ECLI:CZ:US:2023:1.US.473.23.1
sp. zn. I. ÚS 473/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele města L., zastoupeného JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 29/471, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, č. j. 21 Cdo 2180/2022-779, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Jaroslava Mrázka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2023, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel shora individualizované usnesení Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení, a to pro porušení svých ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel jako zaměstnavatel doručil dne 16. 11. 2016 vedlejšímu účastníkovi jako zaměstnanci výpověď z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci - tajemníka Městského úřadu L. - podle §52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Porušení povinností zaměstnance bylo vymezeno třemi skutky - vedlejší účastník se měl v jednom případě hrubě chovat ke své podřízené, v jednom případě měl pro jednoho konkrétního zastupitele vyhotovit dokument s připomínkami ke koncepci sportu, ačkoliv tímto úkolem nebyl zaměstnavatelem pověřen, a ve třetím případě měl opožděně zveřejnit informace o možnosti nahlížet do bezpečnostní dokumentace, čímž bylo veřejnosti znemožněno podávat k ní připomínky (dále jen "předmětné skutky").
3. Na podkladě žaloby vedlejšího účastníka Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, č. j. 27 C 75/2017-680, rozhodl, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal, na základě čehož Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl usnesením napadeným nyní ústavní stížností.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve vymezuje splnění procesních předpokladů věcného projednání ústavní stížnosti, rekapituluje skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy, přibližuje svou argumentaci uplatněnou v dovolání, komentuje obsah napadeného usnesení a následně proti němu předkládá vlastní námitky, jimiž jsou 1) nedostatečné odůvodnění; 2) aprobování nesprávného názoru krajského soudu. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně:
6. Ad 1) stěžovatel upozorňuje, že v dovolání formuloval dosud Nejvyšším soudem neřešenou otázku "nakolik je třeba pro posouzení činnosti žalobce (rozuměj nyní vedlejšího účastníka) jako výkonu práce během pracovní doby sledovat věcné hledisko, tedy vnitřní účelový vztah činností k pracovním úkolům žalobce, či nakolik postačí pouze fakt, že formálně by k takové činnosti žalobce byl s ohledem na svou pracovní pozici tajemníka městského úřadu oprávněn", s níž se podle jeho názoru Nejvyšší soud nevypořádal a dostatečně na argumentaci stěžovatele nereagoval, když odkázal pouze na několik svých rozhodnutí, která ovšem výslovně tuto otázku neřešila. Gros stěžovatelovy teze, již uplatňoval v řízení před obecnými soudy, tkví v tom, že právní názor krajského soudu i Nejvyššího soudu na druhý předmětný skutek vedlejšího účastníka je nesprávný. Krajský soud jej oproti okresnímu soudu nevyhodnotil jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, ale jako výkon práce. Podle stěžovatele nelze každou činnost, k jejímuž výkonu je zaměstnanec obecně v rámci pracovního poměru oprávněn (resp. povinen), považovat za výkon práce, vykonává-li takovou činnost pro třetí osobu bez prospěchu pro zaměstnavatele. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud touto jím nastolenou právní otázkou dostatečně nezabýval, neboť dospěl toliko k závěru, že vedlejší účastník se jako zaměstnanec nedopustil porušení žádné své povinnosti vyplývající z pracovního poměru. Protože to však podle stěžovatele samo o sobě nestačí k tomu, aby aktivity vykonávané pro třetí osoby byly považovány za výkon práce, Nejvyšší soud se podle jeho názoru meritem věci nezabýval a na tuto otázku neodpověděl. Tím se dopustil porušení povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí a vypořádat se s námitkami, které mu stěžovatel v dovolání adresoval, přičemž tyto povinnosti ukládá obecným soudům ústavní pořádek.
7. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, proti němuž Nejvyšší soud nezakročil. Tvrdí, že nemohlo ze strany vedlejšího účastníka jít o výkon práce pro stěžovatele, a dovolává se právního názoru Nejvyššího soudu k výkladu §273 zákoníku práce, při němž Nejvyšší soud rovněž volil funkční přístup a věcné hledisko. Pozornost poutá ke skutečnosti, že vedlejší účastník vytvořil dokument pro řadového zastupitele, který nebyl oprávněn k tomu, aby mu za zaměstnavatele ukládal pracovní úkoly, což nelze dovodit ani z §82 písm. c) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, umožňujícího zastupiteli obce vyžadovat informace od zaměstnanců obce zařazených do obecního úřadu, neboť takto lze žádat jen informace již existující, nadto podle §110 odst. 4 písm. b) obecního zřízení smí úkoly tajemníku obce klást pouze zastupitelstvo jako orgán obce, nikoliv též i jednotliví zastupitelé. Rovněž nelze vytvoření předmětného dokumentu považovat ani za výkon oprávnění vedlejšího účastníka jako tajemníka obce účastnit se zastupitelstva obce a rady obce s hlasem poradním podle §110 odst. 5 obecního zřízení, neboť to realizoval dne 12. 9. 2016 při zasedání zastupitelstva. Vedlejší účastník navíc podle stěžovatele nepřiznal, že byl autorem tohoto dokumentu, a to ještě ani v řízení před obecnými soudy, naopak své autorství tajil a neměl v úmyslu výsledek své práce stěžovateli jako zaměstnavateli předat. Stěžovatel vidí v právním názoru uplatněném krajským soudem porušení svých práv na vlastnictví majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť v jeho důsledku je nucen zaměstnávat osobu, která jedná proti jeho zájmům, a ještě jí za to vyplácet mzdu.
IV. Posouzení Ústavním soudem
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně je třeba vyzdvihnout, že předmětem řízení o této ústavní stížnosti stěžovatel učinil pouze napadené usnesení Nejvyššího soudu, tedy nikoliv shora připomenuté rozsudky okresního soudu a krajského soudu. I v mezích námitky 2) stěžovatel výslovně napadá aprobaci názoru krajského soudu Nejvyšším soudem, tedy nelze ani při materiálním posouzení dospět k závěru, že stěžovatelova vůle směřovala k tomu, aby předmětem přezkumu Ústavního soudu byl učiněn i rozsudek krajského soudu. Tím však zúžil rozsah tohoto přezkumu, neboť Ústavní soud se mohl zabývat toliko tím, zda Nejvyšší soud v procesním rámci dovolacího řízení určeném §236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), až §243g občanského soudního řádu, provedl přezkum rozsudku krajského soudu ústavně konformním způsobem.
10. K námitce 1) Ústavní soud opakuje závěry své ustálené rozhodovací praxe, že ani řízení o dovolání se nevymyká garancím vyplývajícím z ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo tak Nejvyšší soud může porušit např. tím, že odmítne dovolání pro nesplnění podmínek přípustnosti s odkazem na rozhodnutí, které řeší zcela jinou právní otázku, než jako dovolatel ve svém dovolání předestřel, a tuto zcela opomene (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4152/18 ze dne 20. 1. 2020); že na otázku předestřenou dovolatelem vůbec nereaguje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3029/17 ze dne 5. 9. 2018 (N 151/90 SbNU 453) či nález sp. zn. III. ÚS 3045/17 ze dne 13. 3. 2018 (N 47/88 SbNU 633)] či se jí vyhne [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 948/15 ze dne 11. 6. 2015 (N 108/77 SbNU 567)], resp. nereaguje na argumenty dovolatele způsobem odpovídajícím jejich závažnosti [nález sp. zn. I. ÚS 4120/17 ze dne 13. 7. 2018 (N 124/90 SbNU 89)]; že svůj závěr o nepřípustnosti dovolání nijak neodůvodní [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47) či nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391)], přičemž však tomuto požadavku nevadí, je-li odůvodnění stručné [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33)]; že rezignuje na svoji úlohu sjednocovatele judikatury (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3236/18 ze dne 9. 4. 2019); že jako nepřípustné vyhodnotí dovolání napadající rozhodnutí, které spočívá na právní otázce vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se dovolací soud odchyluje od judikatury Ústavního soudu [stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.; nález sp. zn. II. ÚS 2622/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 79/85 SbNU 353); nález sp. zn. II. ÚS 2622/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 79/85 SbNU 353); či nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247)]; že účelově neidentifikuje judikaturu, o níž stěžovatel důvodnost svého dovolání opírá a kterou v dovolání dostatečným způsobem označí [nález sp. zn. II. ÚS 2109/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 109/89 SbNU 619)], že účelově neshledá v dovolání vymezení jeho přípustnosti, ačkoliv v něm obsaženo je [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2109/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 109/89 SbNU 619) či nález sp. zn. III. ÚS 2288/16 ze dne 26. 4. 2017 (N 67/85 SbNU 173)] nebo na toto vymezení má přehnaně formalistické požadavky [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018 (N 28/88 SbNU 411), nález sp. zn. III. ÚS 3822/15 ze dne 6. 9. 2016 (N 165/82 SbNU 595) či nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607)]; že se odmítne věcně zabývat dovoláním, v němž je předložena otázka, o níž má Nejvyšší soud za to, že na ní napadené rozhodnutí nestojí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1461/17 ze dne 14. 11. 2017 (N 212/87 SbNU 447); či nález sp. zn. I. ÚS 425/17 ze dne 19. 4. 2017 (N 63/85 SbNU 145)]; že při předložení již vyřešené otázky, která by dle dovolatele měla být vyřešena jinak, toliko odkáže na rozhodnutí, která ji řeší, aniž se zabývá tím, proč není třeba se od tohoto řešení odchýlit [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 700/16 ze dne 24. 10. 2016 (N 197/83 SbNU 179)].
11. V nynější věci Nejvyšší soud všem těmto požadavkům dostál. Stěžovatel se prostřednictvím námitky nedostatečného odůvodnění a reakce na jeho argumentaci toliko snaží dosáhnout změny věcného posouzení jeho dovolání a prosadit proti vůli Nejvyššího soudu svůj vlastní právní názor na otázku výkladu podústavního práva. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyložil odstupňování porušení povinností vyplývajících z právního předpisu vztahujícího se na pracovní poměr podle závažnosti, zrekapituloval svůj judikaturní závěr, že jednání, které nelze považovat za porušení takové povinnosti, nenaplňuje výpovědní důvod podle §52 písm. g) zákoníku práce, a v podmínkách stěžovatelovy věci neshledal, že by druhý předmětný skutek bylo možno kvalifikovat jako porušení právní povinnosti vedlejšího účastníka vyplývající z jeho pracovněprávního vztahu. Nejvyšší soud v souladu se zjištěními krajského soudu vyšel z toho, že vedlejší účastník jako tajemník města byl oprávněn se podílet na zpracování úkolu týkajícího se koncepce sportu, který byl uložen městskému úřadu radou města dne 24. 2. 2016, a že byl oprávněn se k této koncepci na zasedání zastupitelstva vyjadřovat, a to přesto, že jeho názor byl odlišný od radou města schválené koncepce sportu, která byla zastupitelstvu města předložena. Rovněž Nejvyšší soud zdůraznil, že na poskytnutí této koncepce od vedlejšího účastníka měl i jednotlivý zastupitel právo podle §82 písm. c) obecního zřízení. Proto Nejvyšší soud uzavřel, že poskytnutí této koncepce mělo věcnou souvislost s výkonem práce vedlejšího účastníka pro stěžovatele, a tedy nemůže být považováno za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci.
12. Nelze tudíž konstatovat, že by odpověď na stěžovatelem formulovanou otázku vyžadovala podrobnější reakci ze strany Nejvyššího soudu, neboť tento sice stručně, ale současně jednoznačně a racionálně zdůvodnil, proč vedlejší účastník i druhý předmětný skutek činil při výkonu práce a proč k němu byl oprávněn, tedy proč jej paralelně nelze považovat za porušení povinností ve smyslu §52 písm. g) zákoníku práce. Nejvyšší soud tím pádem věcnou souvislost mezi druhým předmětným skutkem a výkonem práce vedlejšího účastníka pro stěžovatele dovodil, svůj závěr zdůvodnil a logicky dospěl k závěru, že jednáním secundum et intra legem se nemohl vedlejší účastník dopustit současně i protiprávního jednání. Na této úvaze Ústavní soud neshledává z ústavněprávního hlediska ničeho vadného. Jelikož se Nejvyšší soud při vyřízení stěžovatelova dovolání pohyboval zcela v mezích ústavního pořádku a jeho právní názor na stěžejní otázku v nynější věci není neústavní, či dokonce protiústavní, Ústavní soud nemá důvodu k zásahu proti napadenému rozhodnutí ani z důvodu jeho údajně nedostatečného odůvodnění, neboť Nejvyšší soud stěžovateli srozumitelně odpověděl, proč jím namítané jednání nelze subsumovat pod předmětný výpovědní důvod.
13. Námitka 2) neobstojí. Ústavní soud obecně konstantně rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
14. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
15. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
16. V nynější věci se však obecné soudy žádného takového pochybení nedopustily. Jak Ústavní soud nastínil již výše, právní názor Nejvyššího soudu je ústavně konformní, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší jej přehodnocovat či jakkoliv jinak revidovat. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že druhý předmětný skutek vedlejšího účastníka nebylo možno kvalifikovat jako protiprávní, nelze spatřovat nic ústavně závadného na tom, že logickým důsledkem tohoto je, že nemohl být ani porušením právních předpisů vyplývajících z právních předpisů vztahujících se na vykonávanou práci.
17. Nelze rovněž přehlédnout, že i kdyby hypoteticky bylo možno stěžovateli dát za pravdu v tom, že druhý předmětný skutek nebyl výkonem práce, což Ústavní soud nečiní, neznamenalo by to automaticky, že by jej bylo možno považovat za porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Důvod výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. g) zákoníku práce se totiž váže toliko k porušení povinností zaměstnance, tedy i ve stěžovatelově náhledu, v němž vypracování předmětného dokumentu nebylo možno považovat za výkon práce pro vedlejšího účastníka, by tato skutečnost sama nestačila k založení tohoto výpovědního důvodu, ale bylo by nutno identifikovat konkrétní ustanovení právního předpisu vztahujícího se k práci stěžovatele jako tajemníka obce, které by jím bylo porušeno. To však stěžovatel netvrdí, čině zamlčenou implikaci, že kdyby nešlo o výkon práce, musel by druhý předmětný skutek představovat porušení takové povinnosti.
18. Taková implikace však je, jak výše uvedeno, nesprávná. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti neoznačil žádné konkrétní ustanovení právního předpisu, které by vedlejší účastník porušil a které by současně představovalo porušení povinností ve vztahu k vykonávané práci zaměstnancem. Jinými slovy, i kdyby bylo možno připustit, že vedlejší účastník nezpracoval předmětný dokument při výkonu práce pro stěžovatele, neznamená to ještě samo o sobě ani to, že by jeho zpracování a předání zastupiteli bylo protiprávní, a i kdyby protiprávní bylo, ani to by ještě per se neznamenalo, že by je bylo možno kvalifikovat jako porušení povinnosti vyplývající z právního předpisu vztahujícího se k vykonávané práci. Všechny tyto situace je nutno bedlivě odlišovat.
19. To však stěžovatel nečiní, a aniž to výslovně uvádí, presumuje, že vytvořením předmětného dokumentu musel vedlejší účastník jednat protiprávně proti zájmům stěžovatele patrně v důsledku porušení povinnosti loajality, ačkoliv nelze přehlédnout, že i ve stěžovatelem zastávaném narativu nejednal vedlejší účastník ve prospěch nějakého třetího, nezúčastněného subjektu, který s městem neměl co do činění, ale ve prospěch člena stěžovatelova zastupitelstva, a to při řešení otázky, kterou zastupitelstvo mělo projednávat. Stěžovatel přitom netvrdí ani neprokazuje, že by tento zastupitel jednal očividně s přispěním vedlejšího účastníka proti zájmům obce, za kterýmžto účelem by zneužíval své postavení zastupitele, neboť v celé věci šlo o diskuzi o koncepci sportu, přičemž i sám stěžovatel připouští, že na zasedání zastupitelstva dne 12. 9. 2016 se k této otázce vedlejší účastník legitimně vyjádřil. Neústavní nemůže být právní názor, že samotné jednání ve prospěch zastupitele směřující k diskuzi na zasedání zastupitelstva při projednání otázky v jeho působnosti nelze považovat za jednání proti zájmům obce.
20. V tomto směru nelze stěžovateli přisvědčit ani v tom, že právo vedlejšího účastníka vyjádřit se ke koncepci sportu se vyčerpalo jen jeho účastí na jednání zastupitelstva. Takový výklad §110 odst. 5 obecního zřízení by znamenal, že tajemník obce se sice může zúčastnit jednání zastupitelstva, ale na takové jednání se nesmí předem připravit, vytvořit si pro ně podklady atd., což by u složitějších, obsáhlejších či sporných otázek obsah jeho práva do značné míry oslabilo, či v některých případech až vyprázdnilo. Existoval-li pak dokument takto vedlejším účastníkem vypracovaný, nebylo v rozporu ani se stěžovatelem proponovaným výkladem §82 písm. c) obecního zřízení, pokud si jej jednotlivý zastupitel vyžádal.
21. Ústavní soud tedy shrnuje, že stěžovatel automaticky předpokládá, že nešlo-li ze strany vedlejšího účastníka o výkon práce, muselo jít o porušení povinnosti vyplývající z právního předpisu vztahujícího se k vykonávané práci, ačkoliv, jak uvedeno shora, tento argument sám neobstojí. Proto není tato jeho námitka způsobilá vyvrátit správnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť i kdyby v ní dal Ústavní soud stěžovateli za pravdu, neznamenalo by to ještě, že by Nejvyšší soud měl důvod zrušit rozsudek krajského soudu, neboť k tomu by muselo být prokázáno ještě porušení konkrétní povinnosti specificky v intencích §52 písm. g) zákoníku práce. Jelikož stěžovatel dále žádná tvrzení, proč by přesto o porušení těchto povinností (a kterých) ve smyslu §52 písm. g) zákoníku práce mělo jít, nepředkládá, Ústavní soud se touto námitkou dále zabývat nemohl, neboť to by již za stěžovatele dotvářel jeho argumentaci, což je v rozporu s postavením Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 808/22 ze dne 2. 11. 2022).
22. Za neústavní nelze považovat ani fakt, že Nejvyšší soud nereagoval výslovně na stěžovatelovu paralelu §52 písm. g) zákoníku práce s §273 zákoníku práce, neboť každé z těchto ustanovení obsahuje odlišné pojmy (porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci vs. plnění pracovních úkolů), přičemž se však stěžovatel jakkoliv argumentačně nevypořádal s tím, proč by dvě ustanovení, obsahující odlišné pojmy, z nichž se navíc každé věcně týká jiné otázky (výpověď z pracovního poměru vs. náhrada majetkové a nemajetkové újmy), měla být vykládána ve vzájemné souvislosti, nota bene v takové, které se nyní dožaduje. Ani tuto argumentaci za stěžovatele nebyl Nejvyšší soud povinen doplňovat, tím méně je k tomu povinen nyní Ústavní soud.
23. Napadeným usnesením nemohlo být porušeno ani stěžovatelovo právo na vlastnictví majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jestliže výpověď z pracovního poměru nebyla oprávněná pro nenaplnění důvodu podle §52 písm. g) zákoníku práce, je vyplácení mzdy povinností stěžovatele vyplývající z pracovní smlouvy s vedlejším účastníkem, tedy nejde o protiprávní, natož o protiústavní zásah do jeho práva na vlastnictví majetku. Odkaz stěžovatele na údajné porušení práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny je pak zjevně nedůvodný již jen z toho důvodu, že vedlejší účastník zastával u stěžovatele pozici tajemníka a tvrzené pochybení z jeho strany se mělo týkat jednání zastupitelstva a tvorby materiálů vztahujících se k výkonu působnosti tohoto orgánu územního samosprávného celku v oblasti sportu, nikoliv jeho podnikatelských aktivit.
V. Závěr
24. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími ani postupem předcházejícím jejich vydání nebyla v napadeném rozsahu ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu