ECLI:CZ:US:2023:1.US.258.23.1
sp. zn. I. ÚS 258/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Společenství vlastníků Rybná 17, Praha 1, se sídlem Rybná 683/17, Praha 1, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022 č. j. 20 Cdo 3497/2022-176, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2022 č. j. 14 Co 270/2022-149 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 5. 2022 č. j. 49 EXE 237/2021-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně následně ústavní stížností napadeným rozhodnutím zastavil exekuci, když po opětovně provedeném dokazování a rozboru spisové dokumentace došel k závěru, že exekuční titul není materiálně vykonatelný. O nákladech mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí o zastavení exekuce bylo odvolacím soudem potvrzeno. Výrok o nákladech mezi účastníky změnil odvolací soud tak, že uložil stěžovateli nahradit povinné náklady řízení. Dovolací soud dovolání odmítl.
Stěžovatel uvádí, že nesouhlasí se závěry soudů ohledně materiální nevykonatelnosti exekučního titulu. Závěr, že spis v podobě příloh neobsahuje upřesnění výrokem exekučního titulu uložených povinností, čímž není jednoznačně specifikován obsah plnění, tj. vymezení původního stavu stavby, jakož i to, jakým způsobem má odstranění nátěru a stavebních úprav a uvedení do původního stavu proběhnout, považuje stěžovatel za nepřípustný interpretační formalismus. Vše je zjistitelné ze dvou barevných fotografií podaných společně s žalobou. Soudy však vycházely pouze z černobílých fotografií. To, že byly k žalobě přiloženy barevné fotografie, namítal stěžovatel v odvolání, odvolací soud se však s touto námitkou nevypořádal. Stěžovatel zpochybňuje i rozhodnutí o nákladech řízení. Nesouhlasí s uložením povinnosti k náhradě nákladů povinné a exekutorovi. Nelze mu přičítat zavinění za zastavení exekučního řízení. Dále k tomu uvádí, že je namístě, aby soud rozhodl podle §150 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Z konstantní judikatury obecných soudů vyplývá požadavek na určitost a úplnost výroku soudního rozhodnutí. Jeden ze základních požadavků na materiální vykonatelnost rozhodnutí spočívá v tom, aby byl v rozhodnutí vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a nemusel tak teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co tvoří obsah uložené povinnosti. Exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný jen tehdy, je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v o. s. ř. Způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat (srov. např. sp. zn. 20 Cdo 3305/2010, 20 Cdo 965/2003, 20 Cdo 3682/2010, 20 Cdo 2840/2011). Městský soud v Praze odkázal i na rozhodnutí, podle nichž "z povahy exekučního řízení plyne, že okolnosti chybějící titulu z hlediska požadavku materiální vykonatelnosti soud v exekučním řízení již zásadně zjišťovat nemůže, a že tedy v exekučním řízení není přípustné titul navržený k exekuci o tyto okolnosti doplňovat, a to ani rešeršemi do nalézacího řízení, ani (až na výjimky) k příslušnému právnímu předpisu, natožpak tyto okolnosti zjišťovat dokazováním" (srov. sp. zn. 20 Cdo 4533/2007, 20 Cdo 3285/2019).
Pokud Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí uložil soudům, aby doplnily zjištění, zda žaloba neobsahovala i další skutková tvrzení či přílohy, z nichž by bylo možné se dobrat upřesnění výroku podkladového rozhodnutí, Ústavní soud z odůvodnění napadených rozhodnutí zjistil, že tak soudy opravdu učinily. V odvodnění svých rozhodnutí podrobně osvětlily, proč spis v podobě příloh (žaloba, rozhodnutí vydaná ve správním řízení o odstranění stavby, výpis z katastru nemovitostí a fotografie) neobsahuje upřesnění rozhodnutím uložených povinností a exekuční titul tedy není materiálně vykonatelný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že v odvolání uvedl, že k žalobě přiložil barevné fotografie stavu před a po úpravách, soud z nich však nevycházel a vycházel z černobílých fotografií. Je pravda, že pokud stěžovatel tyto námitky v odvolání učinil, odvolací soud na ně nereagoval a sám také vycházel z černobílých fotografií. To však nic nemůže změnit na závěrech obecných soudů. Ani barevné fotografie nejsou sto upřesnit povinnosti povinného vyplývající z rozhodnutí. Opačný závěr by byl v rozporu s výše uvedenou judikaturou, tedy že výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. To mělo být učiněno v nalézacím řízení. Soud zde však vycházel z neúplného žalobního návrhu a s ohledem na vydání rozsudku pro uznání již nedošlo k jeho upřesnění v průběhu řízení. Odkaz na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 4141/18 zde není příhodný.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že závěr soudů o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu je přepjatě formalistický. Ústavní soud také připomíná, že v řízení o této ústavní stížnosti nemůže zasáhnout do rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení. K tomu měl stěžovatel k dispozici žalobu pro zmatečnost [§229 odst. 2 písm. c) o. s. ř., §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti]. Ta mu umožňovala zrušit nevykonatelné rozhodnutí a následně mohlo dojít k novému projednání a rozhodnutí. Lhůta k podání žaloby běžela tři měsíce od právní moci usnesení odvolacího soudu o zastavení exekuce (§234 odst. 6 o. s. ř.). Stěžovatel tak měl možnost dosáhnout případně nového exekučního titulu. Z rozhodnutí ani z ústavní stížnosti není zřejmé, zda využil i tuto cestu obrany.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele do výroků o nákladech řízení. Jejich podstatu představuje polemika s názory soudů. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18). Soudy řádně odůvodnily, proč spatřují zavinění za zastavení řízení na straně stěžovatele a nepostupovaly tak v souladu s rozhodnutími uváděnými stěžovatelem. Z odůvodnění je zřejmé, že prostor pro aplikaci §150 o. s. ř. zde soudy neshledaly (s odkazem na vědomost stěžovatele o neurčitosti žaloby, s ohledem na rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, které vytýkalo neurčitost obdobně formulovanému rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1 ve stejné věci). Ústavní soud pak připomíná, že moderace nákladů řízení představuje výjimku z obecného pravidla zásady úspěchu ve věci a jako s takovou by s ní také mělo být nakládáno. Uvedené závěry soudů nejsou s ohledem na specifické okolnosti této věci ani v rozporu s rozhodnutím sp. zn. I. ÚS 350/04.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu