ECLI:CZ:US:2019:2.US.2664.19.1
sp. zn. II. ÚS 2664/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. P. a 2) R. W., oba společně zastoupeni JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 1391/4, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 7 Tdo 455/2019-841, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, v níž se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelé mají za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy. Došlo údajně též k porušení jejich práva na ochranu základních práv a svobod soudní mocí zaručeného čl. 4 Ústavy, práva na to, aby soudy zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům podle čl. 90 Ústavy a konečně i k porušení zásady, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Na stěžovatele byla podána obžaloba pro spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 37 T 76/2017, byli stěžovatelé obžaloby v plném rozsahu podle ustanovení §226 písm. b) tr. zákoníku zproštěni. Proti zprošťujícímu rozsudku podal státní zástupce odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 6 To 394/2018, zamítnuto. K dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch stěžovatelů pak Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl tak, že se napadená rozhodnutí obvodního soudu a Městského soudu v Praze ruší a obvodnímu soudu se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat splnění procesních podmínek řízení vyžadovaných zákonem o Ústavním soudu (§42 zákona o Ústavním soudu), což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona. V daném případě shledal, že tomu tak není.
4. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud totiž plně respektuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se projevuje také v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě již není příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím teprve po marném vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
5. Pokud by totiž Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval již nyní, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence obecných soudů a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
6. V předmětném případě nastala situace, kdy stěžovatelé brojí proti zrušovacímu usnesení Nejvyššího soudu. Je tak zřejmé, že se obecné soudy budou danou věcí ještě zabývat a ústavní stížnost je proto třeba s ohledem na shora řečené považovat za předčasnou (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2274/19, ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2673/15, ze dne 22. 7. 2019, II. ÚS 2207/19, ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1474/19 a další). Jakkoliv je totiž ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, které je konečné v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelé nemohou před obecnými soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, platí současně, že v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do práv stěžovatelů, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným usnesením se totiž pouze zrušila předchozí rozhodnutí soudů s tím, že řízení před nimi bude probíhat dále. V dané procesní situaci tak stěžovatelé budou moci v tomto pokračujícím řízení uplatnit všechny eventuální námitky a teprve nebudou-li srozuměni s konečným výsledkem řízení, mohou následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/16, či usnesení ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1682/17).
7. Jestliže stěžovatelé stran přípustnosti ústavní stížnosti odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, nutno uvést, že v dané věci Nejvyšší soud při svém kasačním zásahu nerespektoval zákonné limity, které mu při přezkumu trestní řád vymezuje. Podstatou tohoto nálezu je okolnost, že dovolací soud své kasační rozhodnutí odůvodnil skutečnostmi, které nejvyšší státní zástupce v dovolání vůbec nenamítal. Nyní projednávaný případ je však odlišný právě v tom, že Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce za situace, kdy dal dovolacím námitkám za pravdu a ztotožnil se s nimi. Z obsahu citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2832/18 je přitom patrno, že i v něm Ústavní soud akcentoval princip subsidiarity ústavní stížnosti, pouze s tou výjimkou, že kasační intervence je možná pouze v případech zjevného porušení kogentních norem podústavního práva, kdy se "postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit." Situace řešená v právě citovaném nálezu je tak zjevně odlišná než nyní rozhodovaný případ, který je - procesní optikou nazíráno - standardní a důvod kasace provedené Nejvyšším soudem spočíval (zejména) v odlišném hodnocení subsidiarity trestní represe.
8. Nejvyšším státním zástupcem vznesené dovolací námitky přitom odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb. trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Není možné přisvědčit stěžovatelům ani ohledně tvrzení, že Nejvyšší soud přezkoumával skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, jelikož - právě naopak - Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění a skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvého stupně.
9. Argumentace stěžovatelů stran nerespektování rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného pod sp. zn. 15 Tdo 1443/2018 rovněž není přiléhavá. Toto sjednocující rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu se totiž váže k situaci, kdy nejvyšší státní zástupce podá v neprospěch obviněných dovolání, v němž se opírá o tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že tuto námitku může nejvyšší státní zástupce uplatnit pouze ve prospěch obviněného, nikoliv v jeho neprospěch. V nyní projednávaném případě však nejvyšší státní zástupce v dovolání podaném v neprospěch stěžovatelů námitku extrémního nesouladu vůbec nevznesl, a proto nelze na věc bez dalšího aplikovat závěry tohoto sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu.
10. Nad tento rámec zdejší soud - k námitce stěžovatelů stran porušení jejich práva na zákonného soudce - jen pro úplnost odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Td 37/2019. Stěžovatelé totiž namítají, že k první změně senátu došlo bez bližšího odůvodnění dne 25. 4. 2019, ke druhé změně složení senátu Nejvyššího soudu došlo na základě vyloučení soudce JUDr. Doležela a následně věc byla opět bez bližšího odůvodnění vrácena senátu v původním složení. Nejvyšší soud však v rozhodnutí v této věci pod sp. zn. 8 Td 37/2019 podrobně zdůvodnil, že členy senátu, kterému byla věc v souladu s rozvrhem práce přidělena, jsou JUDr. Angyalossy, JUDr. Mazák, JUDr. Mikláš (tito tři jako předsedové senátu) a JUDr. Doležel (soudcem Nejvyššího soudu od 18. 4. 2019). V tomto senátě 7 Tdo byla poprvé věc přidělena senátu ve složení JUDr. Mazák, JUDr. Angyalossy a JUDr. Mikláš. Po přijetí dovolání Nejvyšším soudem však došlo ke změně rozvrhu práce a na základě této změny měl o věci rozhodovat stále senát 7 Tdo, avšak ve složení JUDr. Mazák, JUDr. Mikláš a JUDr. Doležel. Jelikož však byl JUDr. Doležel z projednávání této věci na základě vlastního návrhu výše citovaným rozhodnutím s odkazem na §30 odst. 2 tr. ř. vyloučen, byl na jeho místo dosazen opět soudce JUDr. Angyalossy, a to podle pravidla uvedeného v rozvrhu práce, podle kterého u senátů, do kterých je zařazeno více soudců než tři, zastupuje vyloučeného soudce z rozhodování další člen senátu. Z právě citovaného usnesení rovněž vyplývá, že o původním složení senátu i o uvedené změně byl advokát stěžovatele vyrozuměn.
11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel skrze soudce zpravodaje předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
12. S ústavní stížností stěžovatelé spojili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který však s ohledem na jeho akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj