ECLI:CZ:US:2022:4.US.3252.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3252/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Luďkem Holánem, advokátem, sídlem Baarova 1594/16, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. září 2021 č. j. 7 Nt 2209/2021-10 a usnesení Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení, detašovaného pracoviště Most, ze dne 19. července 2021 č. j. KRPU-42650-724/TČ-2018-040080-SB, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení, detašovaného pracoviště Most, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv a do principů právního státu uvedených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 11 odst. 1 Listiny, v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, v čl. 1 odst. 1 a v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že policejní orgán podle §79g odst. 1 ve spojení s §79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti věc, a to finanční prostředky na účtu stěžovatelky vedené u banky UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. do výše 32 544 592,18 Kč, včetně jejich příslušenství, a peněžní prostředky dodatečně došlé, neboť nelze zajistit věc, která je výnosem z trestné činnosti. Na základě oznámení Finančního úřadu pro Pardubický kraj, územní pracoviště v Pardubicích, byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jichž se měla dopustit stěžovatelka a P. K. Následně bylo zahájeno jejich stíhání a rovněž stíhání P. H., jednatele stěžovatelky. Trestné činnosti se měli dopustit tím, že za zdaňovací období od ledna 2014 do července 2016 uplatnili nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), přestože zdanitelná plnění na stavbách prováděných stěžovatelkou neproběhla.
3. Následnou stěžovatelčinu stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 19. 7. 2021 krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Podle krajského soudu odůvodnil policejní orgán usnesení o zajištění finančních prostředků stručně, ale dostatečně, přičemž i existuje s ohledem na doposud nashromážděné důkazy důvodné podezření z toho, že ke spáchání trestné činnosti skutečně došlo, a že naplňuje znaky uvedeného zločinu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka zejména namítá, že trestní stíhání bylo zahájeno dne 19. 1. 2021, teprve po šesti měsících došlo k zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti (věc dle §79g odst. 1 trestního řádu). Poukázala na to, že po celou dobu trestního řízení podniká, nezmenšuje svůj majetek a zůstatek na účtu udržuje ve stabilní výši, proto není důvod zajišťovat prostředky na účtu. Stěžovatelka uhradila veškeré vydané dodatečné platební výměry řádně a včas, před zahájením trestního stíhání, takže je dán důvod pro zastavení trestního stíhání dle §179 odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť trestnost činu zanikla.
5. Posouzení výnosů z trestné činnosti je chybné, když za ně je považována částka 32 544 592,18 Kč s ohledem na to, že Odvolací finanční ředitelství zrušilo dodatečné platební výměry na DPH za období od ledna 2014 do srpna 2015. Dodatečné platební výměry nenabyly právní moci v zákonné prekluzivní lhůtě pro pochybení při jejich doručování daňovému subjektu. Dle přesvědčení stěžovatelky celý proces vykazuje znaky libovůle, je nedůvodné, neopodstatněné, a v dané fázi trestního řízení a aktuální situaci je lze považovat za šikanózní a za sankcionování aktivní obhajoby stěžovatelky, když za výnos z trestné činnosti nelze považovat finanční prostředky vrácené správcem daně.
6. Usnesením krajského soudu, kterým zamítl stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu, bylo zasaženo do práva stěžovatelky na ochranu vlastnického práva a na soudní ochranu, protože rozhodnutí v daném kontextu není náležitě odůvodněno a nesplňuje požadavky §134 trestního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatelky
8. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 ve spojení s §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
9. Krajský soud se vyjádřil tak, že stížnostní námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti jsou shodné se stížnostními námitkami uplatněnými ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu. S těmito se krajský soud vypořádal v odůvodnění rozhodnutí o stížnosti, na které v plném rozsahu odkázal, aniž by vznesl návrh, jak má Ústavní soud rozhodnout.
10. Policejní orgán uvedl, že neshledává žádné pochybení, protože postupoval podle trestního řádu a stručně zrekapituloval předchozí řízení. Podle názoru policejního orgánu došlo sice k zásahu do ústavně zaručeného vlastnického práva, ale podle zákonem stanovených pravidel a v souladu se zákonem, tudíž nedošlo k porušení Ústavou zaručených práv stěžovatelky.
11. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka této možnosti využila a vyjádřila se prostřednictvím právního zástupce obdobně jako v ústavní stížnosti a poukázala na obsah ústavní stížnosti, na v ní uvedené skutečnosti i na vyvozené právní závěry. Navrhla, aby Ústavní soud vyhověl podané ústavní stížnosti.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže možné porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány obecné soudy (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz kupř. nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud považuje za nutné také připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).
14. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byla-li v řízení před obecným soudem porušena ústavně zaručená práva stěžovatele dle čl. 87 odst. 1 Ústavy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].
15. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva, na něž se vztahuje ochrana dle čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace. Z hlediska ústavního pořádku je přitom důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za řádně vedené. Proto je podstatné i to, zda eventuální pochybení jednoho orgánu veřejné moci bylo - byť v relativně samostatné fázi řízení - napraveno orgánem jiným, k tomu zákonem určeným.
16. Z tohoto pohledu krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že policejní orgán se podmínkami užití §79a odst. 1 trestního řádu dostatečně zabýval, kdy kromě zákonných ustanovení stručně uvedl skutečnosti, jež ohledně obviněných a jim za vinu kladené trestné činnosti vyplývají z doposud nashromážděných důkazů, kdy podezření z toho, že ke spáchání trestné činnosti skutečně došlo a že naplňuje znaky uvedeného zločinu, je důvodné.
17. Ke stížnostním námitkám je možno uvést, že napadené usnesení bylo podle obsahu spisového materiálu vydáno poté, kdy byl finančním šetřením policejního orgánu zajištěn majetek obviněné, a bylo vyhodnoceno, že jí nebyl odčerpán celý předpokládaný výnos z trestné činnosti. Finanční šetření bylo aktualizováno ke dni 31. 5. 2021, přičemž policejní orgán o souhlas se zajištěním požádal státního zástupce dne 28. 6. 2021. Je tak zjevné, že udělení souhlasu státního zástupce se zajištěním nemá souvislost se způsobem obhajoby stěžovatelky. Namítá-li stěžovatelka, že zajištěním finančních prostředků dojde ke znemožnění její podnikatelské činnosti, což je v rozporu se zásadami přiměřenosti, nutno uvést, že v době zajištění byla na účtu obviněné podle sdělení banky deponována částka bezmála 70 000 000 Kč, a přesto, že došlo k zajištění prostředků do výše 32 544 592,18 Kč, obviněné i tak byl ponechán dostatek finančních prostředků k provozním účelům a nelze proto předpokládat, že zajištění finančních prostředků by pro obviněnou bylo likvidační.
18. Dále Ústavní soud neshledal argumentaci stěžovatelky odkazující na nálezy [nález ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14 (N 225/75 SbNU 521); nález ze dne 14. 11. 2017 (sp. zn. III. ÚS 24/17 N 210/87 SbNU 429)] případnou, neboť z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole či libovůle. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti jsou dostatečně odůvodněna. Ústavní soud posuzuje méně přísně přesvědčivost odůvodnění tohoto institutu použitého orgány činnými v trestním řízení k zajištění majetku, než je přímé omezení osobní svobody například vazebním stíháním. Z odkazu stěžovatelky na nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) vyplývá rozdílná časová dimenze institutu zajištění peněžních prostředků na účtu. Délka, po kterou trvají zajišťovací instituty dle §79a a násl. trestního řádu, nelze bez dalšího srovnávat s věcí stěžovatelky, neboť omezení trvalo šest let.
19. S ohledem na uvedené judikaturní závěry Ústavní soud shledal, že odůvodnění napadených rozhodnutí z hlediska jeho ústavní konformity obstojí. Protože nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu