ECLI:CZ:US:2022:4.US.3062.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3062/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Radmily Malé, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021 č. j. 16 Co 183/2020-240, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá jednak vyslovení, že v záhlaví označeným rozsudkem byla porušena její základní práva a svobody zaručená čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jednak jeho zrušení s tím, "že z dalšího rozhodování jsou vyloučeni soudci JUDr. Milan Chmelíček a soudkyně JUDr. Iva Březinová a Mgr. Jitka Stibralová".
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") byla uložena povinnost zaplatit jí částku 200 000 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o určení vlastnictví k blíže konkretizovaným pozemkům vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014 (původně sp. zn. 15 C 354/2009). V průběhu řízení ministerstvo uhradilo stěžovatelce částku 30 000 Kč, stěžovatelka vzala částečně žalobu zpět a obvodní soud řízení v této části zastavil. Poté obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2020 č. j. 26 C 93/2019-63 uložil ministerstvu povinnost zaplatit stěžovatelce částku 66 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok, doplněný usnesením ze dne 27. 4. 2020 č. j. 26 C 93/2019-89), žalobu o zaplacení částky 104 000 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že posuzované řízení trvalo devět let, že délka řízení neodpovídala jeho složitosti a přiměřené zadostiučinění vyčíslil na 96 000 Kč.
3. Stěžovatelka napadla odvoláním III. výrok rozsudku obvodního soudu a ministerstvo podalo odvolání proti I. a III. výroku tohoto rozsudku. Na jejich základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 16 Co 183/2020-130 (ve znění usnesení ze dne 4. 1. 2021 č. j. 16 Co 182/2020-197) potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu ohledně částky 6 000 Kč a části příslušenství (I. výrok), ohledně částky 60 000 Kč s příslušenstvím ho změnil tak, že se žaloba zamítá (II. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). Za přiměřenou okolnostem případu považoval částku 36 000 Kč.
4. Ke stěžovatelčinu dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 482/2021-226 zrušil rozsudek městského soudu ve II. výroku a navazujícím III. výroku. V odůvodnění uvedl, že ke kasaci přistoupil zejména z důvodu specifičnosti situace, kdy stěžovatelka je jednou z mnoha účastníků posuzovaného řízení, kteří se následně domáhali (domáhají) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jeho nepřiměřenou délkou. Za takového stavu je nutno důsledně dbát, aby se účastníkům dostalo přesvědčivého vysvětlení o jim přiznané částce zadostiučinění (na rozdíl od částek přiznaných jiným účastníkům téhož řízení).
5. Poté městský soud napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu v částce 12 000 Kč a části příslušenství (I. výrok), ohledně částky 48 000 Kč s příslušenstvím ho změnil tak, že se žaloba zamítá (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). V průběhu odvolacího řízení účastníkům předestřel rozsudky městského soudu, na něž stěžovatelka poukázala jako na srovnatelné, a jejichž předmětem byl požadavek na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky téhož posuzovaného řízení. Připustil, že městský soud rozhodoval ve věcech různých žalobců různě, když každý ze senátů aplikoval jiná kritéria stanovená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), což bylo způsobeno jednak tím, že při posouzení imateriální újmy jde o kategorii objektivně jen "obtížně zjistitelnou a zcela jistě nespočítatelnou, jednak tím, že týž právní zástupce žalobců podal za každého poškozeného samostatnou žalobu a o odvolání rozhodovaly odlišné senáty (odlišný postup mohl být vyloučen podáním společné žaloby). Po provedené korekci podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (pozn. nesprávně uvedeno "o. s. ř.", totéž v předchozím rozsudku) dospěl k částce 48 000 Kč, kterou považoval za přiměřenou všem individuálním okolnostem daného případu, a zohlednil, že ministerstvo stěžovatelce v průběhu řízení mimosoudně zaplatilo 30 000 Kč a pravomocně bylo stěžovatelce přiznáno 6 000 Kč. Městský soud vyjádřil názor, že se nijak zásadně neodchýlil od stěžovatelkou předkládaných rozsudků a nepovažuje tento rozsudek za jsoucí v rozporu s §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dodal, že rozdílná výše odškodnění je dána tím, že soud přihlédl v této věci i k dalším okolnostem průtažného řízení, ke kterým ostatní odvolací senáty nepřihlížely a které považoval pro posouzení věci za rozhodné, a nijak zásadně se neodchýlil ani od procesní úpravy základní částky z hlediska jednotlivých kritérií zákona.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uvádí, že "její kauza je o flagrantním porušování principu předvídatelnosti rozhodnutí/právní jistoty, kdy o zcela totožných kauzách různých účastníků řízení je rozhodováno zcela opačným způsobem".
7. Poté stěžovatelka, s odvoláním na údajný nejednotný výklad §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), do něhož vznáší zmatek svým rozhodováním i Ústavní soud (s odkazem na tři konkrétní usnesení III. senátu, vždy se soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem), konstatuje, že za tohoto "právního zmatku" jí nezbývá, než se obrátit na Ústavní soud.
8. Po krátké rekapitulaci průběhu řízení stěžovatelka informuje, že totožný nárok uplatňuje cca 20 účastníků původního řízení, kteří jsou zastoupeni stejným právním zástupcem. Těmto účastníkům "začaly být v rámci domluvy soudců" obvodního soudu s ohledem na již některá pravomocná rozhodnutí městského soudu přiznávány částky odškodnění cca 75 000 Kč, stejně staré jiné poškozené byl přiznán nárok na úrovni 90 000 Kč. Namítá, že městský soud nebyl schopen sjednotit svůj náhled na věc a začal rozhodovat o totožných nárocích rozdílně, přičemž největším prozatímním extrémem je rozhodnutí v její věci. Posléze stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že jiná stěžovatelka (Marcela Dostálová), jejíž nárok je totožný s jejím nárokem, pokračuje v uplatňování svého nároku u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), přičemž ESLP navrhuje "v rámci smíru poskytnout poškozené ... celkovou kompenzaci ve výši cca. Kč 106 tis. na jistině". Poté upozorňuje na rozhodnutí o nároku další poškozené, které byla přiznána na jistině částka 89 600 Kč. Porušení právní jistoty považuje za patrné i z rozhodování o jiných poškozených, u nichž není presumován zvýšený význam pro účastníka, neboť jde o osoby ve věku pod 75 let.
9. Také rozhodnutí o nákladovém výroku městským soudem je podle stěžovatelky rozhodnutím, které porušuje její základní práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), jde o rozhodnutí naprosto překvapivé a v rozporu s právní jistotou. Považuje za vhodnou analogickou aplikaci judikatury týkající se použití §150 o. s. ř. a vytvořit tak postiženému účastníkovi řízení právo na vyjádření k postupu soudu.
10. V závěru stěžovatelka uvádí, že masivní a opakované porušení jejích základních práv je důvodem pro vyloučení soudců, kteří se na rozhodování podíleli. V současném obsazení senátu 16 Co není, podle jejího názoru, naprosto žádná záruka spravedlivého procesu, naopak z postupu soudců vyplývá, že tito se "přímo vyžívají" v porušování jejích základních práv.
11. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113, SbNU 771), v němž Ústavní soud řešil totožnou situaci, kdy u Krajského soudu v Praze došlo k excesivnímu rozhodování jediného odvolacího senátu.
12. Posléze stěžovatelka doložila korespondenci Marcely Dostálové (viz bod 8.) dokládající dosažení dohody s ministerstvem, podle níž jí bude poskytnuta k přiznanému a vyplacenému odškodnění ve výši 45 500 Kč ještě částka 3 000 EUR. Z toho dovozuje, že v její věci je zcela zjevně patrná extrémní vadnost napadeného rozsudku a postupu senátu městského soudu 16 Co. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost Marcely Dostálové usnesením ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 546/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a z úřední činnosti je mu známo, že ESLP vyškrtl její stížnost č. 35557/21 ze seznamu stížností, právě s ohledem na to, že akceptoval uzavření smíru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti napadenému rozsudku městského soudu již nebyl další procesní prostředek (dovolání) přípustný [pozn. tvrzení stěžovatelky zařazené do III. části ústavní stížnosti (viz výše bod 7.) o "právním zmatku" v důsledku nejednotného výkladu ustanovení o přípustnosti dovolání je nepodložené, protože pravidlo, podle něhož je třeba za výši rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání považovat peněžité plnění pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, je jasné, jednoduché a srozumitelné (ledaže by bylo ovlivněno nesprávným poučením soudu)].
IV.
Vyjádření účastníka a replika stěžovatelky
14. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení a ministerstvu, které vystupovalo v řízení před obecnými soudy jako žalovaný, příslušelo mu proto postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti. Ministerstvo na výzvu k vyjádření nereagovalo, a proto má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo (§28 odst. 2 a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 4 o. s. ř.).
15. Městský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její odmítnutí. Připomenul, že stěžovatelka je jednou ze 114 žalujících osob, jejichž žalobu na určení spoluvlastnictví Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl. Někteří ze žalobců po poskytnutí mimosoudní náhrady 30 000 Kč podali samostatně žaloby na satisfakci za nepřiměřeně dlouhé řízení a každému z nich byla peněžitá satisfakce přiznána; nebylo tedy rozhodováno opačně, ale co do základu shodně. Připomenul, že v napadeném rozsudku provedl srovnání všechny známých rozsudků a hodnotil kritéria uvedená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Upozornil, že snížení satisfakce o 20 % z důvodu, že ve věci rozhodoval odvolací soud, odpovídá ustálené judikatuře (takové posouzení u ostatních rozsudků chybí). Nedůvodnou shledává i námitku týkající se věku stěžovatelky, protože senát 16 Co, stejně jako jiné senáty, z důvodu jejího věku odškodnění zvýšil. Setrval i na závěru, že byly splněny podmínky pro to, aby stěžovatelce byla přiznána odměna za právní zastoupení snížená na 80 % základní částky, protože žalobcům požadujícím satisfakci nic nebránilo v tom, aby za situace, kdy jsou zastoupeni týmž právním zástupcem, uplatnili své nároky jednou žalobu. Rozhodli-li se žalovat samostatně (což je jejich právem), je nutno tuto okolnost zohlednit při rozhodování o nákladech. Připomenul, že obdobnou stížnost proti redukci nákladů v typově shodné věci Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 3521/20 odmítl. Na závěr městský soud uvedl, že členové senátu 16 Co nepovažují návrh na jejich vyloučení z projednání věci pro podjatost za důvodný.
16. Ústavní soud vyjádření městského soudu stěžovatelce na vědomí nezasílal, neboť zjistil, že její právní zástupce nahlédl do spisu a po seznámení s jeho obsahem vyjádření (jménem stěžovatelky) replikoval. Konstatoval, že vyjádření nepřináší žádnou novou právní argumentaci a označil ho za projev "naprostého dna/suterénu české justice, které svým obsahem snižuje důstojnost soudu", že potvrzuje stěžovatelkou vyslovené závěry "o tom, že senát 16 Co se snaží být za každou cenu výjimečnější mezi výjimečnými". K postoji ohledně snížení nákladů řízení "o -20% stěžovatel uvádí, že i zde se projevuje naprostá odtrženost soudu od reality. Soud ve své ,bublině‘ nemá vůbec potuchy, jak funguje výkon advokacie".
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
18. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
19. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) judikoval, že ve sporech o určení výše přiměřeného zadostiučinění posuzuje, zda obecný soud vycházel z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. V takových případech by mohl být postup obecných soudů shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [shodně též nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449)].
20. V posuzované věci stěžovatelka brojí proti všem výrokům rozsudku městského soudu. Výrokem I. byl částečně potvrzen vyhovující výrok rozsudku obvodního soudu. Tímto výrokem, s ohledem na jeho obsah, nemohlo dojít k porušení základního práva stěžovatelky; stěžovatelka ani proti němu žádnou argumentaci neformuluje. V této části je proto ústavní stížnost již prima facie zjevně neopodstatněná.
21. Stěžovatelka dále napadá II. výrok rozsudku městského soudu, kterým zamítnuta její žaloba v částce 48 000 Kč (budiž připomenuto, že II. výrok rozsudku obvodního soudu zamítající žalobu o zaplacení částky 104 000 Kč s příslušenstvím nebyl odvoláním napaden). Ústavní stížnost tedy byla podána v tzv. bagatelní věci [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ve věcech týkajících se sporů o bagatelní částky Ústavní soud konstantně judikuje, že tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatelka považuje za extrém rozhodnutí v její věci v důsledku rozdílnosti rozhodování městského soudu, implicite v závislosti na jejím věku presumujícím zvýšený význam věci. Ústavní soud shledal, že městský soud hodnotil obsah devíti srovnatelných rozhodnutí, jejichž předmětem byl požadavek na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky téhož průtažného řízení, přičemž konstatoval, že (vyjma jednoho případu odlišného postavením účastníků) se jednotlivým účastníkům dostalo odškodnění v rozsahu 71 800 až 45 000 Kč (bod 25. odůvodnění napadeného rozsudku). Po zohlednění kritérií demonstrativně uvedených v §31a zákona č. 82/1998 Sb. dospěl k částce 48 000 Kč, kterou považoval za přiměřenou všem individuálním okolnostem daného případu (bod 30. odůvodnění napadeného rozsudku), a dodal, že rozdílná výše odškodnění od stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutí je dána tím, že přihlédl i k dalším okolnostem průtažného řízení, ke kterým ostatní senáty nepřihlížely a které považoval pro posouzení věci za rozhodné, a nijak zásadně se neodchýlil od procentní úpravy základní částky z hlediska jednotlivých kritérií zákona (bod 31. odůvodnění napadeného rozsudku). Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší bez dalšího zasahovat do skutkových závěrů či výkladu podústavního práva obecnými soudy, a konstatuje, že odůvodnění rozsudku městského soudu neobsahuje žádné kvalifikované vady a je ústavně konformní. Ústavnímu soudu nepřísluší ani sjednocování judikatury jednotlivých soudů, neboť jde o sféru, v níž má svoje nezastupitelné místo Nejvyšší soud (srov. §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
22. Kasačním důvodem není ani skutečnost, že v jiné věci mající základ ve shodném průtažném řízení byl uzavřen smír, na jehož základě ministerstvo poskytlo k soudem přiznanému odškodnění další částku (viz výše bod 12.).
23. K další stěžovatelčině námitce o porušení jejího základního práva (viz výše bod 9.) Ústavní soud nejprve podotýká, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponecháno primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený. Z napadeného rozsudku městského soudu se podává, že odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení (bod 34.) obsahuje racionální posouzení účelnosti vynaložených nákladů, přičemž nejde o rozhodnutí překvapivé, neboť právnímu zástupci stěžovatelky byl tento přístup znám z předchozího rozhodnutí (srov. rozsudek městského soudu ze dne 10. 11. 2020 č. j. 16 Co 312/2020-156, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 3521/20).
24. K petitu ústavní stížnosti požadujícímu zrušení napadeného rozsudku s tím, že konkrétní soudci se vylučují z dalšího rozhodování, Ústavní soud uvádí, že jeho kompetence jsou stanoveny Ústavou (srov. čl. 87 odst. 1 a 2), příp. jinými ústavními zákony (ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů). Z těchto předpisů vyplývá, že Ústavní soud není příslušný k rozhodování o vyloučení soudců obecných soudů.
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (bod 24.), a protože nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, ve zbývající části odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
Josef Fiala
předseda senátu