ECLI:CZ:US:2023:1.US.1206.23.1
sp. zn. I. ÚS 1206/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele A. S., zastoupeného zákonným zástupcem P. S., právně zastoupeného Mgr. Terezou Bártovou, LL.M., advokátkou, sídlem Orelská 611/16, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. února 2023 č. j. 21 C 572/2021-105, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti IPREPAS, s. r. o., sídlem Antala Staška 1859/34, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se žalobou domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky ve výši 6 128 Kč. V předmětné věci byla mezi účastníky řízení dne 26. 4. 2021 prostřednictvím webu levneiphony.cz uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl mobilní telefon iPhone 7, kategorie A (dále jen "mobilní telefon") za kupní cenu 5 999 Kč, u kterého vedlejší účastnice uváděla, že je voděodolný. Stěžovatel mobil využíval k fotografování v malém bazénu s hloubkou asi 80 cm a mobilní telefon následně přestal fungovat. Stěžovatel mobilní telefon u vedlejší účastnice dne 28. 6. 2021 reklamoval, vedlejší účastnice však reklamaci zamítla s tím, že mobilní telefon není podle reklamačních podmínek vodotěsný, a reklamaci proto není možné uznat. Stěžovatel následně dne 29. 7. 2021 odstoupil od kupní smlouvy a žalobou se domáhal vrácení kupní ceny 5 999 Kč a dále částky 129 Kč za poštovné uhrazené stěžovatelem při reklamaci mobilního telefonu.
4. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla žaloba stěžovatele o zaplacení částky 5 999 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 129 Kč zamítnuta (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnici se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že odvolával-li se stěžovatel na tvrzení vedlejší účastnice o voděodolnosti mobilního telefonu, je nutné tuto informaci vnímat v kontextu informací poskytovaných o mobilním telefonu vedlejší účastnicí i samotným výrobcem. Vedlejší účastnice na svých webových stránkách uváděla, že tělo daného modelu mobilního telefonu je voděodolné, a rozlité tekutiny ani cákance tedy nepředstavují problém. Tuto informaci však není možné vnímat tak, že mobilní telefon odolá působení jakéhokoliv množství vody a je rozumné jej záměrně vystavovat působení vody v bazénu. Skutečnost, že daný model mobilního telefonu je výrobcem inzerován s hodnocením IP67 podle normy IEC 60529 (hloubka do 1 metru po dobu 30 minut), pak podle soudu znamená pouze to, že nový exemplář tohoto modelu v laboratorních podmínkách úspěšně prošel testy, které je nutné splnit pro získání takového hodnocení. Neznamená to však, že by každý mobilní telefon stejné řady musel nezbytně odolat působení vody v hloubce jednoho metru po dobu 30 minut. Z tohoto důvodu také samotný výrobce na svých webových stránkách uvádí, že poškození tekutinou není kryto zárukou a doporučuje držitelům daného modelu, aby se vyhnuli plavání nebo koupání s tímto přístrojem a záměrně jej neponořovali do vody, přičemž zdůrazňuje, že běžným opotřebením mobilního telefonu dochází ke snížení jeho voděodolnosti. Obvodní soud poukázal na to, že stěžovatel věděl, že si kupuje opotřebený telefon, který je plně funkční a nevykazuje významné estetické vady, nevěděl však, jak dlouho byl v minulosti daný mobilní telefon používán a měl si tedy být vědom toho, že mohlo opotřebením dojít ke snížení jeho voděodolnosti. S ohledem na to neměl stěžovatel vystavovat mobilní telefon úmyslně působení vody, když i ve 13 letech s rozumem průměrného člověka a schopností užívat mobilní telefon s běžnou péčí a opatrností ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), si musel být vědom vlivu, který má působení vody na komplikovaná elektronická zařízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že jde o věc s bagatelní částkou, domnívá se však, že zde jsou dány mimořádné okolnosti, neboť zde vyvstala ústavněprávní otázka, která svým významem přesahuje řešený spor a je relevantní i pro další rozhodovací činnost obecných soudů. Stěžovatel poukazuje na to, že v předmětné věci je stranou objektivně slabší a soud měl při svém rozhodování vzít v úvahu pravidla ochrany spotřebitele. Soud ve svém rozhodnutí odmítá použití práva z vadného plnění z kupní smlouvy, dále také záruky za jakost a rovněž práva z vadného plnění při prodeji zboží v obchodě, když tvrdí, že mobilní telefon byl v době převzetí stěžovatelem plně funkční. Odvolává se na to, že v obchodních podmínkách poskytovatele je uvedeno, že poškození tekutinou není kryté zárukou, a uvádí, že z nesporných tvrzení účastníků je zřejmé, že věc při převzetí vadná nebyla a ke vzniku vady došlo až později v důsledku působení vody, ačkoli vadnost věci spočívá v tom, že nesplňovala tvrzenou ,,voděodolnost", což vedlejší účastnice nepopírá, pouze odkazuje na to, že za voděodolnost odmítá ručit. Soud tak poskytl ochranu klamavému jednání vedlejší účastnice. Soud také přijal tvrzení vedlejší účastnice jako prodávajícího, že nabízí použité telefony a zákazník si tedy musí být vědom, že tomu odpovídá i jejich stav a na více místech dává termínu použitý telefon význam, který mu nepřísluší. Soud se dopouští výše uvedených zásahů do ústavně zaručených práv stěžovatele také tím, že přijímá bez výhrady tvrzení vedlejší účastnice, že mobilní telefon byl vytopen, což vedlo k oxidaci základní desky a takovou reklamaci není možné přijmout, když by ji nepřijal ani autorizovaný prodejce výrobce telefonu, aniž by jakkoli zkoumal oprávněnost toho tvrzení. Namítal-li stěžovatel, že k vytopení ani poškození základní desky nedošlo, a doložil tuto skutečnost fotodokumentací, soud ji odmítl s tím, že nedisponuje potřebnými technickými znalostmi pro posouzení míry poškození mobilního telefonu vodou a vypracování znaleckého posudku nebylo ani jednou ze stran navrhováno. Tím se soud dopustil nerovnosti v přístupu ke stranám sporu. Soud sice uvádí, že by to (tedy hodnotit, zda telefon byl či nebyl vytopen a základní deska zoxidovaná) ani nebylo podstatné, když o poškození vodou není sporu, ovšem odmítla-li vedlejší účastnice výslovně přijmout reklamaci s odkazem na vytopení telefonu a oxidaci základní desky, jeví se být podstatným, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti. Soud dále ignoruje doklad o tom, že společnosti Apple byla za konání shodné s tím, které je předmětem tohoto sporu, vyměřena vysoká pokuta.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní posuzované věci, představuje-li ji peněžní částka jistiny v celkové výši 6 128 Kč.
10. Ústavní soud připomíná skutečnost, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání [§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], ani dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele důvodnost ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
11. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O některou z uvedených ústavněprávních situací však v posuzované věci nejde.
12. Stěžovatel namítá porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu, navíc v posuzované věci stěžovatel porušení čl. 11 odst. 1 Listiny ani výslovně nenamítá.
13. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
14. V nyní v posuzované věci obvodní soud v napadeném rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, jak je třeba chápat informaci o voděodolnosti mobilního telefonu poskytnuté výrobcem i vedlejší účastnicí a vysvětlil také, proč neshledal argumentaci stěžovatele důvodnou. Stěžovatel věděl, že si kupuje opotřebený telefon a měl si být vědom i toho, že opotřebením mobilního telefonu mohlo dojít ke snížení jeho voděodolnosti, a neměl proto vystavovat mobilní telefon úmyslně působení vody, ale měl jej užívat s běžnou péčí a opatrností ve smyslu §4 odst. 1 občanského zákoníku.
15. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
16. Ústavní soud uzavírá, že obvodní soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Postup obvodního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obvodního soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými.
17. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Skutečnost, že po posouzení věci dospěl obvodní soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže být sama o sobě podkladem důvodnosti ústavní stížnosti, neboť právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v daném případě neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, a to již s ohledem na výsledek řízení.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu