ECLI:CZ:US:2022:4.US.2549.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2549/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. června 2022 č. j. 5 Co 687/2022-103 a 5 Co 688/2022-107, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Romana Kudlaty a Azalie Iris Guadamůz de Kudlata, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Současně stěžovatel navrhuje, aby jeho právnímu zástupci byla přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech právního zastoupení.
3. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 3. 2022 č. j. 23 C 290/2021-53 z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastavil řízení o určení právního vztahu (výrok I) a podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), uložil stěžovateli (jako žalobci) povinnost zaplatit vedlejším účastníkům (jako žalovaným) na náhradě nákladů řízení částku 12 729,20 Kč (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele ze dne 28. 3. 2022 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením č. j. 5 Co 687/2022-103 usnesení okresního soudu v (napadeném) výroku II potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Uvedené usnesení okresního soudu (jako celek) stěžovatel napadl ještě odvoláním ze dne 11. 4. 2022, to však okresní soud usnesením ze dne 13. 4. 2022 č. j. 23 C 290/2021-72 pro opožděnost odmítl (výrok I) a podle §146 odst. 3 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení před soudem prvního stupně (výrok II), s odůvodněním, že vedlejším účastníkům žádné náklady nevznikly.
6. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením č. j. 5 Co 688/2022-107 usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že podané odvolání není doplněním původně podaného odvolání (ze dne 28. 3. 2022), ale jde o nové odvolání v širším rozsahu, přičemž rozsah odvolání lze měnit jen v průběhu lhůty k podání odvolání (§205 odst. 4 o. s. ř.), která již stěžovateli uplynula.
II.
Stěžovatelova argumentace
7. Stěžovatel uvádí, že se žalobou podanou z důvodu neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností domáhal určení, že zůstavitelka Růžena Kudlatová jako nájemnice družstevního bytu byla ke dni své smrti členkou (blíže specifikovaného) stavebního bytového družstva (bod I) a dále že jmenovaná k tomuto dni byla vlastnicí (blíže specifikované) bytové jednotky (bod II), načež okresní soud žalobu v části I podle §112 odst. 2 o. s. ř. vyloučil k samostatnému projednání s tím, že není dána jeho věcná příslušnost. Vrchní soud v Praze pak rozhodl, že k projednání a rozhodnutí této věci je příslušný krajský soud, načež okresní soud žalobu v části II označil za zjevně bezúspěšné uplatňování práva podle §138 odst. 1 o. s. ř. a nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Poté, co byl stěžovatel okresním soudem vyzván k úhradě soudního poplatku ve výši 5 000 Kč, vzal žalobu v této části zpět. Podle stěžovatele ale nebylo možné oddělit obě části žaloby od sebe, kdy druhá část byla zahrnuta do žaloby z procesní opatrnosti, a stalo-li se tak, "obsah odůvodnění do bodu II žaloby zůstal obsahově prázdný", takže již neměl důvod řízení vést.
8. Jde-li o napadené usnesení krajského soudu č. j. 5 Co 687/2022-103, stěžovatel namítá, že je zmatečné a nepřezkoumatelné a že krajský soud nesprávně vyložil a použil §146 odst. 2 o. s. ř. Argumentuje tím, že zastavení řízení nezavinil, neboť mu nebylo umožněno doložit vlastnické právo zůstavitelky k předmětné bytové jednotce a že vzal žalobu zpět, což učinil ještě v době trvání poplatkové povinnosti, a proto mělo být řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí. Upozorňuje i na to, že úkony protistrany byly učiněny před vyloučením věci (viz výše), že vyjádření vedlejších účastníků k žalobě mu nebylo doručeno, a tudíž by měli mít nárok jen na náhradu jednoho úkonu právní služby, a že náklady řízení budou "účtovány" i v řízení před krajským soudem vedeném ve vyloučené věci, takže je bude platit dvakrát, a bude-li v daném řízení úspěšný, bylo by v rozporu se zásadou úspěchu ve věci, kdyby je měl vedlejším účastníkům nahradit. Stěžovatel rovněž tvrdí, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované strany, neboť vedlejší účastníci odmítli bezdůvodně uspokojit jeho nárok, a tudíž mu nezbylo než vstoupit do obou řízení.
9. Stěžovatel krajskému soudu vytýká i to, že nevzal v úvahu existenci důvodů zvláštního zřetele hodných (§150 o. s. ř.), které mají spočívat v tom, že trpí trvalou duševní poruchou, jakož i v procesních okolnostech daného případu (viz výše). V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že obvodní soud neposoudil jeho majetkové a sociální poměry, takže nemohl předpokládat úmysl soudu moderovat právo na náhradu nákladů, a že krajský soud nevytvořit procesní prostor k zamýšlené aplikaci uvedeného ustanovení, aby mohl uplatňovat námitky a argumenty, přičemž připomíná, že pobíral invalidní důchod ve výši 6 000 Kč a od roku 2022 starobní důchod 14 666 Kč a že nevlastní žádný majetek větší hodnoty.
10. K napadenému usnesení č. j. 5 Co 688/2022-107 stěžovatel uvádí, že odvolání ze dne 11. 4. 2022, které prý bylo podáno podle §205 odst. 3 o. s. ř., směřovalo proti celému usnesení okresního soudu, když z něho bylo patrno, že nesouhlasí se zastavením řízení, přičemž úvahu krajského soudu o tom, že bylo podáno ve větším rozsahu (§205 odst. 4 o. s. ř.), označuje za domněnku či spekulaci.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Ústavní stížnost primárně směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve výši 12 729,20 Kč. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi k problematice náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity vedoucí k porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 a ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Toliko procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o neústavní výsledek jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně přijímán, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli [nález ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 3270/07 (N 154/50 SbNU 361)]. V nálezu ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že "z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze [...], pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení právního předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti". Podle právního názoru vysloveného v nálezu ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461) "otázka náhrady nákladů [...] dosahuje ústavně právní dimenze v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu".
14. Jde-li o proces výkladu a použití §146 odst. 2 o. s. ř., Ústavní soud pochybení, natož pak kvalifikované (viz výše), neshledal. Stěžovatel tvrdí, že zastavení řízení nezavinil, resp. že k zastavení řízení došlo pro chování vedlejších účastníků, jím uplatněné důvody však relevantní nejsou. Jak sám v ústavní stížnosti uvádí, zavinění na zastavení řízení je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, v daném případě k zastavení řízení došlo v důsledku stěžovatelova jednání, resp. nečinnosti spočívající v nezaplacení soudního poplatku.
15. I kdyby Ústavní soud přisvědčil stěžovateli, že řízení mělo být zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, k jinému rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by to vést nemohlo, neboť i v takovém případě by procesní zavinění spočívalo na něm. Význam by mohlo mít (jen) to, že stěžovatel takto postupoval v reakci na chování žalovaných vedlejších účastníků, z něhož by bylo možné vyvodit důvodnost jeho nároku. Za takové chování však nelze považovat, když vedlejší účastníci údajný nárok odmítají uspokojit, neboť by to předpokládalo nikoliv (toliko) procesní, ale hmotněprávní posouzení jeho důvodnosti, které zde soudu nepřísluší; jakkoliv opodstatněnou tak nemůže být stěžovatelova námitka, že mu nebylo umožněno prokázat zůstavitelčino vlastnické právo k bytové jednotce.
16. Naopak postup soudu, ať již měl spočívat ve vyloučení věci, či v údajně chybném rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků, anebo postup stěžovatelova právního zástupce, který proti takovému rozhodnutí nepodal odvolání, žádný význam nemá. K tomu možno dodat, že bylo věcí stěžovatele, v jaké podobě svou žalobu podá, a došlo-li k vyloučení věci (žaloby v části I) k samostatnému řízení, lze to přičítat pouze jemu samotnému, stejně jako to, že jeho právní zástupce nepodal odvolání proti uvedenému rozhodnutí, které zde ani není předmětem ústavněprávního přezkumu.
17. Uvádí-li stěžovatel, že mu nebylo doručeno vyjádření protistrany k žalobě, a tudíž vedlejším účastníkům náleží jen právo náhrady za jeden úkon právní služby, jde o případné procesní pochybení soudu, které lze v dalším průběhu řízení zhojit a které nemůže být důvodem pro odepření náhrady vedlejším účastníkům, kteří tvrzené pochybení nijak nezavinili. Na stěžovatelův argument, že šlo o úkony právní služby, která byla poskytnuta ještě v původním řízení (před vyloučením věci), již zareagoval krajský soud, a Ústavní soud stěžovatele odkazuje na příslušnou část odůvodnění jeho usnesení č. j. 5 Co 687/2022-103.
18. Dále stěžovatel vytýká krajskému soudu, že nepostupoval podle §150 o. s. ř., přičemž poukazuje na svůj špatný zdravotní stav a nemajetnost. Uvedené ustanovení obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]; jeho smyslem je odstranění zjevné nespravedlnosti a nepřiměřené tvrdosti vůči účastníkům [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 237/05 (N 48/40 SbNU 433)]. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu; Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění soudů, kdy je na nich, aby uvážily, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však současně konstatuje, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
19. Stěžovatel v odvolání argumentoval tím, že je osobou sociálně slabou a že mu v jiných řízeních bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, případně i procesním postupem soudů (viz výše). Krajský soud s ohledem na stěžovatelem uplatněné důvody použití uvedeného ustanovení zvažoval, neshledal však, že by byly zvláštního zřetele hodnými. Uvedený závěr se Ústavnímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřený (a tudíž z hlediska ústavnosti nepřijatelný), k čemuž doplňuje, že zde z procesního hlediska mimořádná procesní situace nenastala a že i když je stěžovatel podle svého tvrzení nemajetný, přiznaná náhrada nepředstavuje natolik vysokou částku, kterou by nebyl s ohledem na svůj příjem vůbec s to (na úkor vedlejších účastníků) uhradit.
20. Stěžovatel dále namítá, že mu krajský soud nevytvořil procesní prostor k tomu, aby mohl tvrdit a prokazovat naplnění podmínek §150 o. s. ř. Ani tuto námitku však nelze považovat za jakkoliv opodstatněnou, neboť to byl právě stěžovatel, kdo se v odvolacím řízení domáhal použití uvedeného ustanovení, přičemž bylo jen na něm, jak odvoláním otevřený procesní prostor využije.
21. Stěžovatel napadá rovněž usnesení krajského soudu č. j. 5 Co 688/2022-107, a to s tvrzením, že odvoláním ze dne 11. 4. 2022 napadl celé usnesení okresního soudu, tedy i v části, kterou bylo zastaveno dané řízení. Jeho argumentace je rozporná, neboť tvrdí, že v řízení mělo být pokračováno, a současně mělo být zastaveno (z důvodu zpětvzetí žaloby), navíc není ani jakkoliv opodstatněná, neboť krajský soud správně poukázal na §205 odst. 4 o. s. ř., kdy včas podané odvolání (ze dne 28. 3. 2022) směřovalo jen proti rozhodnutí o nákladech řízení, zatímco pozdě podané odvolání (ze dne 11. 4. 2022) směřovalo, jak stěžovatel sám tvrdí, proti celému usnesení okresního soudu, tj. i proti jeho výroku I o zastavení řízení. To lze jistě za rozšíření považovat (a o žádnou spekulaci krajského soudu nejde).
22. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možné rozhodnout, že náklady na stěžovatelovo zastoupení zaplatí stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu