ECLI:CZ:US:2022:4.US.687.22.1
sp. zn. IV. ÚS 687/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Pavlem Kohútem, advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021 č. j. 30 Cdo 2263/2021-434 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2021 č. j. 54 Co 401, 402/2020-386, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je manželkou S. Š., který byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry. V průběhu trestního řízení byl stěžovatelce zajištěn majetek na třech bankovních účtech, zaknihované cenné papíry a pohledávky z nich vzniklých s odůvodněním, že zajištěné finanční prostředky byly výnosy z trestné činnosti jejího manžela. Ten byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018 č. j. 6 To 39/2016-2069 zproštěn obžaloby, protože daný skutek nebyl od počátku trestným činem. V důsledku toho Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 6. 2018 č. j. 49 T 14/2010-2104 rozhodl o zrušení zajištění finančních prostředků. Stěžovatelka následně u vedlejší účastnice uplatnila nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), který její žádost zamítl, proto stěžovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu. Rozsudkem ze dne 5. 8. 2020 č. j. 14 C 65/2019-324, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 9. 2020 č. j. 14 C 65/2019-334, obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím částku 112 250 Kč s příslušenstvím a žalobu z téhož titulu co do částky 237 750 Kč s příslušenstvím zamítl (I. výrok), uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem (nepřiměřenou délkou řízení) částku 77 010 Kč s příslušenstvím a žalobu z téhož titulu co do částky 72 990 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastnicemi (III. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost omluvit se stěžovatelce za nemajetkovou újmu způsobenou jí zajištěním majetku v trestním řízení (IV. výrok).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku tak, že se žaloba co do přiznaného nároku zamítá a ve zbytku tento výrok rozhodnutí potvrdil (I. výrok), ve výroku IV. změnil rozsudek tak, že se nárok na omluvu za nezákonné rozhodnutí zamítá (II. výrok) a ve výroku II., III. a IV. v rozsahu omluvy za nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka zajištění), zrušil rozsudek obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení (III. výrok). Podle městského soudu nelze považovat rozhodnutí o zajištění finančních prostředků za nezákonné jen kvůli tomu, že obžalovaný v řízení byl zproštěn obžaloby, nebyla-li daná rozhodnutí předepsaným procesním postupem pro nezákonnost zrušena. V odškodňovacím řízení není oprávněn posuzovat nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem, proto nelze jako předběžnou otázku posoudit splnění požadavku na změnu či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud považoval úvahu týkající se nepřiměřeně dlouhého zajištění finančních prostředků za nepřezkoumatelnou, proto v této části rozsudek obvodního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
4. Stěžovatelka napadla I. a II. výrok rozsudku městského soudu dovoláním. Nejvyšší soud uvedl, že otázka, zda lze za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. považovat jen takové rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení, které bylo pro nezákonnost zrušeno, nezaložila přípustnost dovolání, jelikož se při jejím řešení městský soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 30 Cdo 303/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 30 Cdo 3825/2017). Nejvyšší soud neshledal důvod, aby se od své dosavadní judikatury odchýlil a danou otázku vyřešil odlišně, proto dovolání stěžovatelky odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že judikaturou Nejvyššího soudu bylo dovozeno, že podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost nemusí být v určitých případech splněna. Smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu vůči konkrétní osobě byla odčiněna. Proto byla odpovědnost státu dovozena také u trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením či zastavením trestního stíhání. V takových případech nedochází ke zrušení odpovědnostního titulu, ale je pouze deklarováno, že trestní stíhání nemělo být zahájeno. Na stěžovatelku by měla být aplikována právě tato judikatura a také judikatura, která ke stejnému závěru dospěla u přestupkového řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90, ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za nezákonné zajištění majetku lépe odpovídá materiální pojetí nezákonnosti. Podle judikatury Ústavního soudu je nutné přihlížet ke smyslu právní úpravy, nikoliv se formalisticky držet jejího slovního výkladu. Trestní stíhání manžela stěžovatelky skončilo zprošťujícím rozsudkem, proto zajištění v tomto trestním stíhání je nutné považovat za nedůvodné, neboť vzhledem k závěrům soudů nikdy nemohlo jít o výnos z trestné činnosti, a tedy nemělo k zajištění dojít. Již od počátku trestního stíhání manžela stěžovatelky nebyly dány podmínky k zajištění majetku, neboť absentoval vyšší stupeň pravděpodobnosti, že daný majetek je nástrojem či výnosem z trestné činnosti. Stěžovatelka využila všech zákonných prostředků, aby dosáhla zrušení nezákonných rozhodnutí. Na věc by se měl aplikovat názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), podle kterého ukáže-li se trestní stíhání jako nedůvodné, je nutné za vadné považovat veškeré provedené úkony v trestním řízení [obdobně i nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1099/19 (N 156/96 SbNU 36)], a to i přestože byl tento závěr revidován nálezem ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10 (N 148/62 SbNU 277; 314/2011 Sb.). V rozsudku Nejvyššího soudu, který dovolací soud citoval v napadeném usnesení, byl již na počátku dán vyšší stupeň pravděpodobnosti, že zajištěné prostředky výnosem trestného činu mohou být, proto jeho závěry nedopadají na posuzovanou věc.
6. Stěžovatelka rovněž přednesla argumentaci týkající se nepřiměřené délky zajištění finančních prostředků. I kdyby byl dán důvod pro zajištění na jeho počátku, potřebnost zajištění v čase klesá. Stěžovatelka namítá, že maximální délka zajištění podle Ústavního soudu jsou tři roky [nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Tato lhůta byla v posuzované věci překročena téměř trojnásobně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Subsidiaritu ústavní stížnosti je třeba chápat nejen v procesním, ale též v materiálním smyslu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
9. Jak plyne z výše uvedené rekapitulace věci v řízeních před obecnými soudy (body 2. až 4. tohoto usnesení), městský soud III. výrokem částečně zrušil rozhodnutí obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Stěžovatelka ústavní stížností mimo usnesení Nejvyššího soudu napadla i rozsudek městského soudu, a to v celém jeho rozsahu, včetně III. výroku. V této části věci však nebylo řízení ukončeno a Nejvyšší soud ani neměl možnost danou část předmětu řízení přezkoumat. Ústavní stížnost stěžovatelky je tedy v části domáhající se zrušení III. výroku rozsudku městského soudu nepřípustná (předčasná) podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Ze stejného důvodu není přípustná ani námitka týkající se nepřiměřené délky zajištění finančních prostředků rekapitulovaná výše (bod 6). Městský soud III. výrokem rozsudku zrušil rozhodnutí obvodního soudu právě v posouzení nepřiměřené délky zajištění finančních prostředků a v této otázce mu věc vrátil k dalšímu řízení. Ústavní stížnost je tak nepřípustná i v této části podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud poznamenává, že v posuzované věci nejsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (k typovým podmínkám připuštění výjimky viz usnesení ze dne 12. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 895/22, bod 11. odůvodnění).
12. Ve zbylé části je ústavní stížnost přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo usnesení ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2863/21]. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
14. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je v současné době zákon č. 82/1998 Sb. Ústavní soud plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373)]. Zároveň však zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných podle tohoto zákona obecné soudy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. na odpovědnost státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Na druhou stranu Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 255/21 připomenul, že "právo na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci není právem absolutním a neomezitelným. V kolizi s dotčeným právem stojí veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, který zákonná úprava musí reflektovat. Nepřiměřeně extenzivní uplatňování práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci by mohlo vést, i s ohledem na institut regresního nároku státu vůči konkrétnímu jednotlivci vykonávajícímu veřejnou moc, k důsledku, jež doktrína nazývá tzv. mrazícím účinkem (chilling effect). Ten se může projevit v lepším případě v defenzivním postupu při výkonu veřejné moci (např. v podobě opatrného rozhodování), v horším případě až v úplné rezignaci na výkon veřejné moci".
15. Stěžovatelčiny námitky vycházejí z jejího přesvědčení, pramenícího z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, že byl-li její manžel zproštěn obžaloby, bylo zajištění finančních prostředků nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., i když nebylo za nezákonné prohlášeno procesním rozhodnutím.
16. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze právo na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, došlo-li k nim z důvodů zmíněných v této judikatuře (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90 a ze dne 27. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 5839/2016-166, bod 28.). Nutno však zmínit, že zproštění obžaloby nemusí znamenat, že je opodstatněný nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vždy je nezbytné posoudit, z jakého titulu je náhrada škody požadována a zda je požadavek na její náhradu opodstatněn. V nálezu ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 596/02 (N 64/33 SbNU 141) Ústavní soud dospěl k závěru, že ani skutečnost, že obviněný byl zproštěn obžaloby, nečiní z předešlého uvalení vazby nezákonné rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, bylo-li rozhodnutí o vazbě v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny a trestním řádem. Vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu jen tím, že obviněný a později obžalovaný byl obžaloby zproštěn proto, že nebylo prokázáno, že by skutek spáchal. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2062/18 (N 173/91 SbNU 175). V této věci byla osoba na 47 hodin zadržena a následně propuštěna, aniž by proti ní bylo později zahájeno trestní stíhání. Ústavní soud zdůraznil, že Listina nezaručuje právo být odškodněn za zákonné rozhodnutí nebo správný úřední postup, a tudíž z ní nelze dovodit právo na odškodnění za zákonné omezení osobní svobody. Okolnost, že zadržená osoba nakonec nebyla odsouzena pro spáchání trestného činu, nepřekážela závěru, že její zadržení nebylo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
17. K zajištění peněžních prostředků lze uvést, že jeho užití je podmíněno tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují, že peněžní prostředky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Jde o preventivní institut, který se pohybuje v rovině pravděpodobnostní. Závěr, že zajištěné peněžní prostředky mají uvedené určení, nemusí být plně hodnověrný a ani konečný. Pro aplikaci zmíněného zajišťovacího institutu postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, přičemž je nutno zohlednit, že se vzhledem k jeho účelu uplatní i v počátečních fázích přípravného řízení, kdy mají orgány činné v trestním řízení užší okruh získaných informací (např. jen z trestního oznámení a dosud podaných vysvětlení) než v pozdějších fázích. Nezákonnost zajištění nelze spojovat pouze se samotnou skutečností, že bylo zastaveno trestní řízení, obžalovaný byl zproštěn obžaloby či byla věc odložena (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1412/21).
18. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581) posuzoval, zda pro vznik nároku poškozeného na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. bylo nutné, aby byl zrušen příkaz k domovní prohlídce, ze kterého poškozený dovozoval odškodňovací nárok, a uvedl, že "naopak nezákonnost provedení domovní prohlídky a procesní nepoužitelnost důkazů z ní získaných v trestním řízení může konstatovat toliko obecný soud v rámci dokazování v hlavním líčení, což se v daném případě také stalo". Ústavní soud uvedl, že toto prohlášení nezákonnosti domovní prohlídky v odůvodnění rozsudku, kterým byl obžalovaný zproštěn viny, je pro naplnění podmínek nároku na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. dostatečné. V nyní posuzované věci se však nic takového nestalo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice namítá, že Vrchní soud v Praze ve zprošťujícím rozsudku uvedl, že věci, které měl její manžel zpronevěřit, byly v jeho vlastnictví a chyběl tak jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu (přisvojení cizí věci). Z tohoto však nevyplývá, že zajištění finančních prostředků postrádalo vyšší stupeň pravděpodobnosti, že dané věci byly výnosem z trestné činnosti. V rozsudku Vrchního soudu v Praze není uvedeno ani nic podobného, z čeho by bylo možné dovodit, že zajištění finančních prostředků stěžovatelky byla nezákonná, resp. pro jejich vydání nebyly naplněny podmínky. Stěžovatelčina věc tak není srovnatelná s věcí posuzovanou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 215/12. Lze rovněž poukázat i na to, že stěžovatelka se proti zajištění bránila stížností, které nebylo vyhověno. Obecné soudy tak nedošly k závěru, že usnesení o zajištění finančních prostředků bylo vadné. Stěžovatelka se proti tomuto postupu dále nebránila podáním ústavní stížnosti, přičemž nebylo možné vyloučit zrušení daných zajištění na základě zásahu Ústavního soudu (obdobně viz bod 13. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4205/18 a bod 15. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 255/21). Ve stěžovatelčině věci tak z ničeho neplyne, že by pro vydání zajištění finančních prostředků nebyly splněny podmínky, proto je nelze považovat podle výše uvedené judikatury za nezákonné ve smyslu §7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv a tedy ani důvod k tomu, aby využil svých pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu