ECLI:CZ:US:2023:1.US.1364.23.1
sp. zn. I. ÚS 1364/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PRINTPROFI, s. r. o., sídlem Slavíčkova 1688, Sokolov, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2023 č. j. 30 Cdo 249/2023-158, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby stěžovatelky, kterou se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Finančního úřadu pro Karlovarský kraj pod č. j. 215714/22/2407-50521-405119 a navazujícího soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 Af 52/2016 a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Afs 230/2018, bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 6. 2022 č. j. 17 C 11/2021-67 rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 85 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 85 000 Kč od 18. 11. 2021 do zaplacení (výrok I), dále byla zamítnuta žaloba, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 17 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 30 798 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 10. 2022 sp. zn. 69 Co 65/2022 uvedený rozsudek obvodního soudu ve výroku I o věci samé změnil tak, že žalobu ohledně částky 85 000 Kč s příslušenstvím zamítl a konstatoval porušení práva stěžovatelky na projednání věci vedené u Finančního úřadu pro Karlovarský kraj pod č. j. 215714/22/2407-50521-405119 v přiměřené lhůtě (výrok I), v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 43 140 Kč (výrok III).
4. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že obvodní soud správně vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které daňové řízení včetně daňové kontroly představuje jednak již ze své povahy právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se dotýká ústavním pořádkem zaručeného práva na informační autonomii jednotlivce, a že tudíž jde o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, proto stěžovatelce svědčilo právo na přiměřenou délku daného řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 30 Cdo 1291/2022).
5. Současně se však městský soud neztotožnil se závěrem obvodního soudu ohledně hodnocení kritéria významu řízení pro stěžovatelku. Vyšel přitom z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2366/2017), podle níž kritérium významu předmětu řízení pro účastníka je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Zdůraznil, že od situace, kdy výsledek posuzovaného řízení byl pro poškozenou negativní, je nutno odlišit situaci, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám. Poukázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, podle kterého uplatnil-li žalobce žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že jde o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet. Uplatnění bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky. Ve vztahu k trestnímu řízení dodal, že podle judikatury Nejvyššího soudu lze za určitých okolností uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobci na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednání jeho zahájení způsobil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2595/2010). Městský soud dospěl k tomu, že uvedený závěr lze analogicky vztáhnout i na ostatní řízení, v nichž je prokázán nepoctivý úmysl účastníka řízení, jehož logickým důsledkem bylo zahájení daňového řízení. Podotkl, že účastníku, jehož nejistota ohledně výsledku řízení se omezuje na to, zda jeho nepoctivý úmysl bude prokázán, je okolností, která vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení na jeho straně vyvrací či význam takového řízení činí pro tohoto účastníka nepatrným.
6. V závěru rozhodnutí městský soud shrnul, že v posuzované věci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2021 č. j. 4 Afs 230/2018-43, jímž byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky, vyplynulo, že dané řízení (finanční kontrola stěžovatelky) bylo zahájeno pro důvodné pochybnosti správce daně o věrohodnosti, průkaznosti či správnosti účetnictví stěžovatelky. V řízení bylo prokázáno, že u stěžovatelky nebyly naplněny zákonné podmínky pro odpočet daně z přidané hodnoty, resp. že jí deklarovaná plnění (realizace kampaní v novinách, příprava podkladů pro reklamní kampaň v rádiu), za která uplatnila odpočet daně z přidané hodnoty, se vůbec neuskutečnila. Podle městského soudu tak její nejistota ohledně výsledku posuzovaného řízení spočívala pouze v tom, že její nepoctivý úmysl snižuje význam tohoto řízení na nepatrnou úroveň. Z uvedených důvodů městský soud změnil rozsudek obvodního soudu a stěžovatelce poskytl toliko konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jako odpovídající formu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
7. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť ho neshledal přípustným. Stěžovatelka spatřovala nekorektní právní posouzení věci v nesprávném výkladu nepoctivého úmyslu městským soudem. K tomu Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí ve shodě s městským soudem konstatoval, že stěžovatelka pomíjí, že v řízení bylo prokázáno, že u ní nebyly naplněny zákonné podmínky pro odpočet daně z přidané hodnoty, resp. že jí deklarovaná plnění, za která uplatnila odpočet daně z přidané hodnoty, se vůbec neuskutečnila. Zdůraznil, že spatřovala-li stěžovatelka nekorektní právní posouzení věci v nesprávném výkladu nepoctivého úmyslu městským soudem, konstruovala své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základě, než městský soud. Nepoctivý úmysl stěžovatelky podle městského soudu nespočíval v neunesení důkazního břemene, ale ve skutkovém zjištění, že provedla odpočet daně na základě plnění, která neuskutečnila. Právě tato skutečnost vedla k zahájení daňového řízení a k rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky. Nejvyšší soud proto uzavřel, že uvedená námitka stěžovatelky nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním městského soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a dále opětovně, totožně jako v dovolání, namítá, že neunesení důkazního břemene nestojí na roveň nepoctivému úmyslu, proto nemohl být její nepoctivý úmysl zohledněn při určování formy zadostiučinění. Uvádí, že přípustnost dovolání spočívala v zodpovězení otázky, zda městský soud vyložil správně pojem nepoctivý úmysl v daňovém řízení a navazujícím soudním řízení. Má za to, že Nejvyšší soud dovolání meritorně neposoudil, ač tak učinit měl, a že tím došlo k zásahu do jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnila v předchozích stadiích soudního řízení a se kterými se rozhodující obecné soudy včetně Nejvyššího soudu srozumitelně a zevrubně vypořádaly. Městský soud po posouzení věci dovodil, že nepoctivý úmysl stěžovatelky nespočíval v jejím neunesení důkazního břemene coby účastnice daňového řízení, ale naopak ve skutkovém zjištění, že provedla odpočet daně na základě plnění (realizace kampaní v novinách, příprava podkladů pro reklamní kampaň v rádiu), která neuskutečnila (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 2021 č. j. 4 Afs 230/2018-43, kterým byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta). Právě tato skutečnost vedla k zahájení daňového řízení a k rozhodnutí v její neprospěch. Nejistota stěžovatelky o výsledku posuzovaného řízení tedy spočívala pouze v tom, zda její nepoctivý úmysl snižoval význam daného řízení pro ni na nepatrnou úroveň. Ústavní soud neshledal v rozhodnutí městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
14. Stejně tak Ústavní soud považuje argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud ve shodě s městským soudem konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že u stěžovatelky nebyly naplněny zákonné podmínky pro odpočet daně z přidané hodnoty, resp. že jí deklarovaná plnění, za která uplatnila odpočet daně z přidané hodnoty, se vůbec neuskutečnila. Spatřovala-li stěžovatelka nekorektní právní posouzení věci v nesprávném výkladu nepoctivého úmyslu městským soudem, konstruovala své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základě, než městský soud. Nelze tak nic namítat proti závěru Nejvyššího soudu, že její námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
15. Nejvyšší soud se s dovolacími námitkami stěžovatelky řádně zabýval a vysvětlil, proč dovolání nebylo možno posoudit jako přípustné podle §237 občanského soudního řádu. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí Ústavním soudem pouze tehdy, je-li jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který jeho věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelky a také jasně zdůvodnily, proč jim nelze přisvědčit.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu