ECLI:CZ:US:2023:1.US.2731.23.1
sp. zn. I. ÚS 2731/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelek V. Č. a M. Č., obou zastoupených JUDr. et Bc. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 22 Co 70/2023-537 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 7 C 58/2016-447, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a státní příspěvkové organizace Psychiatrická nemocnice Bohnice, sídlem Ústavní 91/7, Praha 8 - Bohnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelky se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv na nedotknutelnost osoby a soukromí, zákaz krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení, jakož i ústavně zaručených práv náležících osobám se zdravotním postižením.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelky se v roce 2016 žalobou na ochranu osobnosti domáhaly po vedlejší účastnici omluvy a zaplacení 300 000 Kč, respektive 250 000 Kč s příslušenstvím, jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zjednodušeně řečeno jejich nedobrovolnou hospitalizací, neoprávněným tzv. přikurtováním a dalšími formami ponižujícího zacházení při hospitalizaci. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelek napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelkám 10 000 Kč, respektive 5 000 Kč s příslušenstvím, a omluvit se za omezení komunikace s rodinou. Ve zbylé části rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud rovněž účastníky řízení poučil, že proti napadenému rozsudku lze podat dovolání s výjimkou částí, které se týkají peněžitého plnění nepřesahujícího 50 000 Kč. Stěžovatelky poté napadený rozsudek městského soudu napadly (v celém rozsahu) dovoláním, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelky tvrdí, že "byly nuceny" rovněž podat dovolání, protože městský soud napadeným rozsudkem zčásti žalobě vyhověl a zčásti rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dovolání je tak zčásti nepřípustné. Stěžovatelky však podávají také ústavní stížnost, a to "do celého rozhodnutí". Navrhují, aby Ústavní soud přezkoumal obě napadená rozhodnutí jako celek, protože jde skutkově a právně o "jeden komplexní příběh, který by neměl být fragmentován." Dále stěžovatelky tvrdí, že obecné soudy posoudily jejich žalobu v rozporu s požadavky Evropského soudu pro lidská práva, mimo jiné co do obrácení důkazního břemene u hájitelného tvrzení špatného zacházení.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatelek je návrhem nepřípustným.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Jak vyplývá ze shora uvedeného, v nyní posuzované věci se sbíhají dva právní instituty, jež by mohly potenciálně vést ke kasaci napadených rozhodnutí, a to ústavní stížnost a (stěžovatelkami současně podané) dovolání. Posoudil-li by Ústavní soud věcně ústavní stížnost dříve, než Nejvyšší soud rozhodne o dovolání stěžovatelek, mohl by jeho postup vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly Nejvyšší soud a zároveň i Ústavní soud.
7. Stěžovatelky tedy podaly ústavní stížnost předčasně. I za situace, posoudil-li by Nejvyšší soud jejich dovolání jako nepřípustné, ať už z pohledu "majetkového censu" podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo z jiného důvodu, byly to stěžovatelky, kdo se rozhodly dovolání podat, byť v souladu s poučením městského soudu (shodně viz např. usnesení ze dne 13. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2878/18, ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 940/22, ze dne 11. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 1770/22 či ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 3001/22). Uvedenému závěru svědčí i přiléhavé tvrzení stěžovatelek, že v jejich věci jde o jeden skutkový a právní příběh, jehož posouzení není vhodné bezdůvodně fragmentovat.
8. Protože však posouzení přípustnosti dovolání přísluší podle §239 o. s. ř. (výhradně) Nejvyššímu soudu, nelze stěžovatelkám klást jejich postup k tíži. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" pro stěžovatelky nemůže mít za následek odepření přístupu k Ústavnímu soudu (tzv. denegatio iustitiae). Nebudou-li proto spokojeny s výsledkem dovolacího řízení, budou mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, která by zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání, a to i za situace, shledal-li by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek (zčásti) nepřípustným (tzv. ze zákona). Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak Ústavní soud bude odvíjet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to i (případně) proti napadeným rozhodnutím obecných soudů nižšího stupně.
9. Konečně nutno podotknout, že Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal výjimečné okolnosti odůvodňující prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které stěžovatelky ostatně ani netvrdí.
10. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2023
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj