ECLI:CZ:US:2022:4.US.3430.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3430/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. et. PhDr. Miroslava Špadrny, Ph.D., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 30 Cdo 2533/2020-543 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 č. j. 15 Co 279/2016-521, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 430 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 C 1356/2000. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 č. j. 18 C 70/2014-247 požadavku stěžovatele na poskytnutí relutární náhrady částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 150 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 27 096 Kč (výrok III.).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel v celém rozsahu odvolání. V pořadí prvním rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 2. 2017 č. j. 15 Co 279/2016-351 byl změněn rozsudek obvodního soudu ve výroku I. tak, že žaloba o zaplacení částky 150 500 Kč s příslušenstvím se zamítá a konstatuje se, že v řízení u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 1356/2000 došlo k porušení základních práv stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny (výrok I.), ve výroku II. byl rozsudek obvodního potvrzen (výrok II.) a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27 046 Kč (výrok III.).
4. V pořadí první rozsudek městského soudu byl na základě dovolání stěžovatele zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 č. j. 30 Cdo 2865/2017-452, s odůvodněním, že městský soud se při hodnocení kritéria významu řízení pro stěžovatele jako poškozeného nezabýval splněním jedné ze dvou podmínek pro závěr o litigiózním (sudičském) chování stěžovatele, tj. splněním podmínky neúspěšnosti většiny jím podaných žalob, a ve vztahu k dovolací otázce, zda má soud ve věci rozhodnout obdobně jako soudy v jiném srovnatelném případě, se městský soud nezabýval otázkou srovnání se stěžovatelem tvrzeným obdobným případem, a nemohl tak ani řádně posoudit, v jakých znacích se nynější případ od namítaného případu odlišuje, nebo naopak v jakých znacích se s ním shoduje.
5. V další fázi řízení městský soud napadeným, v pořadí již druhým, rozsudkem vydaným v této věci změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 150 500 Kč s příslušenstvím zamítl a konstatoval, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 1356/2000 došlo k porušení základních práv stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny (výrok I.), ve výroku II. rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II.), a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 51 929 Kč (výrok III.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že celkovou délku řízení 15 let a 4 měsíců nelze hodnotit jako přiměřenou. Neztotožnil se však s jeho závěrem, že k odškodnění stavu nejistoty, resp. psychických útrap ze strachu o výsledek řízení, v daném případě nepostačuje konstatování porušení práva. Městský soud poukázal na to, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ve vztahu ke stejnému typu posuzovaného řízení (ochrana osobních údajů) je stěžovatel, který vede větší množství sporů s vedlejší účastnicí, u prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich v jiné pozici, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Městský soud měl pro danou věc dále za rozhodné, že stěžovatel se domáhal jednak likvidace svých osobních údajů evidovaných vedlejší účastnicí v souvislosti s jeho vstupem do budovy Policie České republiky v Praze 4, dále požadoval, aby soud vedlejší účastnici zakázal, aby při jeho dalších návštěvách zjišťovala a evidovala jeho osobní údaje při vstupu do této budovy, a konečně, aby jí uložil povinnost poskytnout mu bezplatně veškeré informace, které o něm ve všech svých registrech vede. Z hodnoceného řízení je však zřejmé, že vedlejší účastnice v průběhu řízení stěžovateli spolu s návrhem na uzavření smíru sdělila pouze ty informace, které vede v informačním systému datových schránek a ekonomickém informačním systému Ministerstva vnitra, a až na výzvu okresního soudu byly soudu zaslány údaje o stěžovateli vedené v registru obyvatel, v systému evidence cestovních dokladů a občanských průkazů. Ve všech případech šlo o jméno a příjmení, datum narození, pohlaví, rodné číslo a jím hlášené adresy. Městský soud dospěl k závěru, že význam hodnoceného řízení lze hodnotit jako nízký, a s délkou řízení stále méně významný. Stěžovatel si musel být vědom, jaké údaje vedlejší účastnice mohla při zápisu osobních údajů do knihy návštěv z jeho osobního dokladu získat, i toho, že jde o údaje registrované ve všech registrech, ze kterých mu vedlejší účastnice poskytla výpis. Podle městského soudu v daném případě při zhodnocení významu řízení nelze pominout ani skutečnost, že stěžovatel v tomto procesním postavení vede mimořádné množství sporů. Městský soud z evidenčních pomůcek tohoto soudu zjistil, že od roku 2008 projednával přes 250 odvolání stěžovatele ve sporných civilních řízeních, které převážně vedl se státem, ať už jednajícím Ministerstvem spravedlnosti či jinou organizační složkou. Městský soud proto dospěl k závěru, že za situace, kdy význam posuzovaného sporu je z výše uvedených důvodů pro stěžovatele nízký, postačuje k naplnění smyslu přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), v této konkrétní věci konstatování porušení práva.
6. Rozsudek městského soudu ve výrocích I. a II. napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť není přípustné. Nejvyšší soud neshledal aplikaci §31a zákona č. 82/1998 Sb., na konkrétní případ (co do kritéria významu řízení), provedenou městským soudem v daných okolnostech stěžovatelovy návštěvy budovy Policie České republiky, zjevně nepřiměřenou. K námitce, že peněžité zadostiučinění se nepřiznává jen výjimečně a nepeněžité zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva má jen podpůrnou a preventivní funkci, podle níž se měl městský soud odchýlit od v dovolání uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, Nejvyšší soud sice přisvědčil stěžovateli v jeho obecném odkazu na judikaturu ohledně výjimečně nepřiznávaného zadostiučinění v penězích za nepřiměřeně dlouhé řízení, shledal-li však městský soud podmínky právě pro výjimečné nepřiznání finanční kompenzace újmy za nepřiměřenou délku řízení, Nejvyšší soud jeho úvahu posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Městský soud měl totiž za nesporné, a potvrzené i stěžovatelem, že ten vede velké množství řízení proti státu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1661/2013 a v usnesení ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3725/2013 [podané ústavní stížnosti byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1129/14 a ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 2578/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], Nejvyšší soud dovodil, že nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Řešení namítané otázky městským soudem je podle Nejvyššího soudu v souladu i s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, uvedenou v jeho rozhodnutí ze dne 20. 5. 2021 č. 16008/20 ve věci Žirovnický proti České republice, ve kterém tento soud konstatoval, že rozsáhlé využívání možnosti soudního přezkumu stěžovatelových věcí (sporů) nutně ovlivňuje (jeho) vnímání nemajetkové újmy vyplývající z jejich nepřiměřených délek. Rozhodl, že neobstojí stěžovatelovo tvrzení, že je v uvedeném kontextu obětí podle čl. 34 Úmluvy, přestože odkazované řízení trvající 11 roků by mohlo spadat pod porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného účastníka [§31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Nejvyšší soud uzavřel, že převzal-li městský soud závěry obvodního soudu o nepřiměřené délce řízení [včetně jeho posouzení kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb.], avšak formu zadostiučinění určil zejména s ohledem na kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž význam ostatních kritérií (pro určení formy zadostiučinění) neměl v poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení, za stěžejní pro závěr o relutární satisfakci, to vše za situace stěžovatelem iniciovaného velkého množství soudních sporů, neodchýlil se svým posouzením od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud i Nejvyšší soud vycházely z "většího počtu řízení" a bagatelizovaly tím újmu vzniklou stěžovateli, přičemž přehlédly, že to je stát a jeho orgány, které stěžovatele svým opakovaně nesprávným úředním postupem k vedení těchto řízení nutí, nerezignoval-li by stěžovatel na svoje základní práva, zaručená čl. 13 Úmluvy a čl. 36 odst. 3 Listiny. Při posuzování "velkého počtu stěžovatelem vedených řízeni" se ani jeden z těchto soudů nezabýval tím, že v roce 2000 (kdy bylo původní řízení zahájeno), ani v letech poté, stěžovatel žádné větší množství sporů nevedl.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že v posuzovaném řízení prokazatelně došlo k nesprávnému úřednímu postupu definovanému v §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., kdy vznik nemajetkové újmy se v takovém případě se presumuje [srov. stanovisko Nejvyššího soudu pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (N 110/57 SbNU 403)], a stěžovatel má nárok na přiměřené odškodnění za jeho nepřiměřenou délku řízení, i kdyby jeho význam pro něj nebyl zvýšený, ale naopak nízký (což rozhodně nebyl). V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449).
9. Stěžovatel dále namítá, že odlišný názor Nejvyššího soudu na stěžovatelem předestřené důvody o splnění podmínek přípustnosti dovolání, které stěžovatel řádně vymezil, nebyl důvodem pro odmítnutí dovolání, nýbrž "nanejvýš" pro jeho zamítnutí. Nejvyšší soud tak zaměnil přípustnost dovolání a důvodnost dovolání, čímž odepřel stěžovateli meritorní přezkum rozsudku městského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud poukazuje na to, že v nálezu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) vyslovil, že Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda obecný soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [shodně též nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449).
14. Ústavní soud konstatuje, že sub 5 a 6 uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 5. 2021 ve věci č. 16008/20 - Žirovnický proti České republice (na které již odkázal Nejvyšší soud), v němž tento soud konstatoval, že stěžovatelovo nadměrné využívání soudních řízení nutně ovlivňuje jeho rozhodnutí o nemajetkové újmě. Stěžovatel tedy podle Evropského soudu pro lidská práva již není obětí namítaného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
15. S ohledem na uvedené neshledal Ústavní soud odkaz stěžovatele na nálezy ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 a ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 přiléhavými, když při hodnocení významu předmětu řízení pro stěžovatele a posuzování jeho nároku na přiměřené odškodnění za nepřiměřenou délku řízení obecné soudy v předmětné věci zcela správně přihlédly ke specifickým okolnostem této posuzované věci.
16. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje, když v nich neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu