ECLI:CZ:US:2022:4.US.2122.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2122/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka v právní věci stížnosti stěžovatelky L. J., zastoupené Mgr. Vladimírem Smělým, advokátem, sídlem Cejl 494/25, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2022 č. j. 16 Co 51/2022-932 a usnesení Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou ze dne 31. ledna 2022 č. j. 4 P 211/2014-906, za účasti Krajského soudu v Brně, Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníků řízení a M. J. a D. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 1. 2022 č. j. 4 P 211/2014-906 vyplynulo, že řízení ve věci nezletilé dcery stěžovatelky N. J. o její svěření do péče prarodičů M. a D. J., určení výživného a řízení o úpravu styku matky s nezletilou bylo zastaveno pro nedostatek pravomoci (I. výrok). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 5. 2022 č. j. 16 Co 51/2022-932 k odvolání stěžovatelky i navrhovatelů - prarodičů nezletilé bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zastavení řízení a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná, protože již byla vyřešena otázka pravomoci a příslušnosti v řízení ve věci péče o nezletilou N. za situace, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o navrácení nezletilé dcery matce, tedy do jurisdikce německého práva. Po vydání rozsudku Krajského soudu v Brně dne 9. 2. 2021 č. j. 20 Co 2/2020-402 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně dne 13. 11. 2019, kterým byl konstatován mezinárodní únos nezletilé, následně Městským soudem v Brně dne 14. 4. 2021 č. j. 125 Nc 2505/2019-472 byl nařízen výkon rozhodnutí a nezletilá byla navrácena do péče matky, která žije ve Spolkové republice Německo.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Touto ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí zejména pro porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny, rekapitulovala obsah napadených rozhodnutí a související rozhodnutí obecných soudů.
5. Stěžovatelka porušení práv spatřuje zejména v tom, že doposud nebylo rozhodnuto o její námitce místní nepříslušnosti, kterou vznesla již na začátku řízení u okresního soudu a nikterak se s ní nevypořádal. Nesouhlasí s rozhodnutím krajského a okresního soudu a jeho odůvodněním, dle jejího přesvědčení jí měla být přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů řízení vůči navrhovatelům dle §24 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s."). Navrhovatelé bez právního důvodu zadrželi nezletilou ve své péči, aniž k tomu měli jakékoliv objektivní důvody a podali návrh na zahájení řízení, ale obecné soudy k tomu nepřihlédly, ačkoli šlo o svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatelka musela vynaložit na právní zastoupení značné finanční prostředky, aby nezletilá dcera jí byla navrácena do její péče. Poukázala na nepřiměřenou délku řízení 8 měsíců a to, že ani po vyhlášení nálezu Ústavním soudem dne 30. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 1319/20 tak únosci (prarodiče nezletilé) nebyli ochotni dobrovolně se podřídit rozhodnutí a nezletilou předat matce v Německu. K navrácení nezletilé soudním vykonavatelem došlo až v dubnu 2021.
6. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že obecné soudy nesprávně provedly aplikaci zákona o zvláštních řízeních soudních, což je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a dopustily se tak libovůle při rozhodování soudů. Toto pochybení krajského i okresního soudu dosahuje podle stěžovatelky ústavněprávní roviny, proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
9. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
10. Ohledně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní a jinou právní ochranu se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 133/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz)]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech jednotlivá nákladová rozhodnutí přezkoumávat. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
11. Na druhou stranu však již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval i výjimky z tohoto pravidla. Jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Tak např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177). Ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
12. K takovému závěru však Ústavní soud v dané věci nedospěl. Okresní soud svůj výrok ohledně nákladů řízení řádně odůvodnil dle §23 z.ř.s., tak, že se jedná o řízení, které je možné zahájit i bez návrhu a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Neshledal okolnosti, které odůvodňují uložení povinnosti navrhovatelům nahradit náklady řízení stěžovatelce, neboť v době podání návrhu nemohli vědět, jak bude posouzena otázka bydliště nezletilé N., jejich návrh tak soud neshledal svévolným či zjevně bezúspěšným uplatňováním práva. S ohledem na probíhající řízení a návratové řízení bylo obvyklé bydliště nezletilé určeno až nálezem Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 1319/20 ze dne 11. 8. 2020).
13. K odvolání stěžovatelky a navrhovatelů krajský soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a konstatoval, že se shoduje s jeho správným právním posouzením ohledně nedostatku jeho pravomoci pokračovat v dosavadním řízení ve věci samé a to z důvodů, které jsou dostatečně určité, srozumitelné a výstižně uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. V podrobnostech odkázal na přiléhavé a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí.
14. Ústavní soud připomíná, že pravomoc soudu je nezbytnou zákonnou podmínkou v řízení, kterou soud zkoumá ve smyslu ustanovení §103 o.s.ř. kdykoliv za řízení. Dospěje-li k závěru, že taková podmínka absentuje, je jeho povinností i bez návrhu řízení za použití ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Z obsahu předchozího řízení vyplynulo, že ve smyslu čl. VIII. a následujících nařízení Rady ES č. 2201/2003, byla otázka pravomoci a příslušnosti v řízení ve věci péče o nezletilou N. vyřešena za situace, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o navrácení N. matce, tedy do jurisdikce německého práva. Krajský soud za tohoto stavu považoval za irelevantní a absurdní požadavek stěžovatelky trvat na rozhodnutí o její dříve vznesené námitce místní nepříslušnosti, neboť není-li dána pravomoc jakéhokoliv českého soudu a tedy v jejím případě Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ve věci péče o nezletilou, nemůže jednat a rozhodovat o procesních návrzích. Stěžovatelka přestože nesouhlasila s tím, aby české soudy ve věci nezletilé rozhodovaly o úpravě poměrů, uplatnila opravný prostředek odvolání proti usnesení okresního soudu. Otázka mezinárodní příslušnosti ve věci úpravy práv a povinností k nezletilému dítěti není na místě za situace, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o navrácení tohoto dítěte do jurisdikce německého práva a kdy již došlo i k realizaci výkonu rozhodnutí a návratu dítěte stěžovatelce.
15. Ústavní soud přiznal jistou relevanci námitce stěžovatelky ohledně délky řízení, že okresní soud měl bez zbytečného prodlení rozhodnout o zastavení řízení ex offo, s ohledem na neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, ale přihlédl i k její procesní aktivitě. Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí o zastavení řízení, přestože z celého soudního řízení vyplynulo, že nesouhlasí s tím, aby české soudy rozhodovaly o úpravě poměrů k nezletilé. V nejlepším zájmu nezletilého dítěte je definitivní ukončení soudního řízení, a aby tak nadále nebyla vystavena nejistotě.
16. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu