ECLI:CZ:US:2022:4.US.3273.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3273/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného JUDr. Bc. Ladislavem Veselým, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 18. října 2021 č. j. 4 Nt 952/2021-9 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Tábor, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 24. září 2021 č. j. KRPC-127916-84/TČ-2020-020871-MV, za účasti Okresního soudu v Táboře a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Tábor, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a do principů právního státu uvedených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 11 odst. 1 Listiny, v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, v čl. 1 odst. 1 a v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti požaduje zrušení usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Tábor, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 27. 7. 2021 č. j. KRPC-127916-52/TČ-2020-020871-MV, byť je z jejího obsahu zjevné, že brojí proti usnesení policejního orgánu ze dne 24. 9. 2021 č. j. KRPC-127916-84/TČ-2020-020871-MV (pozn.: stejná chyba je i v plné moci). Ústavní soud však nepovažoval za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění této vady, neboť ústavní stížnost směřuje proti usnesení Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 10. 2021 č. j. 4 Nt 952/2021-9, jako poslednímu prostředku, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově stížnosti proti usnesení policejního orgánu ze dne 24. 9. 2021.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit - stručně řečeno - tím, že nejméně v době od ledna roku 2015 do srpna roku 2019 na různých místech v České republice zosnoval a řídil sérii vloupání do nemovitých objektů, a to takovým způsobem, že při svém podnikání jako zámečník postupně získával a uchovával specifické informace k jednotlivým objektům a zejména k trezorům v nich umístěných, když byl k jejich opravám povolán. Škoda touto trestnou činností způsobená přesáhla částku 1 000 000 Kč. V průběhu prohlídky jiných prostor a pozemků, v tom i osobního automobilu stěžovatele, byla zajištěna finanční hotovost ve výši 36 341 Kč, o čemž rozhodl policejní orgán podle §79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadeným usnesením, protože lze podle něj důvodně předpokládat, že zajištěné finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti.
3. Následnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 24. 9. 2021 okresní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Podle okresního soudu odůvodnil policejní orgán usnesení o zajištění finančních prostředků stručně, ale dostatečně, přičemž i podle okresního soudu existuje s ohledem na shromážděné důkazy důvodný předpoklad, že uvedená finanční hotovost je výnosem z trestné činnosti. Stěžovatel takto získanou finanční hotovost potřeboval podle okresního soudu skrýt, a proto ji nemohl vložit například na bankovní účet. Ve vozidle stěžovatele nalezená finanční částka představuje jen část obnosu získaného trestnou činností.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména namítá, že zajištění finanční hotovosti v jeho vozidle není policejním orgánem řádně odůvodněno, když z jeho rozhodnutí není jasné, jaké konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že nalezená finanční hotovost je výnosem z trestné činnosti. Stěžovatel totiž při své zámečnické činnosti běžně přijímal hotovostní platby. Ani rozhodnutí okresního soudu v daném kontextu není náležitě odůvodněno [stěžovatel v této souvislosti odkazuje například na nález ze dne 22. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 2057/19 (N 197/97 SbNU 115)], což nutno podle stěžovatele hodnotit jako svévoli. Nelogická je podle stěžovatele už jenom ta skutečnost, že nalezená finanční hotovost má pocházet z trestné činnosti, když k ní mělo dojít naposledy před dvěma lety.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány obecné soudy (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz kupř. nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) a další].
7. Ústavní soud považuje za nutné také připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz).
8. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace. Z hlediska Ústavního soudu je přitom důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za řádně vedené. Proto je podstatné i to, zda eventuální pochybení jednoho orgánu veřejné moci bylo - byť v relativně samostatné fázi řízení - napraveno orgánem jiným, k tomu zákonem určeným.
10. Z tohoto pohledu okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že předmětné finanční prostředky s největší pravděpodobností pocházejí z trestné činnosti páchané stěžovatelem, a uvedl, že lze dovodit, že finanční prostředky si nemohl ukládat na svůj bankovní účet, když chtěl skrýt výnosy získané z vloupání. Toto zjištění koresponduje s tím, že se měl stěžovatel jako organizátor podílet na trestné činnosti spočívající ve vykrádání trezorů a pokladen. Proto lze i podle Ústavního soudu s dostatečně vysokou mírou pravděpodobnosti (která je z ústavněprávního hlediska dostatečná právě vzhledem k zásahu do stěžovatelova práva spočívajícího v omezení dispozice s daným finančním obnosem) předpokládat, že zajištěná finanční hotovost pochází z trestné činnosti. Uvedený závěr je podpořen i zjištěními uvedenými v usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, když v mezidobí již v dané věci odsouzený P. M. uvedl, že část peněz získaných trestnou činností si ponechal a část předal osobě, kterou původně nechtěl specifikovat. Posléze uvedl, že chtěl stěžovatele z jím rozváděných důvodů krýt s tím, že informace a prostředky k vlastní realizaci trestné činnosti získal právě od něj.
11. Ze stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 2057/19 - s ohledem na v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - vyplývá, že zajišťovací instituty ve smyslu §79a a násl. trestního řádu nelze bez dalšího srovnávat s eventuálním omezením obviněného na svobodě; ze stejného důvodu je odlišně hodnoceno přímé omezení obviněného například formou vazebního stíhání a jinak je nahlíženo na omezení jeho svobody pohybu spočívajícího kupříkladu v zákazu vycestovat mimo území České republiky. Proto zajištění majetku zpravidla nemůže způsobit obviněnému takovou újmu na jeho právech, jako omezení na svobodě. Z toho důvodu Ústavní soud posuzuje méně přísně přesvědčivost odůvodnění tohoto institutu použitého orgány činnými v trestním řízení k zajištění majetku.
12. S ohledem na uvedené judikaturní závěry Ústavní soud shledal, že odůvodnění napadených rozhodnutí o zajištění finanční hotovosti nalezené ve stěžovatelově vozidle z hlediska jeho ústavní konformity obstojí. Protože neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu