ECLI:CZ:US:2022:4.US.413.22.1
sp. zn. IV. ÚS 413/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Pavla Štefana a 2. Petry Štefanové, zastoupených Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou, sídlem Pekařská 658, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 21 Co 236/2021-84, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) Bohuslava Zapadla a b) Renaty Zapadlové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé (viz ale sub 8) domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 6. 8. 2021 č. j. 18 C 41/2021-24 uložil vedlejším účastníkům zdržet se rušení stěžovatelovy držby neoprávněným odběrem vody, používáním stěžovatelovy vodovodní přípojky umístěné v budově na adrese X a napojováním vlastního vodovodního řadu na tuto vodovodní přípojku, jakož i obdobného jednání vedoucího k rušení výkonu pokojné držby této přípojky, dále jim uložil zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 7 400 Kč a stěžovateli uložil zaplatit České republice - okresnímu soudu soudní poplatek ve výši 2 000 Kč.
3. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že žalobu z rušené držby zamítl a stěžovateli uložil zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 15 068 Kč. Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatelé jsou vlastníky bytové jednotky č. X1 a vedlejší účastníci č. X2 na výše uvedené adrese, že podle §1122 odst. 1 občanského zákoníku jsou z právních jednání týkajících se společných částí budovy a společné věci oprávněni a povinni vlastníci jednotek v poměru svých spoluvlastnických podílů, tj. zde každá rodina jednou polovinou, a jednal-li stěžovatel se Středočeskými vodárnami, a. s., jako investor a majitel nemovitosti, k takovému postupu neměl "samostatné právo". Vodovodní přípojku má toliko dům, který je připojen na vodovodní řad. Podle §3 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), přípojku tvoří potrubí vedoucí do hlavního vodovodního řadu k vodoměru v domě, přičemž skutečnost, že stávající smlouvu uzavřel stěžovatel, neznamená, že druhá bytová jednotka nemá právo na odběr vody. Dále krajský soud uvedl, že právní předchůdce vedlejších účastníků měl ode dne 18. 3. 2009 uzavřenu smlouvu o dodávce vody č. 73000337 do odběrného místa na výše uvedené adrese, z čehož plyne, že v té době do bytu, který je nyní ve vlastnictví vedlejších účastníků, bylo zavedeno potrubí i za hlavním vodoměrem, a tudíž vodovodní přípojku od uvedeného data využívaly obě bytové jednotky. Krajský soud uzavřel, že domáhal-li se stěžovatel ochrany proti zásahu vedlejších účastníků "do vodovodní přípojky", tato nebyla jejich činností dotčena, k rušení držby rovněž nedocházelo, neboť se svou činností nedopustili neoprávněného odběru. Jejich právo vyplynulo z práva spoluvlastníků nemovitosti, navíc stěžovatel netvrdil, že by ho vedlejší účastníci vypudili tak, že by mu znemožnili faktické ovládání věci.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé uvádějí, že mají ve společném jmění manželů bytovou jednotku č. X1. Vedlejší účastníci se na předmětnou přípojku poté, co nabyli bytovou jednotku č. X2, svévolně, přes jejich nesouhlas připojili. Krajskému soudu vytýkají, že nerozhodoval o ochraně jejich vlastnického práva a svým rozhodnutím "upravil skutkový stav tak, že vedlejším účastníkům zhojil chybějící vlastnické oprávnění" a tím citelně zasáhl do jejich majetku, neboť jim de facto dal k úhradě náklady vedlejších účastníků na vodné a stočné. V této souvislosti poukazují na to, že řádně doložili, že si nechali na svou objednávku i náklady zhotovit vodovodní přípojku ke své bytové jednotce, tuto užívali a v souladu se smlouvou o podružné dodávce vody dodávali vodu i vlastníkovi druhé bytové jednotky, přičemž není pravdivé tvrzení vedlejších účastníků, že by (stěžovatelé) "odřízli" potrubí k nim vedoucí. Po vypovězení smlouvy o poskytování vody s předchozí vlastnicí jednotky č. X2 byla část potrubí zaslepena, aby tato dále neodebírala vodu, za kterou řádně neplatila. Podle stěžovatelů nejde o akt svévole, ale o nakládání s vlastním majetkem.
5. Stěžovatelé upozorňují, že není ani pravda, že by se vedlejší účastníci napojili za vodoměrem. Napojili se ještě před ním, čímž vytvořili novou větev potrubí a jejich vodoměr posunuli na jiné místo. Nepravdivé má být i tvrzení vedlejších účastníků, že v době zhotovení stavby vodovodní přípojky ji pořídili všichni obyvatelé domu, naopak tehdejší vlastník jednotky č. X2 se na jejím zhotovení nijak nepodílel. Šlo zde přitom o určité "vylepšení" existujícího stavu, neboť bylo možné vodu čerpat z původního odběrného místa. Uvedl-li krajský soud, že u přípojky jde o stavbu, která se automaticky stává spoluvlastnictvím všech vlastníků jednotek, nemá takové tvrzení oporu v zákoně. Bytové jednotky byly vymezeny a prodávány samostatně a nově zřízená vodovodní přípojka sloužila po potřeby vlastníků bytové jednotky č. X1. Skutečnost, že se nachází dílem ve sklepě domu, který tvoří jeho společnou součást, nemůže a priori zakládat spoluvlastnická práva. Odmítají názor krajského soudu, že v případě rušení pokojné držby musí dojít k odnětí a znemožnění výkonu pokojné držby, neboť takový výklad je v rozporu s právem na ochranu majetku. Zásahem do pokojné držby je nejen její odnětí, ale též jakékoliv omezení nebo jednání, které vede k omezení výkonu práv vlastníka; bylo-li zasaženo do stavby jimi zhotovené, byla-li tato pozměněna a dochází-li k odčerpávání vody k jejich tíži, žaloba byla podána po právu.
6. Krajskému soudu stěžovatelé rovněž vytýkají, že jim znemožnil podat dovolání, a napadnout tak výrok o nákladech řízení, přičemž vyjadřují nesouhlas s výpočtem jejich výše, když jim uvedený soud uložil nahradit vedlejšími účastníky šikanózně uplatněné náklady v plné výši, a ještě je navýšil za zastupování dvou osob, ač to je v případně zastupování manželů judikaturou považováno za neetické. Tím zasáhl citelně do jejich majetkové sféry.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádné takové prostředky neměl k dispozici.
8. Stěžovatelka účastnicí soudního řízení nebyla, a vzhledem k tomu, že stěžovatelova žaloba byla zamítnuta, se její právní pozice nijak nezměnila; proto nemohla být napadeným usnesením bezprostředně dotčena na svých právech. Z tohoto důvodu nemůže toto rozhodnutí ve vztahu k ní představovat ani tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto nepovažuje stěžovatelku za osobu, která by byla k podání ústavní stížnosti oprávněna.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat jejich rozhodování; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti je na místě za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Ústavní soud dále poukazuje na svůj nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 (N 93/94 SbNU 179), v němž se v souvislosti s řízením o žalobě z rušené držby konstatuje, že ačkoliv je toto řízení součástí právního řádu teprve od 1. 1. 2014, lze "při jeho uchopení zčásti vycházet z rozhodovací praxe vztahující se k dnes již neúčinné ochraně pokojného stavu podle §5 občanského zákoníku z roku 1964". Platný je tak například závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 22 Cdo 4115/2011, podle něhož: "Ochrana pokojného stavu, upravená v §5 obč. zák. [1964], je modifikovaným způsobem ochrany držby (posesorní ochrany), kterou znal již obecný občanský zákoník z roku 1811 a ke které se vrací i nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Jejím předmětem není ochrana práva, ale pokojného stavu. Předpokladem pro poskytnutí ochrany je, že návrh je podán [...] v době, kdy jde o aktuální zásah do pokojného stavu; pokud se nový stav, vyvolaný zásahem, stal pokojným, ochranu nelze poskytnout. [...] Nárok na ochranu pokojného stavu má jiný skutkový základ a ostatně i jiný účel než ochrana práva; nelze dovodit, že by ten, kdo žádá ochranu pokojného stavu, musel současně žádat i o ochranu práva. Z uvedeného mimo jiné plyne, že žaloba z rušené držby (též "posesorní žaloba") poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoli stavu právního (tedy nikoli subjektivního práva).".
11. Ústavní soud v tomto nálezu dále poukázal na to, že se již v několika rozhodnutích k novému typu soudního řízení podle §176 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a jeho ústavněprávnímu přezkumu v řízení o ústavní stížnosti vyjádřil - viz např. v usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kde konstatoval, že "Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379) či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.".
12. Ústavní soud současně upozornil, že s ohledem na výše uvedenou doktrínu zesíleného sebeomezení při přezkumu nemeritorního (či v daném případě "kvazimeritorního") rozhodnutí zasáhl Ústavní soud svou rozhodovací činností do řízení o žalobě z rušené držby (od doby účinnosti předmětné úpravy, tj. od 1. 1. 2014) dosud pouze jednou, a to výše citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 3623/15. Jeho závěry a právní názor v něm vyjádřený je východiskem i pro posouzení nynější věci.
13. V toto nálezu Ústavní soud konstatoval, že přes požadavek rychlosti řízení o žalobě z rušené držby pro odstranění "nepokojného stavu" nelze účastníkům upřít právo na veřejné ústní projednání věci před odvolacím soudem ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Možnost nenařizovat jednání tak platí pouze pro stupeň nalézací; odvolací soud naopak k projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé jednání nařídit musí, zvláště doplňuje-li dokazování. Podle §177 o. s. ř. musí žalobce prokázat, že žalovaný svémocně ruší držbu. Podle §178 o. s. ř. se soud v řízení omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. V důvodové zprávě se k tomuto typu řízení uvádí, že žaloba směřuje k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení. Rozhoduje se o faktickém stavu (důležitý je "prvek fakticity"), soud není oprávněn zkoumat hmotněprávní otázky a omezí se jen na zjištění skutkového stavu; v řízení se nezkoumá oprávněnost držby. Ústavní soud ani při aplikaci omezeného testu ústavnosti (viz výše uvedený nález, bod 14 - posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole) neztrácí uvedený účel žaloby z rušené držby (ochrana posledního stavu držby a její navrácení) ze zřetele. Obecný soud nezkoumá v řízení o žalobě z rušené držby předběžné hmotněprávní otázky (§135 odst. 2 o. s. ř.), zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou (srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3074/17). Uvedené řeší soud případně až v následném petitorním řízení (o určení vlastnického práva, vydání neprávem zadržované věci, její součásti, vyklizení prostor atp.) vyvolaném žalovaným na ochranu jeho vlastnického práva. Pro úspěšnost žaloby z rušené držby je nutné (postačí), aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší; obecný soud zkoumá zejména skutkový stav a přihlédne ke všem podstatným okolnostem posuzované věci. V řízení nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivním právům, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Obranu žalovaného tak zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty (§1008 odst. 1 občanského zákoníku), neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně. Při vypuzení držitele může žalovaný podle §1007 odst. 1 občanského zákoníku ještě namítat, že žalobce nabyl držbu nepravou nebo že jej z držby vypudil. Námitky petitorního charakteru, např. že rušitel je vlastníkem, nejsou však v posesorním sporu pro rozhodnutí soudu zásadní.
14. Vzhledem k tomu, co bylo právě uvedeno, je třeba konstatovat, že stěžovatel staví svou argumentaci na tom, že je výlučným vlastníkem vodovodní přípojky a že z tohoto důvodu má právo ji využívat k dodávce vody pouze pro svou bytovou jednotku. Zda tomu skutečně tak je, či nikoliv (jak konstatoval krajský soud), není z výše uvedených důvodů (tedy že se v daném řízení rozhoduje o faktickém stavu) podstatné, a danou otázku bude namístě řešit v případném petitorním či jiném řízení, přičemž Ústavní soud není oprávněn závěry obecných soudů jakkoliv předjímat. V nyní posuzované věci může být relevantní jen to, že mezi účastníky řízení je tato otázka sporná (a případně že stěžovatelův právní názor vzhledem k "předběžnému" právnímu stanovisku krajského soudu nemusí být správný).
15. Významné naopak je, že to byl stěžovatel, kdo odpojil právní předchůdkyni vedlejších účastníků od dodávky vody realizované prostřednictvím předmětné vodovodní přípojky v přesvědčení, že je jako její výlučný vlastník k takovému kroku oprávněn. Takto však narušil do té doby panující "pokojný stav", načež vedlejší účastníci tím, že na tuto přípojku znovu napojili svou bytovou jednotku, tento stav pouze obnovili. K jejich svépomocnému jednání se Ústavní soud již nevyjadřuje, neboť to bude předmětem petitorního řízení.
16. Jinak řešeno, Ústavní soud nevidí důvod, proč by věc nemohla být vyřešena,
nedojde-li k dohodě, až v petitorním řízení, ve kterém se zmíněné sporné právní otázky postaví najisto. I kdyby se tedy Ústavní soud (hypoteticky) ztotožnil se stěžovatelem, že vytýkaným jednáním vedlejších účastníků mohlo dojít i k rušení jeho držby, byť mu nic nebrání vodovodní přípojku dále (vy)užívat, nemohl by konstatovat, že by závěry krajského soudu byly zjevně nepřiměřené (extrémní) okolnostem případu a že by se v důsledku toho napadené usnesení jevilo z hlediska ústavnosti jako "neudržitelné".
17. Ani stěžovatelovu námitku, že mu krajský soud odňal právo podat dovolání, nelze považovat za opodstatněnou. Vzhledem k tomu, co bylo předmětem řízení před krajským soudem, nemohl být stěžovatel na jím tvrzeném právu jakkoliv zkrácen. Možno dodat, že nepřípustnost dovolání plyne z §238 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř., a tudíž poučení, kterého se stěžovateli dostalo, bylo správné. Je-li snad stěžovatel názoru, že právo podat dovolání je mu ústavně zaručeno, měl tento mimořádný opravný prostředek podat, a po jeho případném odmítnutí Nejvyšším soudem pro nepřípustnost se obrátit na Ústavní soud s ústavní stížností spojenou s návrhem na zrušení výše uvedených ustanovení.
18. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Co se týče stěžovatelky, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v této části návrhem podaným někým k tomu zjevně neoprávněným, a proto ji podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to rovněž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu