ECLI:CZ:US:2023:1.US.392.23.1
sp. zn. I. ÚS 392/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ireny B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, advokátkou se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022 č. j. 16 Co 390/2022-3719 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 9. 2022 č. j. 19 P 78/2021-3678, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Ústavy a čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že mezi rodiči probíhá dlouhodobý spor dotýkající se záležitostí jejich nezletilých dětí. Ty byly nejprve předběžným opatřením z důvodu závadného chování matky, pro které byla i trestně stíhána a v roce 2021 pravomocně odsouzena za přečin ohrožování výchovy dítěte, a následně i rozhodnutím ve věci samé, svěřeny do péče otce. Nový návrh matky na úpravu poměrů byl zamítnut, neboť nedošlo ke změně poměrů, a pokud jde o změnu psychického stavu nezletilé, ten vylučuje novou úpravu výchovy. Ve věci bylo dále podáno několik návrhů na vydání předběžného opatření souvisejících s vyšetřením a léčbou jedné z nezletilých a také další návrh na změnu péče. Soud upravil styk jedné z nezletilých s matkou a nahradil souhlas matky s povinnou školní docházkou do základní školy. Otec podal návrh na zbavení matky rodičovské zodpovědnosti.
Matka se u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhala vydání předběžného opatření, kterým by soud upravil její styk s nezletilými s odůvodněním, že jí otec brání ve styku s dětmi, nabídnutý rozsah styku považuje za nedostatečný. Matka se dále domáhala vydání předběžného opatření, kterým by soud uložil otci strpět bydliště nezletilých ve vzdálenosti maximálně 20 km od bydliště matky a povinnost strpět docházku první nezletilé do vzdělávací instituce na území města P. a druhé nezletilé do v návrhu specifikované základní školy. Tento návrh odůvodnila tím, že otec bez jejího souhlasu změnil bydliště nezletilých a také jejich školní zařízení. Soud oba návrhy matky zamítl. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Matka napadla tato rozhodnutí ústavní stížností.
Stěžovatelka namítá nedostatečné odůvodnění napadených usnesení a s tím spojenou nepřezkoumatelnost. Odkazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se odůvodňování rozhodnutí. V řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a nebylo rozhodnuto v zájmu nezletilých dětí. Soud nerespektoval obsah předložených lékařských zpráv. Dále upozorňuje, že v řízení nebyl zjišťován názor nezletilých dětí. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 1931/17. Nezletilým nebyl ustanoven kolizní opatrovník.
Ústavní soud posoudil argumentaci ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních Ústavním soudem může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zhodnocení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další odvolací instance nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při jejich vydávání se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, I. ÚS 1094/16, IV. ÚS 2468/14, IV. ÚS 1475/16 a další).
Ústavní soud proto předběžná opatření přezkoumává jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Naproti tomu hodnocení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jeho názor ohledně samotné důvodnosti (správnosti) návrhu na vydání předběžného opatření (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2233/21).
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí ve věcech rodinných přistupuje obzvlášť rezervovaně. Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyplývá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14).
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad a byla vydána příslušným orgánem. Soudy svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Oba soudy upozornily na složitou situaci v dané věci, spočívající ve vyhroceném vztahu mezi rodiči a také vážném zdravotním (psychickém) stavu jedné z nezletilých. Upozornily, že v takovém případě nová úprava styku matky s dětmi i nahrazení souhlasu druhého rodiče vyžaduje řádné dokazování v rámci řízení ve věci samé. Soudy upozornily i na jednání matky hledající pochybení pouze u třetích osob. Potřebné dokazování považoval odvolací soud za odůvodněné i vzhledem k obsahu uvedeného trestního rozsudku. V době rozhodování soudu prvního stupně bylo také před rozhodnutím soudu ve věci samé. Ve věci bylo rozhodnuto dne 3. 11. 2022, soud prvního stupně zbavil matku rodičovské zodpovědnosti k nezletilým dcerám, ponechal jí právo styku a režim styku neupravil. Všechny tyto okolnosti ve svém souhrnu odůvodňují s ohledem na zájem dětí potřebu provedení řádného dokazování ve věci samé.
Jde-li o matkou namítané nezjištění názoru nezletilých v řízení o předběžných opatřeních, Ústavní soud k tomu poznamenává následující. Je pravda, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má pak právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo slyšeno v každém soudním řízení, které se jej týká (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud přitom v stěžovatelkou uváděném nálezu sp. zn. II. ÚS 1931/17 zdůraznil, že řízení o předběžném opatření není výjimkou. Zároveň však Ústavní soud upozornil na to, že povinnost soudu zjistit názor nezletilých před vydáním předběžného opatření o péči o ně či styku s nimi neplatí absolutně. Neumožnění dítěti uplatnit toto právo připadá v úvahu tehdy, je-li to v nejlepším zájmu dítěte, nebo pokud to není fakticky možné. Ústavní soud má v daném případě za to, že okolnosti daného případu odůvodňovaly postup soudů, které nepřikročily ke zjištění názoru nezletilých dětí. Zjišťování jejich názoru by v dané situaci mohlo být pro děti psychicky zatěžující (zejména ve vztahu k jedné z nezletilých). Samo o sobě by nemohlo vést k vyhovujícímu rozhodnutí, a to i v případě, že by se děti vyjádřily tak, že souhlasí s návrhy matky. V daném komplikovaném případě je nutné provést komplexní dokazování. Postup soudů, který vedl k zamítnutí návrhů, byl v souladu se zájmy nezletilých dětí.
Pokud stěžovatelka namítá, že děti nebyly v řízení zastoupeny kolizním opatrovníkem, tato skutečnost z rozhodnutí nevyplývá, opatrovnicí dětí byla Městská část P. Stěžovatelka neuvádí žádné bližší odůvodnění svého tvrzení.
Ústavní soud konstatuje, že soudy při svém rozhodování zvažovaly pro věc všechny podstatné okolnosti jak na straně rodičů, tak především okolnosti podstatné z hlediska zájmů nezletilých. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých, prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dětí ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud neshledává, že by napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nezjistil porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Z neochoty či neschopnosti rodičů dohodnout se o péči o nezletilé a navazujících otázkách a následného nesouhlasu s rozhodnutími soudů nelze dovozovat porušení základních práv a opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutím ústavní stížnosti nijak nepředjímá případná další rozhodnutí civilních soudů ve věci samé. Stěžovatelce nadále zůstává k dispozici možnost, aby v řízení ve věci samé svá (i ústavně garantovaná) práva na rodinný život hájila. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu