ECLI:CZ:US:2023:1.US.71.23.1
sp. zn. I. ÚS 71/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti Teco a. s. se sídlem Průmyslová zóna Šťáralka 984, Kolín, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 12, Praha 7, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022 č. j. 23 Cdo 3487/2021-1863, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021 č. j. 3 Cmo 57/2020-1791 v části, kterou byl potvrzen výrok I., II., VI. a VIII. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019 č. j. 21 Cm 10/2015-1709 a proti výrokům I., II., VI. a VIII. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019 č. j. 21 Cm 10/2015-1709, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 7. 1. 2020 č. j. 21 Cm 10/2015-1740, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1 odst. 1, odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny domáhá zrušení v záhlaví označených výroků napadených rozhodnutí, vydaných v řízení stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované ELKO EP, s.r.o. (dále jen "žalovaná") o ochranu práv k užitnému vzoru, ochranným známkám, před nekalou soutěží a pověsti právnické osoby.
II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl žalobu stěžovatelky o uložení povinnosti žalované blíže vymezené ve výrocích I. až III. rozsudku, a aby jí uložil povinnost poskytovat stěžovatelce informace o počtu prodaných výrobků v tomto výroku blíže specifikovaných, na nichž samých, na jejich obalech či příbalových materiálech bylo označení "CIB", a o ceně obdržené za tyto výrobky (výrok IV.), zamítl žalobu aby uložil žalované uveřejnit v blíže uvedených periodikách na své náklady omluvu ve znění a formě ve výroku blíže specifikovaných (výrok V.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zveřejnit konkrétní omluvu (výrok VI.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce částku 150 000,- Kč a částku 850 000,- Kč (výroky VII. a VIII.), zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované o uložení povinnosti stěžovatelce uznat právo žalované jako předchozího uživatele konkrétního užitného vzoru zapsaného v rejstříku užitných vzorů pod č. 21380 (výrok IX.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky X. až XIII.).
Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") po přezkoumání napadeného rozsudku potvrdil rozsudek městského soudu ve znění doplňujícího usnesení ve výrocích I. až VIII. a ve výroku IV. s doplněním o konkretizace povinnosti poskytnout informace, změnil výroky o náhradě nákladů řízení před městským soudem a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že žalobou uplatněné nároky z titulu ochrany práv majitele užitného vzoru a ochranných známek, dále z titulu ochrany před nekalou soutěží a neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby posoudil shodně s městským soudem, především s ohledem na znění smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastníky řízení. Porovnáním výrobků řady INELS IIII se systémem INESL II nelze hovořit o neoprávněném využití technického řešení stěžovatelky. Vrchní soud dospěl k závěru, že uložení povinností uvedených ve výrocích I., II. a VI. rozsudku městského soudu a ve výroku VIII. téhož soudu v rozsahu částky 350 000,- Kč z titulu ochrany konkrétního užitného vzoru zapsaného v rejstříku užitných vzorů, není podle zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzhorech, opodstatněné, neboť předmětný užitný vzor byl ke dni rozhodnutí soudu z rejstříku pravomocně vymazán. Uložení těchto povinností není opodstatněné ani z titulu ochrany před jednáním v nekalé soutěži, a to pro absenci rozporu jednání žalované s dobrými mravy hospodářské soutěže (§44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění a §2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění změn a doplňků, dále jen o. z."). I kdyby snad bylo možné jednání žalované považovat za nekalou soutěž, nebyl naplněn předpoklad poskytnutí požadovaného zadostiučinění, a to existence nemajetkové újmy na straně stěžovatelky takové povahy a rozsahu, že by ji bylo třeba poskytnout v penězích.
Vrchní soud dospěl ohledně nároků stěžovatelky na uložení povinností uvedených ve výrocích III., IV. a VI. rozsudku městského soudu a rovněž ve výroku VIII. uvedeného rozsudku v rozsahu částky 350 000,- Kč, které stěžovatelka uplatnila z titulu ochrany práv ke slovní ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných známek ve zde uvedeném znění, k závěru, že užívání označení "CIB" na vlastních výrobcích žalované mimo společně vytvářený systém z řady INELS II představuje porušení práva stěžovatelky k ochranné známce podle §8 odst. 2 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Shledal proto důvodným nárok stěžovatelky na uložení povinnosti žalované zdržet se užívání předmětného označení pro specifikované výrobky, stejně jako její nárok na poskytnutí specifikovaných informací souvisejících s uváděním těchto výrobků na trh, avšak pouze za období od vzniku práva přednosti k ochranné známce stěžovatelky do podání žaloby. Rovněž v tomto případě neshledal vrchní soud důvod k přiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě.
V souvislosti s nároky stěžovatelky uplatněnými pod body V. a VII. výroků rozsudku městského soudu vrchní soud uvedl, že jsou spojeny s ochranou práv k předmětné slovní ochranné známce ve znění "TECOMAT" a k ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných známek ve znění "FOXTROT". Rozsudkem městského soudu ze dne 25. 2. 2016 č. j. 21 Cm 29/2015-61 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 30. 1. 2017 č. j. 3 Cmo 125/2016-92 (proti němuž bylo dovolání zamítnuto), bylo žalované uloženo zdržet se blíže specifikovaného užívání těchto označení jako klíčových slov, a to z důvodu porušení práv k ochranným známkám a ochrany proti nekalé soutěži. Důvodnými proto shledal vrchní soud i nároky stěžovatelky na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění formou omluvy a zaplacení peněžitého zadostiučinění v důsledku vzniku újmy rozmělněním rozlišovací způsobilosti ochranných známek s ohledem na rozsah a dobu zásahu.
Ve vztahu k nárokům na uložení povinností uvedených ve výroku VI. a VIII. rozsudku městského soudu v rozsahu částky 150 000,- Kč vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce v souvislosti s předmětným prohlášením žalované žádná újma nevznikla.
Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka a žalovaná dovolání, o kterém rozhodl dovolací soud napadeným rozsudkem tak, že dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I.), dovolání žalované odmítl v rozsahu, jímž byl napaden rozsudek vrchního soudu v části, potvrzující výroky V. a VII. rozsudku městského soudu (výrok II.) a ve zbytku dovolání žalované vyhověl a napadený rozsudek vrchního soudu a zčásti i rozsudek městského soudu včetně doplňujícího usnesení ve zde uvedeném rozsahu zrušil a vrátil v tomto rozsahu věc městskému soudu k dalšímu řízení (výrok III.).
III
V ústavní stížnosti stěžovatelka po rekapitulaci výsledku dosavadního řízení ve věci samé uvádí argumenty, kterými polemizuje s právními závěry civilních soudů, zejména ohledně posouzení smlouvy o spolupráci mezi oběma účastníky řízení. Tvrdí, že jejími námitkami se předmětné soudy vůbec nezabývaly, což následně vedlo k částečnému zamítnutí podané žaloby. Za relevantní pro posouzení uplatněných nároků označuje stěžovatelka skutečnost, že jde o její duševní vlastnictví, kterým je nepochybně technické řešení vytvořené a představené žalované jen pro účely jejich spolupráce. Závěr soudů, že takové výsledky duševní činnosti jednoho subjektu se stanou po skončení spolupráce s druhým subjektem využitelné druhým (spolupracujícím) subjektem pro jeho další činnost, je pro stěžovatelku zcela nepřijatelný. Nelze souhlasit s názorem, že spolupracující subjekty nabývají oprávnění užívat duševní vlastnictví jiného subjektu pouze tím, že zahájí spolupráci na vývoji společného produktu. Takový závěr nevyplýval z předmětné smlouvy o spolupráci, jejímž obsahem a smyslem se soudy důsledně nezabývaly.
Rovněž posouzení satisfakčního nároku ze strany civilních soudů považuje stěžovatelka za nesprávné, přičemž poukazuje na vymezení jednoho z předmětů žaloby, kdy se domáhala nikoli plnění ze smlouvy, ale náhrady újmy, která jí byla způsobena jednáním žalované rozporným s dobrými mravy soutěže. Civilním soudům v této souvislosti vytýká nesprávné posouzení potenciality vzniku újmy proto, že se stěžovatelka v průběhu spolupráce takovému jednání nebránila, resp. že takové jednání trpěla. Za výsledek nesprávného posouzení ze strany civilních soudů označuje stěžovatelka odmítnutí poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za situace, kdy požadované objektivní prokázání vzniku nehmotné újmy a její existence je pro stěžovatelku v dané věci nemožné. K takovému prokázání tzv. důkazem všeobecné zkušenosti měl přistoupit především ve věci rozhodující soud, a to s ohledem na všechna specifika daného případu. To se však v předmětné věci nestalo. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že soudy v této otázce rozhodovaly nekonzistentně, když vznik újmy nedovodily v případě neoprávněného užívání označení "CIB", ale ve vztahu k neoprávněnému užití jiných označení stěžovatelky - "TECOMAT" a "FOXTROT", vznik újmy konstatovaly, i když šlo v podstatě o stejné případy.
K napadenému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka poznamenává, že nesouhlasí s názorem tohoto soudu o skutkové stránce prokázání vzniku nemajetkové újmy, když posouzení této otázky je otázkou právní a nikoli skutkovou, a je proto ji možno zpochybnit v podaném dovolání.
Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatelka především v jejich nedostatečném odůvodnění, což způsobuje jejich nepřezkoumatelnost. Odmítnutí této námitky dovolacím soudem považuje stěžovatelka za rozporné se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1113/16, resp. usnesení sp. zn. I. ÚS 1600/15. Vada nesprávného (nedostatečného) odůvodnění rozhodnutí tak z pohledu protiústavnosti stíhá jak rozhodnutí dovolacího soudu, tak i vrchního soudu, neboť ten se v napadeném rozhodnutí řádně nezabýval odvolacími důvody a všemi námitkami stěžovatelky. Tato porušení povinností soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit porušují zejména čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ se však v předmětné věci nejedná. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti. Z tohoto důvodu mu nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3923/18, I. ÚS 783/20).
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti všem napadeným rozhodnutím. Z rozsudku dovolacího soudu se zjišťuje, že tento soud vyhověl dovolání žalované v části výroků vrchního soudu a městského soudu, které však stěžovatelka ústavní stížností nenapadla, a proto nebyly předmětem přezkumu.
Stěžovatelka rozsudku dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.) vytýká nesprávné posouzení otázky vzniku nemajetkové újmy, kterou dovolací soud označil za otázku skutkovou a nikoli právní a dále nedostatečné odůvodnění, které způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Pokud tuto námitku dovolací soud odmítl posoudit jako vadu řízení, k níž by mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání, jde, podle jejího názoru, o rozpor se závěry vyplývajícími z výše uvedené judikatury Ústavního soudu.
Se stěžovatelkou Ústavní soud především nesouhlasí v názoru, že závěr dovolacího soudu o nepřípustném dovolání stěžovatelky je nedostatečným způsobem odůvodněn, což vede z hlediska ústavněprávního k důvodu považovat napadený rozsudek v této části výroku I. za nepřezkoumatelný a tudíž protiústavní (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 4027/19, II. ÚS 20180/19). Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž je dovolání mimořádným opravným prostředkem, na který není dán nárok, neboť nejde o výkon třetího stupně soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat. Dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání za splnění zákonných podmínek přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování soudů (sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání tak zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu, neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Výjimku z výše uvedeného představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16).
Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje jen na zjištění, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16). V tomto směru Ústavní soud ústavně relevantní pochybení nezjistil. Nejvyšší soud se dovoláním přiměřeně zabýval a v návaznosti na argumentaci stěžovatelky posoudil otázku přípustnosti jejího dovolání ke všem jím uvedeným otázkám. Závěrem Ústavní soud dodává, že závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky a jejím odmítnutí nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů.
Pokud se týká stěžovatelkou napadených výroků rozsudků vrchního a městského soudu, Ústavní soud ověřil, že v předmětné věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, že se soudy námitkami stěžovatelky (v podstatě shodného obsahu jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora citovaným závěrům. Tyto závěry k otázce přiznání požadovaného přiměřeného zadostiučinění řešily civilní soudy shodně, když konstatovaly, že stěžovatelce nevznikla žádná újma, která by takový požadavek odůvodňovala. Stěžovatelka v této souvislosti uváděla jen obecná tvrzení, která ke konkretizaci údajného vzniku uplatněného nároku a jeho výše nijak nepřispěla. Judikatura Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1113/16) se vztahuje k závěrům o zásadním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. O takové pochybení se však v předmětné věci nejedná. Z ústavního hlediska nelze vytknout odůvodnění napadených výroků jak městského, tak i vrchního soudu pochybení vytýkané stěžovatelkou, které by se vztahovalo k nedostatečnému odůvodnění, které by nereagovalo na argumentaci stěžovatelky.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka z provedených důkazů zjevně dospěla ke skutkovým zjištěním, která jsou odlišná od skutkového stavu zjištěného oběma civilními soudy a z nich vyvodila i odlišné právní závěry. Tvrzení, že tyto soudy měly samy (resp. alespoň jeden z nich), s ohledem ke všem specifickým okolnostem předmětné věci, dospět k názoru, který by odpovídal stěžovatelkou uplatněným nárokům, je pro absenci relevantních důkazů nereálný.
V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci tzv. podústavního práva, které však ústavněprávní roviny nedosahuje. Jak již bylo mnohokrát konstatováno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, která mu nebyla Ústavou svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování a přehodnocovat jak provedené důkazy, a to i kdyby jim z pohledu tzv. podústavního práva bylo co vytknout, kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal důvod ke kasačnímu zásahu. Jak již bylo zdůrazněno shora, civilní soudy svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily, srozumitelně a logicky vysvětlily, z jakého důvodu nevyhověly části stěžovatelkou uplatněným nárokům, které skutečnosti měly v řízení za zjištěné a jakými úvahami se při rozhodování řídily a které právní předpisy aplikovaly.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkol spočívá v posouzení, jestli bylo předmětné řízení jako celek spravedlivé a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (srov. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru nemá Ústavní soud důvod výše zmíněné závěry zpochybňovat.
V
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu