ECLI:CZ:US:2023:1.US.273.23.1
sp. zn. I. ÚS 273/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Ch., zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. října 2022 č. j. 10 Co 214/2022-151, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a K. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení nákladového výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 6. 2022 č. j. 11 C 370/2021-117 zamítl žalobu stěžovatelky na zvýšení výživného (ode dne 1. 9. 2019), které má vedlejší účastnice, matka stěžovatelky (dále též jen "matka"), na stěžovatelku platit (výrok I.). Zamítl rovněž žalobu na zrušení vyživovací povinnosti vedlejší účastnice ke stěžovatelce, stanovené rozsudkem Okresního soudu Praha-západ dne 4. 5. 2016 č. j. 28 P 17/2016-57 (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud takto rozhodl o žalobě stěžovatelky ze dne 14. 9. 2021, jíž se domáhala zvýšení výživného pro sebe v pozici zletilého dítěte. Okresní soud dospěl k závěru, že naposledy stanovená výše výživného odpovídá možnostem vedlejší účastnice, a to i se zohledněním toho, že vedlejší účastnici přibyla vyživovací povinnost k nezletilému synovi, se kterým byla vedlejší účastnice na rodičovské dovolené do konce prosince 2021. Po tuto dobu byla odkázána na rodičovský příspěvek. Okresní soud dodal, že tato situace na straně vedlejší účastnice by byla naopak důvodem pro snížení výživného, což by se ale výrazně dotklo stěžovatelky, která od doby poslední úpravy má vyšší věk a tomu odpovídající vyšší náklady, když ukončila studium učebního oboru a studuje nástavbové studium. Po zhodnocení potřeb stěžovatelky a možností vedlejší účastnice a po zohlednění změn, které nastaly v mezidobí od posledně stanoveného výživného, tj. od 4. 5. 2016, do doby vyhlášení napadeného rozsudku, tj. do 6. 6. 2022, okresní soud obě žaloby jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že žádná z účastnic nemá na jejich náhradu právo, když každá z účastnic byla úspěšná v jedné polovině a jde o spor o výživné mezi rodiči a dětmi.
3. Proti výrokům I. a III. rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v napadené části potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 24 392 Kč (výrok II.). Krajský soud poukázal na to, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že vedlejší účastnice je v nepříznivé situaci, na rozdíl od otce stěžovatelky, který má mnohonásobně vyšší příjem, jak tomu bylo i v době poslední úpravy soudu, kdy matka byla vedena na úřadu práce s podporou kolem 5 000 Kč měsíčně a zavázala se k placení výživného ve výši 3 000 Kč měsíčně. Otec měl příjem téměř 35 000 Kč měsíčně čistého a rok předtím uzavřel dohodu na placení výživného ve výši 4 000 Kč měsíčně. Tento nepoměr v příjmech je i v současné době, kdy vedlejší účastnice má příjem od měsíce září 2022 ve výši 12 000 Kč měsíčně čistého s tím, že jí přibyla jedna vyživovací povinnost. V této souvislosti krajský soud zdůraznil, že zásadně platí, že dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů, a tomu odpovídá i nutnost podílet se na nepříznivé situaci jednoho nebo obou rodičů. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle §142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř., když v tomto odvolacím řízení měla plný procesní úspěch vedlejší účastnice, která byla shodně jako stěžovatelka v tomto odvolacím řízení právně zastoupena.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení prokázala zvýšení svých potřeb přestupem na střední školu, jakož i to, že nástavba, kterou studuje, je potřebná pro její další profesní, a tedy i finanční postup. Stěžovatelka poukazuje na to, že zvýšené potřeby má již několik let, vedlejší účastnice navíc již není na rodičovské dovolené, a nic jí proto nebránilo pracovat. Životní úroveň vedlejší účastnice je přitom vzhledem k jejímu manželovi velmi dobrá. Stěžovatelka namítá, že má právo na stejnou životní úroveň jako její matka, přičemž není rozhodné, že tato úroveň je zajištěna osobou, která nemá vůči stěžovatelce žádnou vyživovací povinnost.
5. Podle stěžovatelky měl krajský soud při rozhodování o nákladech odvolacího řízení aplikovat §150 o. s. ř., když výživné nebylo přiznáno jen z důvodu výdělečné situace vedlejší účastnice, přičemž stěžovatelce se absolvováním studia zvýší kvalifikace. K těmto skutečnostem však krajský soud nepřihlédl. Stěžovatelka namítá, že nemá žádný příjem a není schopna se živit, neboť studuje denní studium.
6. Stěžovatelka nesouhlasí s odůvodněním krajského soudu, že k aplikaci §150 o. s. ř., nepřikročil ani za situace, kdy stěžovatelka nemá vlastní příjem a je studentkou posledního ročníku dvouletého nástavbového studia na soukromé škole. Pro stěžovatelku je uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení ve výši 24 392 Kč likvidační, neboť stěžovatelka je osobou, která nemá žádný příjem. Stěžovatelka zdůrazňuje, že za ni musel zaplatit náhradu nákladů řízení otec, čímž se rozdíl mezi přispíváním rodičů na náklady stěžovatelky ještě zvýšil. Tím, že krajský soud s odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř., uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, aniž by aplikoval §150 o. s. ř., porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti nákladovému výroku rozsudku krajského soudu a namítá, že krajský soud měl v předmětné věci přihlédnout k důvodům zvláštního zřetele hodným a při rozhodování o nákladech odvolacího řízení aplikovat §150 o. s. ř.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování.
12. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.
13. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
14. Takového extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud v posuzované věci nedopustil. Krajský soud v předmětné věci uložil procesně neúspěšné stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady jejího právního zastoupení v odvolacím řízení v plné výši, neboť pro aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř., nehledal důvod, když v posuzované věci nezjistil žádné výjimečné okolnosti, a ani to neodůvodňovaly poměry účastníků. Krajský soud poukázal na v řízení zjištěné možnosti vedlejší účastnice, které jí nedovolují podílet se v plné výši na potřebách stěžovatelky, zatímco otec, se kterým stěžovatelka žije ve společné domácnosti, má zcela jiné poměry a možnosti, a proto je schopen tyto potřeby stěžovatelky hradit. Dále krajský soud poukázal na to, že to byla stěžovatelka a její otec, kteří bez souhlasu vedlejší účastnice se rozhodli pro studium stěžovatelky na soukromém učilišti a soukromém nástavbovém studiu. Stěžovatelka přitom s vedlejší účastnicí nekomunikuje, neinformuje ji o svém studiu, nemá k ní žádný vztah, a svou matku označuje jejím příjmením. Vedlejší účastnice přitom hradila stěžovatelce výživné v maximální pro ni možné míře a musí hradit též náklady za své právní zastoupení v řízení před okresním soudem. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem krajský soud neshledal důvod pro výjimečnou aplikaci §150 o. s. ř. Krajský soud rovněž nepovažoval za souladné s dobrými mravy nepřiznat vedlejší účastnici náklady za její právní zastoupení a tím ji přivádět do tíživé finanční situace, kdy její příjem činí pouze 12 000 Kč měsíčně čistého a má dvě vyživovací povinnosti. Krajský soud též přihlédl ke konkrétním okolnostem, za kterých stěžovatelka podala odvolání. S ohledem na uvedené skutečnosti neshledal krajský soud důvod pro výjimečnou aplikaci §150 o. s. ř., a to přesto, že stěžovatelka nemá vlastní příjem, neboť je studentkou posledního ročníku dvouletého nástavbového studia na soukromé škole.
15. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se při rozhodování o nákladech odvolacího řízení pečlivě zabýval konkrétními okolnostmi dané věci, a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč v této věci nebylo možné postupovat podle §150 o. s. ř., a stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení neuložit.
16. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto nezjistil žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu