ECLI:CZ:US:2022:4.US.337.22.1
sp. zn. IV. ÚS 337/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolická farnost - prelatura Český Krumlov, sídlem Horní 156, Český Krumlov, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021 č. j. 28 Cdo 982/2021-307 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020 č. j. 4 Co 144/2019-235, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se domáhal u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") projednání věci, v níž Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 8. 6. 2016 č. j. 491133/2013/R3339/RR19795 rozhodl o vydání zemědělských nemovitostí stěžovatelce podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně kterých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMV"). Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2018 č. j. 11 C 108/2016-178, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 1. 2019 č. j. 11 C 108/2016-205 nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu tak, že se stěžovatelce nevydávají dva konkretizované pozemku v kat. úz. Křemže (I. výrok), zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání konkretizovaných pozemků v kat. úz. Pořešín, kat. úz. Zátes a kat. úz. Křemže (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že majetek právního předchůdce stěžovatelky nebyl postižen konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, protože vedlejší účastník neprokázal, že konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (dále jen "konfiskační vyhláška") byla adresována právnímu předchůdci stěžovatelky, a proto uzavřel, že byly splněny podmínky pro vydání předmětných pozemků stěžovatelce podle ZMV.
3. Na základě odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem změnil II. výrok rozsudku krajského soudu tak, že stěžovatelce se předmětné pozemky nevydávají (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok). Vrchní soud dospěl k závěru, že označení právního předchůdce stěžovatelky bylo dostatečně určité, a tudíž způsobilé přivodit důsledky konfiskační vyhlášky. V odůvodnění připomněl podmínky přípustnosti přezkoumávání postupu správních orgánů při vydání správních aktů před 25. 2. 1948 a k účinkům konfiskace odkázal na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; č. 477/2005 Sb.) a další judikaturní závěry.
4. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Zpochybňovala závěr vrchního soudu o konfiskaci majetku jejího právního předchůdce před rozhodným obdobím dovozujíc, že nemovitý majetek přešel na stát až podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen "zákon č. 142/1947 Sb."), tedy způsobem naplňujícím majetkovou křivdu podle §5 písm. a) ZMV. Podle stěžovatelky nebyla žádná část majetku jejího předchůdce předmětem konfiskace (resp. že konfiskace nebyla "účinně provedena"), o čemž svědčí vážné vady konfiskační vyhlášky a také skutečnost, že její předchůdce byl kontinuálně knihovním vlastníkem některých pozemků, které mu nebyly odňaty podle zákona č. 142/1947 Sb., a jež tak jsou nyní v jejím vlastnictví. Za podstatnou vadu konfiskační vyhlášky nadále stěžovatelka považovala absenci jednoznačného označení subjektu, na který konfiskace dopadá, a namítala, že konfiskační vyhláška byla vydána věcně nepříslušným orgánem a byl v ní její právní předchůdce, coby právnická osoba, nesprávně označen za osobu německé národnosti. K tomu stěžovatelka argumentovala nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1920/20 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud podle jejího názoru "popřel účinky konfiskace dle DPR12" a uzavřel, že předmětný majetek přešel na stát až postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání, proto ho napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se Nejvyšší soud soustředil na posouzení, zda k tvrzené majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, přičemž upozornil na judikaturní závěry o tom, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný, tudíž k ní docházelo ex lege k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, pročež následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní povahu. Konfiskace pak dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, státními orgány - byť jen jednou (vůči určité části jejího majetku) - takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována, jelikož k provedení konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. ani nebylo třeba, aby jí předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace (zde Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946 sp. zn. 337/45). Nejvyšší soud připomenul, že rozhodovací praxe nejvyšších instancí se shoduje v tom, že účinky konfiskace nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (vyhlášky), neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Jen zcela výjimečně jsou soudy v restitučním řízení oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období (konfiskační vyhláška směřující proti majetku právního předchůdce stěžovatelky byla vydána před počátkem rozhodného období) z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů (s odkazem na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nebo nález ze dne 31. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 309/97). Nejvyšší soud vzal za prokázané, že majetek právního předchůdce stěžovatelky, včetně předmětných nemovitostí, přešel do vlastnictví státu konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky vydané podle §1 odst. 1 písm. a) tohoto dekretu před počátkem tzv. rozhodného období. V odůvodnění dále reagoval na stěžovatelčinu argumentaci závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20, na tvrzení o jejím kontinuálním vlastnictví některých pozemků původně ve vlastnictví jejího právního předchůdce a na námitku o tom, že předmětné pozemky byly jejímu právnímu předchůdci odňaty postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Na těchto základech Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), od níž není důvod se odchýlit, protože nemovitosti nárokované podle ZMV jeho režimu nepodléhají, neboť k jejich odnětí právnímu předchůdci stěžovatelky došlo mimo rozhodné období.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nejprve shrnuje průběh řízení a skutkové okolnosti věci, která, podobně jako v ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1852/20 a IV. ÚS 1990/20 (pozn. obě ústavní stížnosti byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost), vychází ze stejné konfiskační vyhlášky. Namítá, že Nejvyšší soud, navzdory právnímu názoru vyjádřenému v rozhodovací praxi Ústavního soudu, dospěl k nesprávnému závěru o konfiskaci majetku jejího právního předchůdce, aniž přihlédl k absenci účinného provedení konfiskace předmětných pozemků podle dekretu č. 12/1945 Sb. Je přesvědčena, že žádná část majetku jejího právního předchůdce nepodléhala konfiskaci, a že údajná konfiskace nebyla účinně provedena.
6. V samostatné části ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle cituje závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 a navazujících nálezů a dovozuje, že Ústavní soud "učinil obecný závěr, že obecné soudy jsou povinny zkoumat účinné provedení konfiskace dle tzv. Benešových dekretů a posoudit právní i skutkový dopad konfiskačního správního aktu". Dovozuje, že právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v napadeném usnesení explicitně odporuje závěrům vysloveným ve vykonatelném nálezu Ústavního soudu, a dodává, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že stát předmětné pozemky před započetím rozhodného období na základě dekretu č. 12/1945 Sb. "převzal a zachoval se jako jejich nově nastoupivší vlastník ... tedy že by je ... účinně konfiskoval".
7. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že restituční výzvou byl založen nárok, tudíž v posuzované věci došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě záležitostí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádnou kvalifikovanou vadu napadená rozhodnutí nevykazují.
10. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou porušena, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ani taková relevantní pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci nezjistil.
11. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje námitky, které uplatnila již v předchozím řízení před obecnými soudy, a to argumentací o neprovedení konfiskace jejího majetku. Ústavní soud shledal, že podmínkami provedení konfiskace stěžovatelčina majetku se obecné soudy v napadených rozhodnutích zabývaly dostatečně podrobně a ústavně konformním způsobem (srov. body 14. až 28. odůvodnění rozsudku vrchního soudu a část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu na str. 3 až 5). Podle Ústavního soudu není důvod pro odchylku od závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný, tudíž ke konfiskaci docházelo k datu jeho účinnosti ("s okamžikou platností" - §1 odst. 1), k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, tudíž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Z toho plynou i další závěry, např. nemožnost zpochybnění účinků konfiskace tvrzením o vadách konfiskačního řízení, neomezení rozsahu konfiskace jen na některý majetek, či nedůvodnost požadavku o faktickém převzetí konfiskovaného majetku státem představujícím "uskutečnění konfiskační vyhlášky" či "účinnost konfiskace" (pozn. posléze uvedený požadavek je ve zjevném rozporu s odkazovaným stanoviskem).
12. Nejvyšší soud (viz str. 5, druhý odstavec, napadeného usnesení) se vypořádal i se stěžovatelčinou argumentací vycházející z nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20. Uvedl, že tento nález nelze chápat jako změnu nálezové judikatury Ústavního soudu (jež nadto předpokládá postup podle §23 zákona o Ústavním soudu), ani jako impuls k revizi judikatury dovolacího soudu, nýbrž jde jen o individuální rozhodnutí vydané v kontextu prokázané skutkové situace konkrétní věci. Výslovně konstatoval, že v nyní posuzované věci - s oporou ve skutkových zjištěních, z nichž vycházel při právním posouzení, na němž založil své rozhodnutí - měl vrchní soud relevantní okolnosti o konfiskaci za bezpečně prokázané. Také tento přístup Nejvyššího soudu k závěrům vrchního soudu je ústavně souladný.
13. Právně vadná je stěžovatelčina představa o tom, že napadená rozhodnutí porušují rovněž její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, protože v posuzované věci nejde o situaci, kdy by stěžovatelce bylo odňato již konstituované vlastnické právo k předmětným pozemkům, případně kdy by jí vzniklo tzv. legitimní očekávání, že právě tyto pozemky nabude do svého vlastnictví (srov. podrobnou argumentaci v nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17), dokonce nejde ani o situaci, kdy by stěžovatelka uplatňovala své údajné právo na vydání tohoto majetku.
14. Ústavní soud dodává, že dospěly-li vrchní soud i Nejvyšší soud v souladu s ústavním pořádkem k závěru, že k odnětí předmětných pozemků došlo před tzv. rozhodným obdobím, tudíž není dán stěžovatelčin nárok na jejich vydání podle ZMV, neporušily tím zásadu in favorem restitutionis. Toto výkladové pravidlo nemá oporu v ústavním pořádku a není "všeobjímajícím" atributem restitučních nároků, je součástí teleologické interpretace a uplatní se "v pochybnostech". Ve stěžovatelčině věci žádné relevantní výkladové pochybnosti nevznikly.
15. Protože závěry obecných soudů nejsou v rozporu se stanoviskem
sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (podobně např. stěžovatelce známé usnesení ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 1852/20), nebyl dán důvod pro postup podle §23 zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu