ECLI:CZ:US:2023:1.US.160.23.1
sp. zn. I. ÚS 160/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky N. R., zastoupené Mgr. Petrem Kociánem, advokátem, sídlem Revoluční 1047/14, Nový Jičín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2022 č. j. 28 Co 344/2022-121 ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 30. listopadu 2022 sp. zn. 28 Co 344/2022 a výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. května 2022 č. j. 45 C 99/2021-77, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala na vedlejší účastnici jako žalované zaplacení původně částky 82 042, 84 Kč, přičemž po zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení zůstala předmětem řízení pouze částka ve výši 13 804,89 Kč, představující náhradu nákladů za nezákonné trestní stíhání vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 22/2019. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení z částky 68 237,95 Kč ve výši 8,25 % ročně od 3. 5. 2021 do 26. 11. 2021 (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 13 804,89 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 32 244,64 Kč (výrok III.). Obvodní soud vyšel v předmětné věci ze zjištění, že stěžovatelka byla nezákonně trestně stíhána, přičemž v trestním řízení byla zastoupena advokátem. V souvislosti s tím jí vznikla škoda, představující náklady jejího právního zastoupení. Stěžovatelka svůj nárok uplatnila u vedlejší účastnice a tato jí částečně plnila, přičemž sporné zůstaly dva stěžovatelkou účtované úkony, a to úkon ze dne 14. 6. 2018 - nahlédnutí do spisu a dále úkon za účast u hlavního líčení dne 26. 6. 2019.
3. Obvodní soud dospěl k závěru, že úkon ze dne 14. 6. 2018 označený ve vyúčtování jako nahlížení do spisu a v příloze tohoto vyúčtování navíc jako pořízení fotografií, nelze jako účelný uznat. Tento úkon nebyl ve spise dohledán, ve spisu neexistuje ani jakýkoliv záznam o žádosti o předání kopie CD se znaleckým posudkem či o jeho osobním převzetí. Podle obvodního soudu provedení těchto úkonů nelze jako účelné zhodnotit, když místo nehody již bylo orgány činnými v trestním řízení krátce po nehodě zdokumentováno a tato dokumentace byla následně součástí i znaleckého posudku, který měl v dané věci posoudit nehodový děj. V situaci, kdy právní zástupce stěžovatelky s více než ročním odstupem od dané dopravní nehody opětovně dokumentoval již jednou zachycenou lokaci, je podle obvodního soudu vypovídací hodnota dané dokumentace více než pochybná. Obvodní soud dále poukázal na to, že při tvrzených úkonech (převzetí CD ze spisu a pořízení fotografií z místa nehody) nebyly zapotřebí právní znalosti, oba úkony proto mohl učinit kdokoliv k tomuto úkonu pověřený. Co se týče úkonu ze dne 26. 6. 2019, obvodní soud konstatoval, že výpočet byl vedlejší účastnicí proveden správně, když tato nepočítala do doby hlavního líčení dobu jeho přerušení, a naopak toto přerušení považovala za zmeškaný čas a jako takový jej v rozsahu čtyř půlhodin odškodnila. Co se týče náhrady za cestovné, obvodní soud zdůraznil, že hradit lze pouze účelně vynaložené náklady či hotové výdaje. Stěžovatelka namítala, že daná cesta musela být realizována pouze jí předestřeným způsobem (co do vzdálenosti i co do časového rozmezí), avšak nepodařilo se jí prokázat, že pouze tento způsob byl v daném případě možný, nebo že nejkratší cestě bránila nějaká překážka.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé (výrok II.) potvrdil, ve výroku o nákladech řízení (výrok III.) jej změnil jen tak, že částka činí 22 296,50 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 600 Kč (výrok II.). Ohledně úkonu provedeného dne 26. 6. 2019 - účast u hlavního líčení městský soud shodně s obvodním soudem poukázal na to, že judikatura dovodila, že přestávka trvající maximálně 30 minut se započítává jako úkon; je-li přerušení mezi dvěma výslechy delší než 30 minut, nezapočítává se přerušená doba do úkonu, ale jde o promeškaný čas, který se účtuje podle §14 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), částkou 100 Kč za každou započatou půlhodinu. Jde-li o úkon nahlédnutí do spisu dne 14. 6. 2018, obvodní soud podle městského soudu správně dovodil, že v tomto případě že nejde o úkon právní služby, nepodává-li se z trestního spisu, že tento úkon byl vůbec učiněn. Městský soud konstatoval, že situace, kdy pouze zástupce stěžovatelky tvrdí, že tento úkon, který není zaznamenán ve spise, učinil, snižuje věrohodnost jeho výpovědi, neboť bylo na něm, aby věnoval pozornost zápisu o vykonaných úkonech. Jeho tvrzení k prokázání nepostačuje a vyúčtování úkonu se jeví jako neetické. Městský soud dále konstatoval, že při zvažování účelnosti a případné nadbytečnosti vyúčtovaných cestovních výdajů obvodní soud správně přihlédl k tomu, že advokátovi náleží částka za účelně vynaložené cestovní výdaje a náhrada za promeškaný čas v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, přitom není rozhodující, po jaké trase se obhájce přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu nebo městské části, nýbrž, jaká je vzdálenost těchto dvou míst. Obvodní soud proto nepochybil, shledal-li vedlejší účastnicí poskytnutou náhradu za účelně vynaložené náklady cestovného za správnou. Ve vztahu k nákladovému výroku městský soud konstatoval, že obvodní soud správně rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení, přisvědčil však vedlejší účastnici v tom, že náklady řízení byly vyčísleny v nesprávné výši, když po zpětvzetí žaloby a následném částečném zastavení řízení zůstala předmětem řízení pouze částka ve výši 13 804,89 Kč, čemuž odpovídá částka 1 660 Kč za 1 úkon právní služby.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se zamítnutím jejího nároku na zaplacení částky 13 804,89 Kč s příslušenstvím, představující náklady na její právní zastoupení, které vedlejší účastnice po podání žaloby nezaplatila, a kterou obecné soudy nepovažovaly za účelně vynaložené náklady na obhajobu. Stěžovatelka namítá, že městský soud ani obvodní soud při posuzování účelnosti těchto nákladů neprovedly řádně dokazování, nesprávně aplikovaly právní normy, nepostupovaly v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu a projevily libovůli v rozhodování o účelnosti stěžovatelkou vynaložených nákladů na obhajobu. Spornými úkony obhajoby jsou obhájcem provedené úkony právní služby dne 14. 6. 2018 a dne 26. 6. 2019.
6. Stěžovatelka uvádí, že dne 14. 6. 2018 právní zástupce stěžovatelky provedl úkon nahlédnutí do spisu a místní šetření na místě dopravní nehody (které je nedaleko od policejní stanice), aby minimalizoval náklady na cestu do Rýmařova. Pořídil zde fotografie místa dopravní nehody a provedl další ohledání pro následné zkoumání místa činu s ohledem na obdržený znalecký posudek. Oba obecné soudy, aniž řádně provedly dokazování, dovodily, že tento úkon se nestal, protože se v trestním spise nenašel záznam o nahlédnutí do spisu, resp. tento úkon mohl provádět kdokoliv. Městský soud doplnil, že není-li proveden záznam v protokole o nahlížení do spisu, pak toto "snižuje výpověď obhájce učiněnou před soudem". Takový absurdní extrémní závěr obou obecných soudů nelze podle stěžovatelky akceptovat.
7. Stěžovatelka dále uvádí, že rovněž úkon provedený dne 26. 6. 2019 byl účelný a důvodný pro obhajobu, obecné soudy však ani k tomuto úkonu neprovedly řádné dokazování. Podle stěžovatelky obecné soudy opomíjí trestněprávní judikaturu týkající se delší doby přetržky a jejími důsledky, ze které vyplývá, že u úkonů, které jsou přetrženy po dobu delší časové přetržky (dvě hodiny), má tato delší časová přetržka za následek, že je nutno považovat takové úkony jako samostatné. Trvala-li mezi hlavním líčením dne 26. 6. 2019 časová přetržka v celkovém trvání téměř dvou hodin, pak se toto posuzuje jako delší časová přetržka, která má za následek, že je nutno považovat takové úkony jako samostatné. Správné je tedy vyúčtování ve výši tří úkonů a nikoliv pouze ve výši dvou úkonů, jak dovozují oba obecné soudy. K této stěžejní argumentaci obsažené v odvolání stěžovatelky týkající se delší časové přetržky se městský soud nevyjádřil a zatížil tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. Úkony za poskytnutí právní služby dne 26. 6. 2019 byly podle stěžovatelky řádně, důvodně a správně vyúčtovány a byly rovněž účelné k obhajobě.
8. K náhradě cestovného stěžovatelka namítá, že obhájcem uskutečněné jízdy a následně cestovné bylo vyúčtováno podle dohody s obhájcem a bylo účelně vynaložené. Cestovné bylo vypočítáno obhájcem podle uskutečněných cest. Podle stěžovatelky neplatí, že nejúčelnější trasa cesty je pouze ta nejkratší, obecné soudy však tuto skutečnost pomíjejí. Stěžovatelka dovozuje, že napadenými rozhodnutími obecné soudy v důsledku libovůle zasáhly do jejího práva na soudní ochranu, do práva na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním, do práva na vlastnictví a do práva na obhajobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud současně poukazuje na to, že peněžité plnění představující škodu vzniklou stěžovatelce v důsledku nezákonného trestního stíhání v podobě nákladů jejího právního zastoupení, o němž bylo rozhodnuto napadenými rozsudky městského soudu a obvodního soudu, lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
13. Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu.
14. V této souvislosti je třeba dále podotknout, že otázka náhrady nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2442/19).
15. Ústavní soud konstatuje, že oba obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění. Městský soud i obvodní soud dospěly shodně k závěru, že úkon právní služby provedený dne 14. 6. 2018, označený jako nahlédnutí do spisu, nebylo možné jako účelný uznat, přičemž dostatečně přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů tento úkon nebyl účelný, či dokonce byl neetický. Jde-li o úkon provedený dne 26. 6. 2019, označený jako účast u hlavního líčení, obecné soudy v napadených rozhodnutích rovněž řádně vysvětlily, proč nelze přisvědčit argumentaci stěžovatelky o správnosti jejího výpočtu. Současně také oba soudy dostatečně vyložily, z jakých důvodů považovaly vedlejší účastnicí poskytnutou náhradu za účelně vynaložené náklady cestovného za správnou. Tvrdila-li stěžovatelka, že dané cesty musely být realizovány pouze jí předestřeným způsobem, pak bylo na ní, aby prokázala, že pouze tento způsob byl v daném případě možný, což se však stěžovatelce nezdařilo.
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Skutečnost, že po posouzení věci dospěly obecné soudy k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže být samo o sobě důvodem ústavní stížnosti, neboť právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v daném případě neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu