ECLI:CZ:US:2022:4.US.3174.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3174/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky P. T. T., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2021 č. j. 10 Azs 398/2021-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021 č. j. 18 A 43/2021-49, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 9. dubna 2021 č. j. MV-29752-21/SO-2020 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 27. prosince 2019 č. j. OAM-6018-15/DP-2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 4 odst. 4 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále též "ministerstvo"), napadeným rozhodnutím zamítlo žádost stěžovatelky o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a dále ve spojení s §37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců").
3. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise") napadeným rozhodnutím zamítla odvolání stěžovatelky proti předmětnému rozhodnutí ministerstva a toto rozhodnutí potvrdila. Komise konstatovala, že bylo ministerstvem zjištěno, že stěžovatelka byla odsouzena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. 10 To 49/2018 za spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zkušební dobou v délce tří let. Na základě tohoto zjištění ministerstvo zamítlo žádost stěžovatelky podle výše uvedených ustanovení zákona o pobytu cizinců. Komise uvedla, že uvedené jednání naplňuje předpoklady pro zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a setrvala na závěru, že není v zájmu České republiky, aby na jejím území pobývali cizinci, kteří nerespektují její právní řád, jakož i na tom, že rozhodnutí ministerstva bylo náležitě odůvodněno, je z něj zřejmé, z jakých podkladů ministerstvo vycházelo, jakými úvahami se při aplikaci zákona řídilo a k jakým závěrům došlo, přičemž nedošlo k porušení výše uvedených ani jiných zákonných ustanovení.
4. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí komise Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud shledal, že komise dopady svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky zhodnotila podrobně, důsledně a se zohledněním právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 5. 2. 2021 č. j. 5 Azs 203/2020-36. Proto je nepovažoval za nepřiměřené z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatelky.
5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelka spatřovala nepřiměřenost rozhodnutí především v tom, že v České republice pobývá již od roku 2006, má zde dvě dospělé dcery a čtyři vnoučata, přičemž s péčí o ně dcerám pomáhá. S jednou dcerou sdílí společnou domácnost. Nejvyšší správní soud shledal, že se komise přiměřeností rozhodnutí zabývala na str. 6 až 16 (zejména pak na str. 13 až 16) svého rozhodnutí, přičemž dospěla k závěru, že na stěžovatelce není žádný rodinný příslušník pobytově závislý. Citové vazby v rodině komise nezpochybňovala, poukázala však na to, že se stěžovatelka dopustila trestného činu ve spolupachatelství právě se svými dvěma dcerami. Nejenže tedy dcerám v násilném jednání nezabránila, ale navíc se jej aktivně zúčastnila, přičemž jednala úmyslně a nedbala hrozby negativního dopadu na soužití s rodinnými příslušníky. Komise zdůraznila, že stěžovatelka svým trestným jednáním porušila především zájem na ochraně osobní svobody a na ochraně tělesné a psychické integrity člověka. Vzala v úvahu i dobu uběhnuvší od spáchání trestného činu; zkušební doba trvala do 16. 10. 2021 (v době rozhodování komise ještě neskončila). Stěžovatelka sice na území České republiky pobývá již od roku 2006, s ohledem na její věk však většinu svého života strávila v zemi původu, ovládá mateřský jazyk a žijí tam její rodiče. Je v produktivním věku a komisi není známo riziko, že by se o sebe nebyla v zemi původu schopná postarat. Nejvyšší správní soud s těmito závěry komise souhlasil, jakož i se závěry městského soudu. Stěžovatelka uplatnila námitky pouze v obecné rovině, resp. netvrdila nic, čím by mohla závěr komise či městského soudu zvrátit. Nejvyšší správní soud toto odůvodnění rozhodnutí komise pokládal za dostatečné, dokonce za velmi podrobné. Ztotožňuje se tak s městským soudem, podle kterého rovněž komise své stanovisko přesvědčivě a detailně vysvětlila. Stěžovatelka oproti tomu ani v kasační stížnosti neuvedla žádné konkrétní důvody nepřiměřenosti rozhodnutí s ohledem na její rodinný a soukromý život.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka zejména namítá, že správní orgány i soudy rozhodly o neprodloužení jejího povolení k pobytu z důvodu odsouzení za úmyslný trestný čin, přestože šlo o sice vážný, ale ojedinělý exces z jinak řádného dlouholetého života stěžovatelky v České republice, kde žijí i všichni její rodinní příslušníci. Vzhledem k tomu, že šlo o její exces zapříčiněný rodinnými problémy (mimomanželský poměr manžela dcery stěžovatelky), nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek do budoucnosti, a proto napadená rozhodnutí představují nepřiměřený, a především nikoli nezbytný zásah do jejího rodinného a soukromého života. Její odsouzení bylo pro dotčené orgány veřejné moci jediným důvodem, proč nevyhověly její žádosti o prodloužení platnosti dlouhodobého pobytu za účelem podnikání a proč soudy v této věci neposkytly ochranu jejímu rodinnému a soukromému životu. Stěžovatelka přitom v řízení před všemi dotčenými orgány zdůrazňovala nepřiměřenost a absenci nezbytnosti zásahu do jejího rodinného a soukromého života v případě neprodloužení pobytu z důvodu uvedeného odsouzení. Všem dotčeným orgánům bylo v průběhu řízení známo, že všichni její nejbližší rodinní příslušníci (obě dcery a všech pět vnoučat) legálně pobývající v České republice. Oběma dcerám stěžovatelka pomáhá s péčí o vnoučata. Stěžovatelka vzhledem ke svému věku a rodinné situaci již novou rodinu nezaloží, takže dcery a vnoučata jsou a budou i v budoucnosti jejími jedinými nejbližšími příbuznými (vztah stěžovatelky s manželem zanikl). Stěžovatelka proto tvrdí, že v jejím případě došlo k porušení výše uvedených ústavně zaručených práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnosti je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníků, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby správními soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, podle kterého postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení v posuzované věci neshledal. Na právních závěrech Nejvyššího správního soudu, městského soudu ani správních orgánů neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu a městského soudu, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
12. Pro úplnost Ústavní soud zdůrazňuje, že lze souhlasit se závěry správních soudů, že stěžovatelce vzniknou v důsledku napadených rozhodnutí určité obtíže, tyto obtíže však nejsou s ohledem na okolnosti věci způsobilé nepřiměřeně zasáhnout do jejího soukromého a rodinného života, což správní orgány a následně správní soudy dostatečně zdůvodnily. Správním soudům pak nelze v jejich hodnocení posouzení zákonnosti rozhodování správních orgánů ničeho vytknout, neboť vypořádaly všechny námitky stěžovatelky.
13. Ústavní soud po přezkumu napadeného rozsudku správních soudů a orgánů uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně konformní a srozumitelná, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud a městský soud v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadená rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době, a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným, nebylo nutné rozhodovat samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu