledisko jeho přezkumu.
13. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že rozhodl nepředvídatelně, resp. že porušil zákaz svévolného rozhodování i že nechránil jeho legitimní očekávání. Podle názoru Ústavního soudu však krajský soud své závěry řádně zdůvodnil, přičemž ani z věcného hlediska nelze považovat příslušnou úvahu za extrémní. Jádrem sporu je, podle jakého kritéria nutno posuzovat tzv. úspěch ve věci ve smyslu §142 o. s. ř. Stěžovatel považuje za podstatné, že žalobě bylo alespoň v eventuálním petitu vyhověno, a vyvozuje z toho plný úspěch v řízení, případně že z hlediska plochy pozemku, která původně byla předmětem tohoto řízení, a plochy pozemku, ke které bylo určeno jeho vlastnické právo, byl úspěšný z jedné poloviny, a tudíž by žádný z účastníků neměl mít právo na náhradu nákladů řízení.
14. Ústavní soud sice nemůže stěžovatelem uplatňovaný postup předem vyloučit, dokonce ho sám může považovat za "vhodnější", to však ještě neznamená, že by volba jiného kritéria obecným soudem musela být nutně ústavně nekonformní. Rozhodující v tomto ohledu je, zda zvolený přístup nevykazuje známky libovůle v soudním rozhodování, zde konkrétně v tom ohledu, zda nebylo zvoleno kritérium z věcného hlediska očividně nepřiléhavé (nerozumné). K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. S ohledem na průběh řízení bylo stěžovateli zřejmé, že jeho (původní) žaloba bude zamítnuta, a z tohoto důvodu ji změnil, byť jejím "rozšířením" o eventuální petit. Ten se sice zčásti týkal stejné plochy zemského povrchu jako původní návrh, z procesního hlediska šlo o návrh nový, a to podobně, jako kdyby bylo zahájeno nové řízení poté, co by v předchozím řízení neuspěl anebo vzal svůj návrh zpět - také by v těchto případech byl povinen hradit protistraně náklady dosavadního řízení (§142 odst. 1, §146 odst. 2 věta první o. s. ř.).
15. Argumentuje-li stěžovatel judikáty Nejvyššího soudu, tyto odkazy nejsou případné, neboť v první věci byla žaloba s eventuálním petitem podána již při zahájení soudního řízení (nadto šlo u eventuálního petitu o otázku předběžnou k petitu primárnímu), druhá věc se týká řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jakožto (specifického) řízení podle §153 odst. 2 o. s. ř., v němž změna navrženého způsobu vypořádání v průběhu řízení nepředstavuje změnu žaloby, o níž je třeba rozhodnout podle §95 o. s. ř.
16. Stěžovatelem zmíněná skutečnost, že krajský soud svým postupem zvýšil náklady řízení, není pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky relevantní. Dovolává-li se stěžovatel postupu podle §150 o. s. ř., použití uvedeného ustanovení je omezeno na mimořádné případy, a zda o takový případ jde, je principiálně na úvaze obecných soudů. Ústavní soud přitom ani v tomto směru ke svému zásahu důvod neshledal, neboť danou věc výjimečné okolnosti, jež by na první pohled byly patrny, neprovázely.
17. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu