ECLI:CZ:US:2023:1.US.148.23.1
sp. zn. I. ÚS 148/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele T. D., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2022 sp. zn. 8 To 298/2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 3 odst. 3, čl. 6 odst. 4, čl. 8 odst. 2, odst. 3, čl. 10, čl. 23, čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. 19 T 146/2022 podle §314c odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl návrh na potrestání stěžovatele podaný státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "příslušný státní zástupce"), kterým bylo stěžovateli kladeno za vinu jednání právně kvalifikované jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal příslušný státní zástupce stížnost, ke které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu zrušil a tomuto soudu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále opětovně tvrdí, že ačkoli byl dozorový státní zástupce upozorněn na závažné závady v postupu policejního orgánu a Generální inspekce bezpečnostních sborů, tyto neprověřil a trval na pokračování daného trestního řízení. Rovněž poukazuje na to, že městský soud rozhodoval ve věci v neveřejném zasedání, kterého se nemohl zúčastnit, a že se nijak nevypořádal s uplatněnými námitkami. Takový postup podle něj vedl ke zkrácení jeho práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež vyplývají z právních předpisů upravujících příslušné řízení.
7. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. např. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2664/19 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stadia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
8. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, a to ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 78].
9. S ohledem na to, že v nyní posuzované věci městský soud napadeným usnesením rozhodl o vrácení věci obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadené usnesení považovat za způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14, usnesení ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13 a další).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj