ECLI:CZ:US:2022:4.US.2438.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2438/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LitFin s. r. o., sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Antonínem Váchou, advokátem, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2022 č. j. 15 Co 226/2022-245 a usnesení JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 10. května 2022 č. j. 067 EX 17968/20-191, za účasti Městského soudu v Praze a JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, a obchodní společnosti VOLNÝ, a. s., sídlem Pobřežní 249/46, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její práva obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a dále že jimi byl porušen čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále jen "soudní exekutor"), rozhodl exekučním příkazem o provedení exekuce postižením obchodního závodu druhé vedlejší účastnice jako povinné (dále jen "povinná"). Ustanovený správce závodu při své činnosti od povinné zjistil, že uzavřela smlouvu o spolupráci při vymáhání nároků s určitým finančním investorem, který platí náklady právního zastoupení ve sporu s první vedlejší účastnicí jako oprávněnou. Obsahem této smlouvy měl být i závazek povinné vůči finančnímu investorovi pokračovat ve sporu pod hrozbou sankcí. Správce závodu žádal povinnou o předložení této smlouvy a sdělení identity tohoto finančního investora, ta mu však informace neposkytla. Správce závodu následně zjistil, že povinná je účastnicí sporu v dalším soudním řízení, ve kterém více než polovinu soudního poplatku uhradil Maroš Kravec, LL.M., který je jediným členem představenstva společnosti LitFin Capital a. s., a je zároveň statutárním orgánem několika dalších společností ze skupiny LitFin (včetně stěžovatelky), takže se správce závodu domníval, že právě tyto společnosti mohou mít závazky s povinnou.
3. Napadeným usnesením soudní exekutor uložil stěžovatelce podle §34 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §53 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč. V odůvodnění uvedl, že přípisy ze dne 18. 1. 2022 a 31. 1. 2022 požádal stěžovatelku o sdělení, zda mezi ní a povinnou existuje či existoval právní vztah, a dále požádal o předložení dokumentace, jež tento případný vztah zakládá. V přípisu ze dne 25. 1. 2022 stěžovatelka uvedla, že soudní exekutor k žádosti o součinnost nedoložil usnesení o nařízení exekuce, a odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu z roku 2006. Soudní exekutor následně ve druhé žádosti stěžovatelku poučil o novelizaci zákonné úpravy a o tom, že soudní exekutor již k žádosti o součinnost nedokládá usnesení o nařízení exekuce, protože příslušný soud již takové rozhodnutí nevydává. Přes toto poučení a další žádost stěžovatelka součinnost neposkytla, a proto soudní exekutor konstatoval, že stěžovatelka nesplnila svou povinnost podle §33 a 34 exekučního řádu ve spojení s §128 a 129 o. s. ř., a uložil jí předmětnou pokutu.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Dovodil, že je-li třetí osoba vyzvána soudním exekutorem k poskytnutí součinnosti s přesným označením exekuce, u které je součinnost vyžadována, nepřísluší jí hodnotit, zda byl tento krok namístě, neboť i kdyby nebyla osobou zmíněnou v §33 exekučního řádu, povinnost sdělit soudnímu exekutorovi relevantní skutečnosti pro ni vyplývá z občanského soudního řádu, který se použije subsidiárně; stěžovatelka podle městského soudu jednoznačně odmítla součinnost z formálních důvodů, které navíc byly neopodstatněné. Soudní exekutor sice formálně pochybil, uložil-li jí pokutu s odkazem na §34 exekučního řádu i přesto, že stěžovatelka nebyla povinnou osobou ve smyslu §33 exekučního řádu; jelikož však měla obecnou povinnost spolupráce podle §128 o. s. ř., pořádková pokuta jí může být uložena podle §53 o. s. ř. Pokuta byla proto uložena věcně správně.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že není osobou povinnou poskytnout součinnost soudnímu exekutorovi ve smyslu §33 exekučního řádu. Uvedenou povinnost podle ní nelze rozšiřovat odkazem na subsidiární použití §128 a 129 o. s. ř., což potvrzuje odborná literatura a nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3859/13 (N 164/74 SbNU 409), z něhož vyplývá, že hrazení soudních poplatků není "správou majetku" ve smyslu §33 odst. 4 exekučního řádu. Soudní exekutor podle stěžovatelky ve svých nepřípustně formulovaných žádostech neodůvodnil, jakým způsobem by požadované informace mohly vést ke zjištění majetku povinné, a tedy k naplnění účelu vedeného exekučního řízení. Dále stěžovatelka namítá, že není účastnicí právního vztahu s povinnou, a proto nemohla požadované informace soudnímu exekutorovi poskytnout, přičemž bylo nadbytečné výslovně informovat soudního exekutora o neexistenci právního vztahu, neboť obchodní společnost LitFin Capital a. s. i Maroš Kravec, LL.M., mu již tuto skutečnost sdělili. Na rozdíl od stěžovatelčina případu městský soud změnil rozhodnutí soudního exekutora vůči posledně jmenovaným subjektům tak, že pořádkovou pokutu neuložil, a to z důvodu, že soudního exekutora výslovně informovali, že požadované informace nemají, což je nepřípustné. Soudní exekutor stěžovatelku nepoučil o zákonném ustanovení, na základě kterého ji považuje za osobu povinnou k součinnosti, a proto bylo jeho rozhodnutí překvapivé. Podle stěžovatelky nebyly splněny podmínky ani pro uložení pořádkové pokuty podle §53 odst. 1 o. s. ř., neboť postup exekučního řízení hrubě neztěžovala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, kterými jí byla uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč. Domáhá se tedy ústavněprávního přezkumu v tzv. bagatelní věci [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat [a to obdobně jako v prakticky stejné věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2439/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
9. Stěžovatelka netvrdí, že by napadenými rozhodnutími byla z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčena na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko). Argumentuje však značným významem své ústavní stížnosti, který má plynout z toho, že je v rozporu s požadavky vlády práva a právního státu, aby orgány státní moci ukládaly subjektům povinnosti bez zákonného zmocnění, že je jejich výklad v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu a že se takový postup dotýká širokého okruhu osob (tzv. kvalitativní hledisko).
10. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně poukazuje na to, že důvodem jeho zásahu může být až ústavněprávní pochybení značné intenzity, jako je zejména extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další)]. Jak již zmínil I. senát Ústavního soudu, jde o případy, kdy byly účastníku řízení odepřeny přístup k soudu či možnost v řízení jednat [viz např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223)], nebo když je rozhodnutí vydané v takovém řízení nepřezkoumatelné [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Obecným soudem provedené meritorní posouzení tzv. bagatelní věci Ústavní soud přezkoumává výjimečně, zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené rozhodovací praxe nebo naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a použito ústavně souladným způsobem bez zásahu Ústavního soudu [např. nález ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2460/17 (N 53/88 SbNU 699)].
11. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že o výše popsanou extrémní situaci nejde. Závěr městského soudu o tom, že i když stěžovatelka nebyla povinnou osobou ve smyslu §33 exekučního řádu, měla obecnou povinnost součinnosti podle §128 o. s. ř., nelze považovat za nepřezkoumatelný, svévolný či jinak extrémně vybočující z pravidel výkladu zákonů. Byť stěžovatelka poukazuje na názor části literatury, podle kterého se §128 o. s. ř. nepoužije, řídí-li se sdělování skutečností zvláštní úpravou v §33 exekučního řádu (HROMADA, M. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, §128, bod 1), jsou vyjadřovány i opačné názory, podle kterých může obecnou sdělovací povinnost podle §128 o. s. ř. uplatnit i soudní exekutor (např. HOZMAN, D. In: SVOBODA, K. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, §33 bod 38). Ústavní soud zde s ohledem na bagatelní charakter projednávané věci správnost takových výkladů věcně nehodnotí, pouze tím vysvětluje, proč nelze rozhodnutí městského soudu považovat za svévolné či excesivní.
12. Stěžovatelce zároveň nelze přisvědčit, že by rozhodnutí městského soudu bylo v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3859/13, na který stěžovatelka poukazuje, se Ústavní soud použitelností sdělovací povinnosti podle §128 o. s. ř. soudním exekutorem vůči všem osobám v obecné rovině nezabýval; řešil totiž specifickou otázku, zda je soudní exekutor oprávněn v rámci povinné součinnosti třetích osob požadovat od advokáta prolomení povinnosti mlčenlivosti a sdělení informace týkající se běžné advokátní činnosti. Předmětnou otázkou se přímo nezabýval Ústavní soud ani v nálezu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 543/11 (N 89/61 SbNU 377), jenž se týkal povinnosti náhrady věcných nákladů bance v případě poskytnutí součinnosti soudnímu exekutorovi.
13. Namítá-li stěžovatelka, že je nepřípustné, aby jí byla pořádková pokuta na rozdíl od jiných propojených subjektů uložena proto, že soudnímu exekutorovi výslovně nesdělila, že žádný právní vztah mezi ní a povinnou neexistuje, lze pouze uvést, že účelem žádosti soudního exekutora bylo získat právě takové materiální sdělení; odmítla-li stěžovatelka žádosti vyhovět toliko z formálních důvodů, nelze na uložení pořádkové pokuty shledat nic nepřípustného.
14. Ke zbývajícím námitkám stěžovatelky Ústavní soud pouze uvádí, že soudní exekutor v obou žádostech odkázal na §128 a 129 o. s. ř. a stěžovatelku poučil o možnosti uložit pořádkovou pokutu v případě neposkytnutí součinnosti; nelze tedy dovodit, že by napadená rozhodnutí mohla být pro stěžovatelku překvapivá.
15. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu