ECLI:CZ:US:2022:4.US.2316.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2316/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 1169/51, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2022 sp. zn. 20 Co 144/2022 a usnesení soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 2. května 2022 č. j. 030 EX 14506/19-105, za účasti Krajského soudu v Praze a soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 4, sídlem 28. pluku 133/29b, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti a ochrany slabší strany podle čl. 1 věty první Listiny, princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola (dále jen "soudní exekutor") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele (jako povinného) na osvobození od placení zbytku pohledávky vedlejší účastnice (jako oprávněné) vymáhané podle vykonatelného exekučního titulu - usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2019 sp. zn. 52 T 104/2018 a na částečné zastavení exekuce v rozsahu návrhu stěžovatele a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
3. Soudní exekutor dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění podmínek podle čl. IV bodu 25 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 286/2021 Sb.), neboť stěžovatel ve lhůtě tří měsíců od účinnosti tohoto zákona neuhradil jistinu vymáhané pohledávky (kterou představují náklady trestního řízení v částce 4 000 Kč) a náklady exekuce ve výši 750 Kč plus daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), a nebyl tak naplněn princip donosnosti, a ani toto plnění nebylo ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. 28. 10. 2021, vymoženo.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením usnesení soudního exekutora potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že v exekuci byla ke dni 28. 10. 2021 vymožena částka 3 265 Kč, po tomto datu, a to dne 16. 11. 2021 bylo vymoženo plnění ve výši 791 Kč, dne 16. 12. 2021 ve výši 791 Kč a 18. 1. 2022 ve výši 1 178 Kč. Dne 18. 1. 2022 požádal stěžovatelův zástupce soudního exekutora o vrácení přeplatku z exekuce, což odůvodnil tím, že v rámci akce "Milostivé léto" splnil stěžovatel své povinnosti již v listopadu 2021, a přesto mu byly strženy v prosinci 2021 a lednu 2022 výše uvedené částky. Obdobnou žádost, která byla soudnímu exekutorovi doručena dne 26. 1. 2022, zaslal i stěžovatel. Ke dni účinnosti zákona č. 286/2021 Sb. (ale) byla vymožena pouze část jistiny a tomu odpovídající náklady exekuce a plnění došlé na účet soudního exekutora od 28. 10. 2021 do 28. 1. 2022 je vymoženým plněním na základě exekučních příkazů, nikoliv dobrovolným plněním povinného mimo exekuci. Stěžovatelův argument, že je podstatné jen to, zda jistina a náklady exekuce ve výši 750 Kč plus DPH byly ve stanovené lhůtě uhrazeny, krajský soud odmítl s tím, že zákon č. 286/2021 Sb. rozlišuje, jakým způsobem byla jistina a náklady uspokojeny, neboť podmínkou zastavení exekuce je, že do účinnosti tohoto zákona "byla vymožena" celá jistina a náklady exekuce ve výši 750 Kč plus DPH, nebo že po účinnosti zákona je povinný "uhradí", přičemž argumentoval tím, že kdyby nebylo třeba žádné aktivity povinného, znění zákona by bylo jiné. Vzhledem k tomu uzavřel, že podmínky uvedeného zákona nebyly splněny.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se v roce 2021 a až do června roku 2022 nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov. V dané exekuci soudní exekutor uplatnil náklady ve výši 8 325,40 Kč a soudní exekutor mu přípisem ze dne 10. 11. 2021 č. j. 030 EX 14506/19-88 sdělil, že byla uhrazena celá jistina a že pro skončení exekuce je nutné ještě uhradit náklady exekuce ve výši 907,50 Kč včetně DPH s tím, že tuto částku lze poukázat na blíže specifikovaný účet. Tím soudní exekutor potvrdil, že jedna z podmínek zákona byla splněna a že k zastavení exekuce postačuje, dojde-li k úhradě posledně uvedené částky. Z jeho prostředků po úhradě jistiny (od 10. 11. 2021 do 23. 1. 2022) bylo soudnímu exekutorovi uhrazeno celkem 2 757 Kč.
6. Soudnímu exekutorovi stěžovatel vytýká, že závěr obsažený v napadeném usnesení, podle něhož ke dni 28. 10. 2022 nebyla jistina vymožena, je v rozporu s jeho potvrzením ze dne 10. 11. 2021. Krajský soud pak rozhodoval na podkladě nesprávných informací, resp. nepostavil najisto, jaký byl skutkový stav, když není zřejmé, jak mohla být ke dni 28. 10. 2021 vymožena částka 3 265 Kč a současně uhrazena celá jistina ve výši 4 000 Kč, jak plyne z potvrzení soudního exekutora, když mezi datem 28. 10. 2021 a 10. 11. 2021 nebyla na účet soudního exekutora žádná částka uhrazena. K tomu stěžovatel dodal, že skutečnost, že náklady exekuce byly uhrazeny vymožením, vyplývá z §265a občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022.
7. Dále stěžovatel tvrdí, že podmínky čl. IV bodu 25 zákona č. 286/2021 Sb. byly materiálně naplněny, a namítá, že krajský soud se dopustil nepřípustného formalizmu. Podle stěžovatele jednoznačným smyslem a účelem uvedeného ustanovení je umožnit dlužníkům zbavit se dluhů uhrazením jistiny a paušálních nákladů exekuce, jak vyplývá z odůvodnění k pozměňovacímu návrhu č. 5291 k tisku č. 545, který obsahoval právní úpravu "Milostivého léta" posléze zařazenou do uvedeného zákona. Argumentuje tím, že sám zákonodárce nerozlišuje mezi pojmy "uhrazen" a "vymožen", ale pracuje s pojmem "zaplatit", a že tato exekuce je příkladem nezodpovědného přístupu České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 4, svěřil-li vymáhání jistiny soudnímu exekutorovi, který jistinu navýšil "o 300 %". Má za to, že v daném případě se nelze řídit striktně formalisticky a přísně zněním zákona, který se vyznačuje značnou nepřesností. Může podle něj nastat nikoliv výjimečná situace, kdy je splněna podmínka vymožení jistiny, ale není vymožena částka na náklady exekuce 750 Kč plus DPH, přičemž i kdyby ji dlužník zaplatit na účet soudního exekutora, nedojde tím k naplnění ani jedné ze zákonných podmínek, ač cíle normy bude dosaženo.
8. Podle stěžovatele tak nelze striktně dogmaticky rozlišovat mezi tím, zda dlužník dlužnou částku uhradil nebo zda byla uhrazena v exekuci, zásadní je, zda došlo k zániku jistiny a k úhradě nákladů exekuce, resp. zda se do majetkové sféry exekutora v rozhodném období (do 28. 1. 2022) dostala částka dostatečná k úhradě jistiny a nákladů. V této souvislosti poukazuje na článek Karla Svobody "ROZMARNÉ MILOSTIVÉ LÉTO II", uveřejněný ve Výběru literatury č. 4/2022 nakladatelství C. H. Beck, jakož i na judikaturu Ústavního soudu týkající se pravidel ústavně souladného výkladu podústavního práva [nálezy ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2063/17 (N 217/87 SbNU 493), ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3153/15 (N 182/82 SbNU 769), ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 415/14 (N 62/76 SbNU 849), ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) a ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2736/07 (N 83/57 SbNU 115)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. V posuzované věci bylo rozhodováno o zastavení exekuce, v konečném důsledku však šlo o to, jaká je správná výše nákladů exekuce, zda je to částka ve výši 8 325,40 Kč, jak ji stanovil soudní exekutor, anebo jen 750 Kč včetně DPH, jak tvrdí stěžovatel s poukazem na zákon č. 286/2021 Sb. Z toho plyne, že ústavní stížnost byla podána v tzv. bagatelní věci [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
12. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní stížnost však v tomto směru žádnou argumentaci neobsahuje. Stěžovatel netvrdí, že by napadenými rozhodnutími byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové (sociální) pozici (tzv. kvantitativní hledisko). Z ústavní stížnosti sice plyne, že se stěžovatel po určitou dobu nalézal ve výkonu trestu, to však ještě o jeho aktuálních majetkových a příjmových poměrech dostatečně nevypovídá.
14. Stěžovatel ani neuvádí (z tzv. kvalitativního hlediska), jakého konkrétního ústavněprávního pochybení značné intenzity [jako je zejména extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další)] se měly obecné soudy dopustit, a proč by tak věc měla "přesahovat" svým ústavněprávním významem zájmy samotného stěžovatele.
15. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá ve vyjádření nesouhlasu s tím, jak krajský soud vyložil čl. IV bod 25 odst. 1 bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., tj. podústavní právo, přičemž se stěžovatel dovolává smyslu a účelu tohoto právního předpisu, jak plyne z důvodové zprávy, resp. odůvodnění příslušného pozměňovacího návrhu, a názoru Karla Svobody, vyjádřeného ve výše uvedeném článku.
16. Ústavní soud však nedospěl k závěru, že by právní úvahy krajského soudu, kterému jako obecnému soudu především výklad zákona přísluší, mohly být z hlediska jejich ústavnosti označeny za "neudržitelné". Především je třeba z hlediska tzv. kvalitativního (viz sub 14) uvést, že při svém rozhodování není soud vázán jejím zněním či výkladem, nýbrž je vázán zákonem, jak to stanoví čl. 95 odst. 1 Ústavy, stejně jako není vázán názory, které jsou vyjadřovány v odborné literatuře, jakkoli se mohou jevit fundovanými a podloženými, neboť nejde o projev vůle zákonodárce, kterým je podle čl. 15 odst. 1 Ústavy pouze Parlament. Úkolem soudní moci není též rozhodovat o tom, který z často řady rozdílných názorů na řešenou věc vyjádřených v literatuře odpovídá zákonné normě (viz též poukazy na ně v poznámce č. 18 ve shora odkazovaném článku - sub 8). Stejně tak by totiž mohl účastník řízení poukazovat na jiné názory, se kterými jeho rozhodnutí koresponduje.
17. Argumentuje-li stěžovatel hypotetickým příkladem, jde v něm o jinou situaci, u níž daný (a ani jiný) výkladový problém nevzniká. Krajskému soudu tak nelze vytknout, že by při výkladu čl. IV bodu 25 odst. 1 bodu 1 zákona č. 286/2021 Sb. postupoval jakkoliv svévolně, že pochybil ve smyslu zjevného, popř. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění a právních závěrů předepisují příslušné procesní předpisy, přičemž Ústavnímu soudu posuzovat věcnou správnost té které z interpretačních variant namísto obecné justice nepřísluší.
18. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu