ECLI:CZ:US:2023:1.US.195.23.2
sp. zn. I. ÚS 195/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavních stížnostech 1) J. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2 - Vinohrady, a 2) M. A., zastoupeného Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem, sídlem Voršilská 130/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 3 Tdo 252/2022-537, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti se odmítají.
II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovateli 2) nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 1. 2023, navrhl stěžovatel 1) zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Dne 23. 1. 2023 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost, kterou se stěžovatel 2) domáhal zrušení téhož usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato ústavní stížnost byla doplněna podáním ze dne 11. 4. 2023. Stěžovatel 2) navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
3. S oběma ústavními stížnostmi byl spojen návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, odůvodněný tím, že v trestní věci stěžovatelů je na dny 25. až 27. 7. 2023 nařízeno hlavní líčení.
4. Usnesením ze dne 4. 4. 2023 č. j. I. ÚS 195/23-12, II. ÚS 213/23 (všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl Ústavní soud, že ústavní stížnosti se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 195/23.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 6. 2021 sp. zn. 47 T 9/2020 byli stěžovatelé zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 4. 1. 2019 pro skutek popsaný pod jejím bodem 4), kterým měl stěžovatel 1) naplnit skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 86/2015 Sb. (dále jen "trestní zákoník"), a stěžovatel 2) skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Státní zástupce podal proti tomuto rozsudku odvolání v neprospěch stěžovatelů, které bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 12. 2021 sp. zn. 9 To 43/2021.
6. K dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch stěžovatelů, Nejvyšší soud napadeným usnesením zrušil usnesení vrchního soudu i rozsudek městského soudu, jakož i další na ně obsahově navazující rozhodnutí, pozbyla-li vzhledem k tomuto zrušení podkladu. Městskému soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchnímu státnímu zastupitelství bylo usnesení vrchního soudu doručeno dne 22. 12. 2021. V dovolání, které nejvyšší státní zástupce podal dne 14. 2. 2022, byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Posledně uvedený dovolací důvod byl přitom stanoven teprve novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022. Uplatněné dovolací důvody spočívaly v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) trestního řádu, přestože v řízení předcházejícím byla rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
7. Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce přípustným podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu. Neztotožnil se s námitkou stěžovatele 2), že jde o dovolání nepřípustné z důvodu, že dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) trestního řádu byl v aktuálním znění uplatněném nejvyšším státním zástupcem zakotven v trestním řádu až po vydání napadeného rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu totiž nejde o otázku přípustnosti dovolání, ale o důvody, o které lze dovolání opřít. Nejvyšší státní zástupce byl k podání dovolání oprávněn i před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Touto novelou byl pouze rozšířen okruh důvodů, které může nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatňovat. Je třeba vycházet ze zásady procesního práva, podle níž se použije právní předpis účinný v době, kdy se daný procesní úkon provádí. Bylo-li dovolání podáno až po účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., byl nejvyšší státní zástupce oprávněn uplatnit ve svém dovolání tento nově vymezený dovolací důvod.
III.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatel 1) namítá, že nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod stanovený novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, ačkoli dovoláním napadené usnesení vrchního soudu bylo vydáno dne 1. 12. 2021, tedy před účinností uvedené novely. Tato novela rozšířila hmotně právní důvody podání dovolání. Jejím předmětem nebyl procesní úkon, který by upravoval řízení v dané věci, nýbrž nový postup umožňující podat dovolání způsobem, který v době vydání usnesení vrchního soudu nebyl možný. Obdobnou situaci řešil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 3 Tdo 2/2002 (uveřejněném pod č. 31/2002 Sb. NS), v němž vyslovil, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudů uvedené v §265a odst. 1 a 2 trestního řádu, jestliže toto rozhodnutí, jímž soud rozhodl ve druhém stupni, bylo učiněno za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Podle stěžovatele 1) je zjevné, že dovolací důvody byly rozšířeny k jeho neprospěchu bez ohledu na dobu, kdy bylo usnesení vrchního soudu vydáno.
9. Stejnou argumentaci uplatňuje v ústavní stížnosti také stěžovatel 2), který ji dále rozvádí. Výše uvedený závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu 3 Tdo 2/2002 je založen na tom, že umožňuje-li trestní řád podat dovolání jen v případě, kdy to zákon "připouští", pak je třeba přípustnost dovolání posuzovat podle právní úpravy účinné v době, kdy bylo učiněno příslušné rozhodnutí odvolacího soudu. Opačný výklad by ve svých důsledcích znamenal porušení rovnosti v právech, neboť by mohli být favorizováni ti obvinění, kteří se třeba i dlouhodobě vyhýbali doručení rozhodnutí. V úvahu je třeba vzít také hledisko právní jistoty obviněných. Stabilita rozhodnutí, jež se stalo pravomocným před 1. 1. 2022, nesmí být narušena dovoláním nejvyššího státního zástupce podaným v jejich neprospěch.
10. Stěžovatel 2) shledává porušení svého základního práva na spravedlivý proces v tom, že Nejvyšší soud neodmítl dovolání nejvyššího státního zástupce, i když k tomu byl povinen. Nevylučuje, že tím mohlo být v rozporu s čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě porušeno také právo stěžovatele nebýt souzen nebo trestán dvakrát (zásada ne bis in idem). Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 neměl nejvyšší státní zástupce právo podat dovolání v neprospěch obviněného za účelem revize skutkových zjištění představujících podklad rozhodnutí odvolacího soudu, byť dovolání proti němu bylo přípustné. Právo podat dovolání založené na skutkových námitkách bylo do 31. 12. 2021 v důsledku postupného vývoje judikatury Nejvyššího soudu, významně ovlivněné judikaturou Ústavního soudu, přiznáno pouze obviněným, jestliže namítali porušení ústavně zaručeného základního práva, zejména práva na spravedlivý proces. Novela trestního řádu představuje v kontextu výše uvedeného zcela zásadní průlom, samotná však neřeší, zda lze uplatnit dovolací důvod ve vztahu k rozhodnutím vydaným před 1. 1. 2022. Jde o hraniční případ, kdy lze právo interpretovat více způsoby. Nejvyšší soud pochybil tím, že použitelnou procesní normu nesprávně vyložil ústavně nekonformním způsobem, který jde k tíži stěžovatele. V tomto ohledu své závěry ani řádně neodůvodnil. Nevypořádal se s tím, že podmínky přípustnosti a důvodnosti dovolání závisely na libovůli dotčených orgánů činných v trestním řízení, a nikoli na postupu stěžovatele, který rychlost postupu těchto orgánů a dobu provedení příslušných procesních úkonů nemohl ovlivnit. Nejvyšší soud se omezil na "prostou", zcela formální aplikaci hlavní zásady jednoduchého procesního práva, podle které je nutno použít právní předpis účinný v době, kdy se daný procesní úkon provádí. Stěžovatel 2) nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že ve věci nejde o otázku přípustnosti dovolání, ale o důvody, o které je dovolání možno opřít. Přípustnost i důvodnost dovolání je nutné posuzovat ke stejnému okamžiku, a to k okamžiku vydání rozhodnutí, proti němuž má dovolání směřovat. Z hlediska zachování práva stěžovatele na spravedlivý proces naopak nelze odlišovat "zavedení institutu dovolání" jako mimořádného opravného prostředku a "zavedení nového dovolacího důvodu".
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud si vyžádal spis vedený před městským soudem pod sp. zn. 47 T 9/2020 a vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 3. 5. 2023 navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost z důvodu, že směřuje proti kasačnímu rozhodnutí. Nejde přitom o situaci, kdy by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s hodnotami materiálního právního státu, jak tomu bylo v nálezu ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2832/18 (N 27/92 SbNU 285). Nejvyšší státní zástupce byl podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řadu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, oprávněn napadnout usnesení vrchního soudu ze stejných důvodů, jako tak mohl učinit již dříve obviněný z důvodu ochrany práva na spravedlivý proces. Nejde o přípustnost, nýbrž důvody dovolání. Věc proto nelze připodobňovat k tomu, že po zavedení dovolání jako mimořádného opravného prostředku novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. bylo judikováno, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudů uvedené v §265a odst. 1, odst. 2 trestního řádu jen, jestliže toto rozhodnutí, jímž soud rozhodl ve druhém stupni, bylo učiněno za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tedy po 1. 1. 2002.
13. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 2. 5. 2023 připustilo, že ústavní stížnost je přípustná navzdory tomu, že směřuje vůči kasačnímu rozhodnutí. V ní uplatněné námitky se totiž týkají samotného dovolacího řízení (kupř. posouzení včasnosti nebo přípustnosti procesního prostředku). Se samotnou argumentací stěžovatelů se však neztotožnilo. Je třeba rozlišovat mezi přípustností dovolání podle §265a odst. 1 trestního řádu a existencí dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 a 2 trestního řádu. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 2/2002 se zabývalo situací, v níž obviněný podal dovolání v trestní věci, jež byla pravomocně skončena dříve, než byl vůbec samotný institut mimořádného opravného prostředku dovolání zaveden do trestního procesu. Dovolací soud dospěl k závěru, že právní řád neobsahuje výjimku, podle níž by mohlo takové rozhodnutí být napadené dovoláním, a poukázal na záruku právní jistoty obviněných, a sice že stabilita rozhodnutí, jež se stalo pravomocným přede dnem 1. 1. 2002, nemůže být narušena ani dovoláním podaným nejvyšším státním zástupcem v jejich neprospěch. Nicméně novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. nedošlo k zavedení nového mimořádného opravného prostředku, nýbrž pouze k rozšíření okruhu vad, které lze v dovolání namítat.
14. Jak dále zdůraznilo Nejvyšší státní zastupitelství, časová působnost trestního řádu jako trestně procesní normy se řídí zásadou, podle níž se procesní úkony v průběhu trestního řízení provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn, a pokud trestní řízení neskončilo, postupuje se v dané věci od data účinnosti nového procesního předpisu podle nových ustanovení. Podal-li proto nejvyšší státní zástupce dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu v jeho druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za účinnosti novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb., byl oprávněn tak učinit, pokud již v době pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu byl aktivně legitimován k podání dovolání v neprospěch obviněného. Jde o nepravou retroaktivitu v oblasti trestního práva procesního.
15. Argumentují-li stěžovatelé porušením čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, přehlížejí, že podle druhého odstavce tohoto článku není pravidlo ne bis in idem na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nově zjištěné skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Obnovou řízení ve smyslu uvedeného článku je třeba rozumět i situaci, v níž je jednou skončené řízení opět obnoveno, lhostejno zda ve prospěch či neprospěch obviněného, a to za účelem posouzení vad skutkového charakteru s ohledem na nově zjištěné skutečnosti, či nápravy podstatné vady, jež mohla ovlivnit meritorní rozhodnutí. V posuzované věci se neuplatní nosné důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 2832/18. Zakotvením nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, bylo umožněno, a to i v souladu se zásadou rovnosti stran, jež řízení o dovolání ovládá, aby nejvyšší státní zástupce v dovolacím řízení úspěšně namítal i některé podstatné vady dokazování. Naznačuje-li stěžovatel 2) libovůli orgánů činných v trestním řízení spočívající v rychlosti jejich postupu, která by mohla mít vliv na "přípustnost a důvodnost" dovolání nejvyššího státního zástupce, nelze přehlédnout, že trestní věc se nacházela v řízení před soudem, přičemž nalézací soud stěžovatele obžaloby zprostil. Za této situace se naznačované zdržování trestního řízení za účelem revize skutkových zjištění v neprospěch obviněných z podnětu nejvyššího státního zástupce jeví jako absurdní.
16. Oba stěžovatelé využili možnosti reagovat na shora uvedená vyjádření. Stěžovatel 1) ve svém podání ze dne 17. 5. 2022 uvedl, že ústavní stížnost považuje za přípustnou. Pro posouzení věci je podstatné, že novela umožňující nové hmotně právní důvody dovolání nebyla účinná v době vydání napadeného rozhodnutí. Dovolání rozhodnuté k neprospěchu obviněného se proto nemohlo vztahovat k rozhodnutí vydanému za předchozí právní úpravy, která takový postup nepřipouštěla. Podle stěžovatele 1) je takovýto postup s přihlédnutím k zásadě spravedlivého procesu nepřípustný. Dovolací soud nadto činil skutkové závěry, z nichž dovozoval právní konsekvence, aniž by provedl jediný důkaz a mohl tak po stránce skutkové vyvodit náležité závěry. V tomto smyslu lze odkázat také na nálezy ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 1365/21 a ze dne 23. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2980/22.
17. Stěžovatel 2) ve svém podání ze dne 19. 5. 2023 uvedl, že Nejvyšší soud při posuzování dovolacích důvodů sice použil platnou zákonnou úpravu, jeho výklad však byl zcela formální a nezohlednil ústavněprávní rozměr použití uvedené normy v konkrétní trestní věci. Stěžovatel 2) netvrdí, že závěry týkající se přípustnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jsou v rozporu se zákonem, ale že v materiální rovině a ve svých důsledcích porušují jeho ústavně zaručená práva. Nejvyšší státní zástupce byl v trestní věci oprávněn podat dovolání již před účinností novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Pro stěžovatele 2) jsou ale důsledky "prolomení" konečných, pravomocných rozhodnutí vydaných před 1. 1. 2022 natolik zásadní, že je na jeho věc třeba nahlížet obdobně, jako tomu bylo u novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Polemizuje-li Nejvyšší soud s tvrzením o tzv. libovůli orgánů činných v trestním řízení, je to důsledkem nepochopení stížnostní argumentace. Stěžovatel 2) tvrdil pouze to, že v jeho věci se z hlediska zachování jeho základních práv jedná o limitní případ, kdy je nezbytné (a spravedlivé) přihlížet i k tomu, že okamžik vydání rozhodnutí odvolacího soudu, okamžik podání dovolání a okamžik vydání napadeného rozhodnutí záležely při zachování zákonných limitů pouze na rozhodnutí těchto orgánů. Při souběhu určitých okolností mohlo být o dovolání rozhodováno před 1. 1. 2022, a tudíž nejvyšší státní zástupce by své dovolání nemohl opřít o uplatněný dovolací důvod.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud je příslušný k projednání obou návrhů. Ústavní stížnosti byly podány oprávněnými navrhovateli a není u nich dán důvod nepřípustnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přestože směřují vůči kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, které z hlediska trestního řízení nelze považovat za "konečné". Je tomu tak z toho důvodu, že posouzení předpokladů projednání dovolání nejvyššího státního zástupce není přezkoumatelné v dalších fázích soudního řízení, mohlo však založit porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů napadeným usnesením Nejvyššího soudu (v podrobnostech k přípustnosti ústavních stížností lze mutatis mutandis odkázat na nález sp. zn. I. ÚS 2832/18, body 21 až 26; přezkum Ústavního soudu se přitom v tomto řízení omezuje na zmíněné posouzení předpokladů projednání dovolání, a nikoli na samotné věcné posouzení dovolání, jímž se Ústavní soud bude moci zabývat až po skončení řízení). Ústavní stížnosti byly podány včas a splňují i další zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
19. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává pravomocné rozhodnutí nebo postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
20. V posuzované věci bylo rozsudkem městského soudu rozhodnuto o tom, že se stěžovatelé zprošťují obžaloby, a jejich odvolání proti tomuto rozsudku byla usnesením vrchního soudu zamítnuta. Teprve po vydání tohoto usnesení, avšak stále ve lhůtě, v níž mohl nejvyšší státní zástupce podat proti tomuto usnesení dovolání, nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., která stanovila nový dovolací důvod uplatnitelný také v neprospěch obviněného. Ústavní soud tak musel posoudit, zda nejvyšší státní zástupce za této situace mohl v dovolání podaném po nabytí účinnosti této novely uplatnit tento dovolací důvod v neprospěch stěžovatelů. Nejvyšší soud takovouto možnost připustil, přičemž právě tímto jeho právním názorem odůvodňují stěžovatelé tvrzené porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
21. Ústavní soud předně shrnuje, že uvedenou novelou byl do trestního řádu s účinností od 1. 1. 2022 vložen nový §265b odst. 1 písm. g), podle něhož lze dovolání podat také z důvodu, že "rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy".
22. Nový dovolací důvod zohledňuje dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která se ustálila v návaznosti na několik nálezů Ústavního soudu zabývajících se výkladem dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 trestního řádu. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), koncepce, podle níž "ne každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem dovolání", je z hlediska čl. 4 a 83 Ústavy neudržitelná. "Je-li dovolání výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, pak ústavní stížnost, z hlediska svého ústavního vymezení, nemůže být postavena vedle dovolání s tím, že vady, které jsou výkladem vyloučeny z jakéhokoli přezkumu v rámci dovolacího řízení, mohou být zhojeny v řízení o ústavní stížnosti. Tím by se z ústavní stížnosti stal specializovaný mimořádný opravný prostředek pro nápravu procesních a skutkových pochybení obecných soudů, což však nelze, s ohledem na ústavní vymezení role Ústavního soudu, připustit (čl. 83 Ústavy). Naopak lze požadovat, aby Nejvyšší soud cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů řízení o dovolání.".
23. Těmto závěrům předcházela kritika Ústavního soudu týkající se výkladu dovolacího důvodu Nejvyšším soudem, konkrétně důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 jde o §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu], který spočíval v tom, že "rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo nesprávném hmotně právním posouzení". Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že "výklad tohoto ustanovení, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží Nejvyššímu soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, resp. zda skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů, uplatněné v dovolání, a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku" [nález ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 558/02 (N 95/30 SbNU 391), též nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225) nebo nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405)].
24. Již před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. tak Nejvyšší soud připouštěl možnost výjimečně zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, odůvodňuje-li to existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších soudů a provedenými důkazy, neboť v takovém případě je dotčeno právo obviněného na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Jeho zásah měl v těchto případech základ v čl. 4 a 90 Ústavy [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007 sp. zn. 5 Tdo 1273/2007 nebo ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. 4 Tdo 357/2018; srov. též stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), body 17 až 23]. Nejvyšší soud nicméně zdůraznil, že námitku tzv. extrémního rozporu může nejvyšší státní zástupce na tomto právním základě uplatnit jen v dovolání ve prospěch obviněného, nikoli v jeho neprospěch (podrobně usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 15 Tdo 1474/2018; srov. též nález sp. zn. I. ÚS 2832/18, bod 41).
25. Od 1. 1. 2022 lze tento dovolací důvod podle nyní účinného §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uplatnit také v neprospěch obviněného. Zákon č. 220/2021 Sb. nemá přechodné ustanovení, které by řešilo použitelnost tohoto dovolacího důvodu v dovolání podaném za jeho účinnosti, avšak směřujícímu proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2022. Není-li proto stanoveno jinak, je třeba vyjít z obecné zásady, že procesní úkony v průběhu trestního řízení se provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn, a pokud trestní řízení neskončilo, postupuje se ve věci od data účinnosti nového procesního předpisu podle nových ustanovení. Současně ale musí být zvažováno, zda použití této zásady nemůže s ohledem na práva, jichž se změna zákonné úpravy dotýká, vést k neústavnímu následku, a v tomto smyslu dát přednost takovému výkladu, který uvedený následek nezpůsobí [v širších souvislostech srov. např. nález ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 686/04 (N 45/36 SbNU 475) nebo nález ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 (N 110/53 SbNU 375)].
26. Nejvyšší soud ve svém posouzení použil právě uvedenou obecnou zásadu, která řeší vztah staré a nové zákonné úpravy. Ústavní soud neshledal, že by tím bylo nepřípustně zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Nejvyšší státní zástupce měl již před účinností zákona č. 220/2021 Sb. oprávnění podat dovolání v neprospěch stěžovatelů, a stěžovatelé si tak v době vydání usnesení vrchního soudu museli být vědomi, že v dovolacím řízení může dojít k jeho zrušení. Tím se posuzovaná věc odlišuje od situace řešené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 2/2002, v níž v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu zákonná úprava dovolání nebyla účinná, a dovolání tak nebylo možné vůbec podat. Stěžovatelé zároveň mohli předvídat použitelnost nového dovolacího důvodu pro případ, že dovolání bude podáno v období od 1. 1. 2022; jde o případ přípustné nepravé retroaktivity. Zákon č. 220/2021 Sb. byl vyhlášen ve Sbírce zákonů již dne 9. 6. 2021. Bylo pak výsledkem konkrétních okolností, že vrchní soud rozhodl dne 1. 12. 2021, a uvedený zákon nabyl účinnosti právě v době, kdy běžela lhůta k podání dovolání. Právní jistota stěžovatelů nebyla napadeným usnesením Nejvyššího soudu dotčena. Stejně tak nebyla napadeným usnesením porušena zásada ne bis in idem, přičemž s ohledem na zrušení usnesení vrchního soudu a rozsudku městského soudu k jejímu porušení nemůže dojít ani tím, že obecné soudy znovu ve věci stěžovatelů rozhodnou.
27. Namítá-li stěžovatel 2), že na věc dopadají také právní závěry uvedené v nálezech sp. zn. I. ÚS 1365/21 a IV. ÚS 2980/22, tyto námitky nemohou obstát, neboť směřují vůči vlastnímu posouzení skutkových závěrů obecných soudů, k jehož přezkumu v řízení před Ústavním soudem bude prostor až po skončení řízení.
28. Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu nedošlo k stěžovateli tvrzenému porušení shora uvedených základních práv a svobod (body 1 a 2). Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí jejích ústavních stížností jako návrhů zjevně neopodstatněných (výrok I.). O návrzích na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval. Rozhodnutím o ústavních stížnostech se totiž tyto návrhy staly bezpředmětnými. Vzhledem k odmítnutí ústavních stížností Ústavní soud nepřiznal stěžovateli 2) náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu