ECLI:CZ:US:2023:1.US.3009.22.1
sp. zn. I. ÚS 3009/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2022 č. j. 14 Co 271/2022-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení vydaného v exekučním řízení ve věci oprávněné České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 1 a stěžovatele jako povinného v řízení o zaplacení částky 5 000,- Kč a o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 13. 5. 2022 č. j. 49 EXE 365/2022-150 zamítl návrh stěžovatele ve znění jeho doplnění na zastavení exekuce s odůvodněním, že předmětem exekuce je povinnost stěžovatele zaplatit soudní poplatek z žaloby pro zmatečnost. Exekuce je vedena na základě vykonatelného titulu s tím, že odvolací soud neshledal odvolání stěžovatele proti usnesení o uložení vymáhané povinnosti důvodným. Povinnost stěžovatele nezanikla a není ani promlčena, přičemž exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud", resp. "odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu, a konstatoval, že se zcela ztotožnil s odůvodněním obvodního soudu o vázanosti soudu exekučním titulem a jeho povinností z něj vycházet, když v exekučním řízení jde jen o výkon rozhodnutí, neboť toto řízení není řízení přezkumným. Námitka stěžovatele, že v něm jde o rozpor s dobrými mravy je pro exekuční řízení irelevantní, když z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat jen výkon práv a povinností účastníků občanskoprávních vztahů (ať již formou právních jednání či faktického chování), nikoli správnost rozhodnutí soudu. Městský soud se zabýval i dalšími námitkami stěžovatele a mimo jiné v této souvislosti konstatoval, že nelze dospět rovněž k závěru o zjevném nepoměru mezi výší dlužné částky a předpokládanými náklady exekuce, které předběžně činí částku 6 655,- Kč a náklady oprávněného celkem 6 755,- Kč. Městský soud zdůraznil, že v předmětné věci je vymáhán na základě exekučního titulu soudní poplatek za žalobu pro zmatečnost, kterou stěžovatel podal dne 5. 3. 2016, jako poplatek za řízení, nikoli za úkon, proto také tato povinnost nemohla zaniknout dne 27. 2. 2018, jak se domnívá stěžovatel. Šestiletá lhůta pro zaplacení soudního poplatku začala běžet dnem splatnosti poplatku (dne 5. 3. 2016), protože však před uplynutím této lhůty došlo dne 12. 2. 2018 k pravomocnému stanovení poplatku exekučním titulem, začala běžet šestiletá lhůta znovu od uvedeného dne. Exekuční řízení bylo zahájeno před skončením šestileté lhůty, přičemž běh této lhůty se zahájením řízení zastavil. S odkazem na ust. §175, odst. 1 a 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu v platném znění, městský soud uvedl, že důvod pro zamítnutí exekučního návrhu, případně pro zastavení exekučního řízení musí být kvalifikovaný v tom smyslu, že výše předpokládaných nákladů spojených s exekucí není ve zjevném nepoměru k výši plnění, které má být vymoženo. Předpokládané náklady exekuce v předmětné věci činí 6 655,- Kč, což není téměř trojnásobek jistiny, jak by odpovídalo judikatuře dovolacího soudu k otázce zjevného nepoměru (§175 odst. 2 daňového řádu), který by vedl k možnému zastavení exekučního řízení. Odvolací soud konstatoval rovněž nedůvodnost námitky stěžovatele o povinnosti soudu nařídit jednání a zdůraznil, že v předmětné věci nešlo o případ, kdy soud zpravidla nařídí jednání k projednání návrhu povinného na zastavení exekuce (§254 odst. 8 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení práva účastníka řízení zúčastnit se v řízení ústního jednání ve věci, neboť bylo jeho právem se ústního jednání účastnit za situace, kdy o to soud výslovně požádal. V ústním jednání hodlal svá tvrzení náležitě doložit a doplnit o další údaje a navrhovat v předmětné věci důkazy. Bez navrhovaného postupu soud nesprávně hodnotil, resp. nehodnotil doložené výpisy z jeho bankovního účtu, ze kterých se dokládá správnost jeho tvrzení o úhradě vymáhané částky.
Spravedlnost (řádnost) exekučního řízení byla porušena rovněž tím, že výše uvedené exekuční řízení nemělo být vůbec zahájeno, neboť nemělo vůbec probíhat předcházející řízení, tj. řízení o jím podané žalobě pro zmatečnost, pokud měl soud za to, že stěžovatel nesplnil svoji poplatkovou povinnost z podané žaloby. Obvodní soud tak měl podle ust. §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, řízení o žalobě pro zmatečnost zastavit, aniž by po stěžovateli byl následně vymáhán nezaplacený soudní poplatek.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Předmětem ústavní stížnosti je usnesení městského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení exekučního řízení. Důvody, které stěžovatele vedou k nesouhlasu s napadeným usnesením, spočívají v přesvědčení, že exekuční řízení nemělo být vůbec zahájeno, neboť jím podaná žaloba pro zmatečnost neměla být příslušným soudem meritorně projednána, pokud nebyl zaplacen příslušný soudní poplatek. Další námitky se týkají především procesního postupu odvolacího soudu, který ve věci nenařídil jednání, ale využil zvláštnosti odvolacího řízení ve smyslu ust. §254 odst. 8 o. s. ř. rozhodnout o podaném odvolání bez jednání.
K první námitce je nutné uvést, že v exekučním řízení soud nepřezkoumává věcnou správnost exekučního titulu (jak správně zdůraznily oba civilní soudy). Ústavní soud z této zásady vyčlenil jen ty zjevné excesy, které porušují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob. Stěžovatel však v ústavní stížnosti nezohledňuje míru, v níž je možné výjimečně přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Naopak, jeho argumentace spočívá na nesprávných či neúplných skutkových zjištěních civilních soudů, které vedly po příslušném právním posouzení k vydání (nesprávného) exekučního titulu. V exekučním řízení tak nelze v zásadě (jak bylo výše uvedeno) návrhem na zastavení exekučního řízení namítat nesprávnost exekučního titulu, v dané věci nezaplacení soudního poplatku z žaloby pro zmatečnost, která byla v řízení meritorně projednána a zamítnuta. Skutková zjištění, jak je rekapituloval městský soud v odůvodnění napadeného usnesení, nejsou zjevně nesprávná nebo neúplná, jak tvrdí stěžovatel. Stěžovatel netvrdil, že by dal oprávněné najevo, že před podáním exekučního návrhu hodlá uloženou povinnost splnit, aby se zbytečně nevystavil dalším nákladům spojeným s exekučním řízením.
K námitce stěžovatele, že soudy rozhodly bez jednání, lze odkázat na poukaz odvolacího soudu, který konstatoval, že se v předmětné věci nejednalo o případ, kdy soud zpravidla nařídí k projednání návrhu na zastavení exekuce jednání a odvolací soud takový postup neshledal v dané věci nutným.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde navíc zjevně o částku bagatelní, která zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv a svobod. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti takovýchto sporů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 686/17 a řadu dalších). V případě bagatelních sporů je opodstatněnost ústavní stížnost prakticky vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení soudů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu