ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.357.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 357/2018- 21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2018 o dovolání, které podal obviněný B. P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 7 To 430/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 3/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 7 To 430/2016 a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 4 T 3/2016, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladů.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací k došetření státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Děčíně.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 4 T 3/2016, byl obviněný B. P. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Uvedených přečinů se podle tohoto soudu dopustil tím, že:
v době od 11. 3. 2014 14:44 hodin do 12. 3. 2014 07:32 hodin na dosud neustanoveném místě za využití viru „SERVIS24 Trusteer Rapport.apk“ překonal bezpečnostní opatření, čímž neoprávněně získal přístup k počítačovému systému, poté neoprávněně užil data uložená v počítačovém systému, a následně převedl ve třech případech peněžní částky ve výši - 11. 3. 2014 ve 14:44 hodin - 125.000,- Kč, 11. 3. 2014 ve 14:52 hodin - 75.000,- Kč, 12. 3. 2014 v 07:32 hodin - 65.000,- Kč, tedy peněžité částky v celkové výši 265.000,- Kč, a to bez vědomí majitele účtu L. Z., z jeho bankovního účtu, vedeného u společnosti Česká spořitelna, a.s., na bankovní účet, vedeného u společnosti Česká spořitelna, a.s, na jméno B. P. P., přičemž uvedené finanční částky byly následně obžalovaným vybrány na bankovních pobočkách v Praze 4 - ulice Budějovická a Roztylská, když poté na základě sepsané smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 4. 2014 mezi L. Z. a společností Česká spořitelna, a.s., byly peníze jmenovanému nahrazeny, čímž obžalovaný způsobil poškozené společnosti Česká spořitelna, a. s. škodu v celkové výši 265.000,- Kč a dále způsobil újmu poškozenému L. Z. překonáním bezpečnostního opatření a neoprávněným užíváním dat uložených v počítačovém sytému.
Za uvedené přečiny uložil Okresní soud v Děčíně obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené společnosti Česká spořitelna, a. s., IČO: 45244782, se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, náhradu škody v částce 265.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 4 T 3/2016, podal obviněný odvolání do viny a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 7 To 430/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 7 To 430/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutek, tak jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, resp. jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Následně rozvádí, jakým způsobem se měl předmětného skutku dopustit, kdy jeho jednání mělo spočívat ve 4 postupných jednáních. Namítá, že pokud je mu kladeno za vinu, že měl překonat bezpečnostní opatření použitím viru Servis24 Trusteer Raport.apk, tak v tomto směru nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by bylo možno dovodit, jakým způsobem vir např. nainstaloval do počítače poškozeného. Rovněž nebyl proveden žádný důkaz o tom, jaká data uložená v počítačovém systému měl využít a jak to měl učinit. Soudy ani neuvádějí, na základě jakých důkazů mají za to, že to byl právě on, kdo zadal příkazy k úhradě předmětných částek, na základě kterých došlo k převodu peněz z účtu poškozeného na jeho účet. Zdůrazňuje, že v řízení bylo toliko prokázáno, že měl vybrat z účtu částku 65.000 Kč, přičemž i tento důkaz je sporný, neboť identifikace osoby, která peníze vybírala, byla provedena toliko na základě kopie fotografie z jeho cestovního pasu.
Uvádí, že soud druhého stupně se spokojil s konstatováním, že postačí, že jednání obviněného je toliko částí skutkového děje, který směřuje k naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, a pro posouzení trestnosti není rozhodné, kdo vir použil. V tomto směru ovšem obviněný namítá, že skutečnost, že peníze z účtu vybral, neprokazuje, že to byl právě on, kdo podvodem získal peníze poškozeného za využití viru. Proto nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestné činy podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.
Zároveň odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1273/2007, který potvrdil přípustnost dovolání z důvodu, že skutek, tak jak byl zjištěn soudem, byl právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv se o trestný čin nejednalo, resp. jednalo se o jiný trestný čin.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 7 To 430/2016, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 1 NZO 130/2018 sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Lze konstatovat, že z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný namítá, že ve věci nebyly provedeny žádné důkazy, které by prokazovaly podstatnou část skutkového děje, jenž považují za prokázán soudy nižších stupňů a ze kterého dovozují naplnění všech znaků skutkových podstat přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Byť to obviněný výslovně neuvádí, je z obsahu uplatněné dovolací argumentace nepochybné, že uplatňuje námitku extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým dějem a provedenými důkazy. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně podrobil kritice restriktivní výklad dovolacích důvodů ze strany Nejvyššího soudu (srov. např. nález ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405, ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187; nález ze dne 31. března 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, bod 25 a násl., nález II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010), když zdůraznil, že je povinností soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy a že tato povinnost dopadá i na dovolací řízení, přičemž výklad jednotlivých dovolacích důvodů by měl tento účel v co největší míře zohledňovat. Naznačený závěr odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, který výslovně např. ve svém rozhodnutí ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, uvedl, že „ dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru. Musí se však jednat o takové procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení.“. Obdobně viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, ze dne 17. 2. 2010. Je tedy možno uzavřít, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu lze v případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09) dovodit, že existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Může se jednat i o situaci, kdy skutkové závěry jsou založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, popř. nebyly vůbec provedeny.
V dané věci shledal Nejvyšší soud existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když zásadní skutková zjištění soudů nemají odpovídající výraz v provedených důkazech, respektive důkazy prokazující tyto zásadní skutková zjištění zcela absentují. Ze skutku, kterým byl obviněný uznán vinným, se podává, že stručně řečeno, měl zvolené skutkové podstaty naplnit tím, že překonal za použití viru SERVIS24 Trusteer Rapport.apk bezpečnostní opatření (není specifikováno jaká), neoprávněně užil data uložená v počítačovém systému (opětovně není uvedeno v jakém systému) a měl převést ve třech případech z účtu poškozeného částku ve výši 265.000 Kč a následně vybrat uvedené finanční částky. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně je zřejmé, že důkazně bylo prokázáno, že obviněný měl založit účet, na který byla zaslána částka 265.000 Kč a že částku 65.000 Kč, jež odešla z účtu poškozeného na účet obviněného, měl vybrat obviněný (viz č. l. 79). Pokud se týká zjištění skutečnosti, kdo překonal za použití viru bezpečnostní opatření, aniž by bylo uvedeno jaké, a neoprávněně užil data uložená v počítačovém systému, bez uvedení v jakém, a kdo převedl předmětné částky z účtu poškozeného na účet obviněného, tak k tomuto byly provedeny toliko listinné důkazy, které dokladují, že mělo dojít k použití počítačového viru a že částky byly převedeny, ovšem nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že uvedeného jednání se dopustil obviněný, jak je tvrzeno ve skutkové větě. Jinak řečeno, skutkové závěry soudu prvního stupně nemají relevantní oporu v provedených důkazech, když v tomto směru chybí jakékoliv konkrétní úvahy soudu prvního stupně, na základě jakých důkazů a skutečností dospěl k závěru, že jednání spočívajícím v nainstalování viru, neoprávněného užití dat uložených v počítačovém systému a převedení částky 265.000 Kč z účtu poškozeného se dopustil právě obviněný.
V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující. Obviněný byl soudy nižších stupňů uznán vinným přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Jedná se o úmyslné trestné činy, což znamená, že na základě provedeného dokazování musí být prokázáno, že obviněný jednal v úmyslu spáchat tyto trestné činy. U trestného činu podvodu se vyžaduje ve vztahu k základní skutkové podstatě úmysl, byť postačí úmysl nepřímý a ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 3 §209 tr. zákoníku postačí i nedbalost [viz §17 písm. a) tr. zákoníku]. Jiná je situace u trestného činu podle §230 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, kdy se úmysl vyžaduje nejen ve vztahu k základní skutkové podstatě tohoto trestného činu, ale i k odstavci 3 písm. a) tohoto ustanovení. Naznačený závěr vyplývá u písm. a) odst. 3 §230 tr. zákoníku z dikce tohoto ustanovení, kde se uvádí, že pachatel spáchá čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Oba uvedené přečiny měl obviněný spáchat v jednočinném souběhu, který není v dané věci vyloučen, neboť u trestného činu podle §209 tr. zákoníku je předmětem ochrany majetek a u trestného činu podle §230 tr. zákoníku je chráněna důvěrnost dat a počítačového systému. Z popisu skutku se dále podává, že obviněný měl naplnit skutkovou podstatu přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku tím, že měl za využití počítačového viru SERVIS24 Trusteer Rapport. apk překonat bezpečnostní opatření, čímž měl neoprávněně získat přístup k počítačovému systému, poté neoprávněně užít data v počítačovém systému a následně převést částku 265.000 Kč z účtu poškozeného na svůj bankovní účet. Protože ovšem soudy nižších stupňů, jak bylo zjištěno, neprovedly žádné relevantní důkazy, které by umožňovaly formulovat skutkový stav uvedený ve výrokové části, je nepochybné, že nelze v daném stadiu řízení hovořit o tom, že by bylo prokázáno naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu.
Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že pojmy „ bezpečnostní opatření, neoprávněně získat přístup k počítačovému systému a jeho části, poté neoprávněně užít data v počítačovém systému“ představují právní pojem. Význam a obsah těchto právních pojmů soudy hodnotí na základě učiněných skutkových zjištění. Proto nepostačuje, je-li ve skutkové větě výroku o vině pouze uvedeno, že obviněný překonal bezpečnostní opatření, a tím měl neoprávněně získat přístup k počítačovému systému, aniž by současně bylo specifikováno, jaké konkrétní bezpečnostní opatření překonal a k jakému konkrétnímu počítačovému systému získal přístup. Jinak řečeno, v popisu skutku nestačí uvést právní pojmy uvedené v předmětné skutkové podstatě, je nutno konkretizovat tyto právní pojmy z pohledu jejich naplnění (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1107/2013). Ve vztahu k zvolené skutkové podstatě je třeba ještě zdůraznit, že z popisu skutku se podává, že obviněný měl neoprávněně užít data uložená v počítačovém systému, aniž by v tomto směru byl proveden nějaký důkaz prokazující vinu obviněného. V dané souvislosti je možno uvést, že pokud měl obviněný neoprávněně užít data uložená v počítačovém systému, tak by tímto jednáním naplnil zároveň skutkovou podstatu §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ustanovení §230 tr. zákoníku totiž obsahuje dvě samostatné skutkové podstaty (viz §230 odst. 1 tr. zákoníku a §230 odst. 2 tr. zákoníku), když pro naplnění skutkové podstaty podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je nerozhodné, zda pachatel získal přístup k počítačovému systému oprávněně či neoprávněně (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 526/2015). Naznačené pochybení ovšem nelze již napravit, když dovolání si podal toliko obviněný a je nezbytné respektovat zákaz reformace in peius.
Obdobná je situace v případě naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se měl obviněný dopustit tím, že měl získat neoprávněně přístup k počítačovému systému, poté neoprávněně užít data v počítačovém systému a následně převést částku 265.000 Kč z účtu poškozeného na svůj bankovní účet a tyto vybrat, čímž měl uvést jiného v omyl a způsobit tak na cizím majetku větší škodu. Protože, jak již bylo naznačeno, ve věci absentují důkazy, že by to byl právě obviněný, kdo získal neoprávněně přístup k počítačovému systému a neoprávněně užil data v počítačovém systému a následně převedl částku 265.000 Kč z účtu poškozeného, čímž měl jiného uvést v omyl, je nepochybné, že dosud nebylo prokázáno ani naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit z pohledu argumentace soudu druhého stupně, který výslovně uvedl, že při hodnocení podílu obviněného postačí, že jeho jednání je toliko částí skutkového děje, který směřuje k naplnění všech znaků skutkové podstaty, k čemuž v daném případě došlo, a pro posouzení trestnosti není rozhodné, kdo virus použil, následující. Z obsahu skutkové věty se podává, že celého jednání uvedeného ve skutkové větě se měl dopustit právě obviněný. Proto lze uzavřít, že skutkové závěry jsou v rozporu s argumentací soudu druhého stupně. V souvislosti s naplněním skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je možno uvést, že pachatelem je vždy osoba, která vyvolala nebo využila omylu jiné osoby, popř. jí zamlčela podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku oklamaní takové osoby došlo ke škodě na cizím majetku a obohacení pachatele nebo jiné osoby. Mimo pachatele proto mohou vystupovat u podvodu další tři osoby – osoba jednající v omylu, osoba, které byla způsobena škoda – poškozený (v praxi jde často o jedinou osobu), a obohacená osoba, není-li jí pachatel (Šámal, O. a kol. Trestní zákoník, §140 až 421, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2059). Formy podvodného jednání se přitom mohou lišit v závislosti na tom, jaký způsob provedení trestného činu pachatel zvolí a jak postupuje ve své protiprávní činnosti směřující ke způsobení trestněprávně významného následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 912/2011). Obecně je třeba konstatovat, že není vyloučeno, aby na spáchání trestného činu podvodu parcipovalo více osob, kdy každá může učinit jen část jednání, které ve svém souhrnu naplňuje skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Protože se ovšem jedná o úmyslný trestný čin, musí si být tyto osoby alespoň rámcově vědomy, že vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku a subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu. Jinak vyjádřeno, úmysl spolupachatelů musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. V případě, že se činnost skládá z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, kdy tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu, přičemž se nevyžaduje, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Jejich jednání musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Každý spolupachatel si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1189/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1385/2014). Pokud tedy soud druhého stupně uvedl, že není rozhodné, kdo vir použil, tak je třeba zdůraznit, že soud by musel mít prokázáno, že obviněný si byl vědom skutečností, které mají tvořit skutkovou podstatu zvolených přečinů. Musel by tedy mít představu o rozhodných skutkových okolnostech, které mají naplňovat zvolené skutkové podstaty. Toto dosud v řízení nebylo prokázáno, když z dosud provedených důkazů nevyplývá, že by to byl jednak obviněný sám, kdo by využil viru SERVIS24 Trusteer Rapport.apk k překonání bezpečnostního opatření a tím získal neoprávněný přístup k počítačovému systému a následně převedl částku 265.000 Kč z účtu poškozeného na svůj účet, ale ani že by věděl, že to učinil někdo jiný a přesto by předmětnou finanční částku vybral. Z dosud provedených důkazů totiž pouze vyplývá, že to měl být obviněný, kdo založil účet, na který byla neoprávněně převedena částka 265.000 Kč a že tuto částku měl vybrat, když toto je prokázáno pouze ve vztahu k částce 65.000 Kč. Je nepochybné, že obviněný byl obohacenou osobou, ale není najisto postaveno, zda byl zároveň pachatelem a to obou skutkových podstat uvedených přečinů. Zde lze také podotknout, že ze zprávy České spořitelny a. s. (viz č. l. 80 a násl.) se podává, že v předmětném období se více jejích klientů mělo stát obětí obdobné trestné činnosti, což by nasvědčovalo tomu, že se jednalo o trestnou činnost jistým způsobem organizovanou, přičemž v tomto směru nebylo orgány činnými v přípravném řízení provedeno žádné dokazování. Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že skutková zjištění, ze kterých vycházely soudy nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a proto je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že dosud nebyly objasněny základní skutečnosti odůvodňující podezření, že se skutek stal tak, jak byl formulován v podané obžalobě a že to byl právě obviněný, který se dopustil přečinů, pro které byla podána obžaloba, že je namístě vrátit věc státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Děčíně k došetření.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Po zrušení těchto rozhodnutí Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Děčíně k došetření. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V obnoveném přípravném řízení musí orgány činné v trestním řízení zaměřit dokazování na objasnění otázek, zda se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, jaké bezpečnostní zařízení bylo prostřednictvím viru překonáno, k jakému konkrétnímu počítačovému systému byl získán přístup, a tyto skutečnosti vyjádřit ve skutku. Dále, zda to byl právě obviněný, který překonal bezpečnost zařízení a tak získal neoprávněný přístup k počítačovému systému a převedl uvedené částky z účtu poškozeného na svůj účet, popř. o tomto věděl a jednal ve shodě s dalším neustanoveným pachatelem či pachateli. Teprve po objasnění těchto skutečností mohou orgány činné v přípravném řízení následně zvážit, zda ve věci jsou splněny podmínky pro podání nové obžaloby a pokud ano, pro jaký skutek a jaký trestný čin je v jednání obviněného možno spatřovat, neboť není vyloučeno, že na základě doplnění dokazování bude připadat v úvahu jiná právní kvalifikace jeho jednání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová