ECLI:CZ:US:2023:1.US.96.23.1
sp. zn. I. ÚS 96/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti T. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostružnická 325/6, proti sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky, odboru mezinárodního trestního č. j. MSP-986/2019-MOT-T/43 ze dne 8. 11. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 2, čl. 15 odst. 1, čl. 23 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky, odboru mezinárodního trestního, jímž byl informován, že Ministerstvo spravedlnosti nesouhlasí s jeho předáním k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajinu.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel směřuje výhradně proti sdělení Ministerstva spravedlnosti, jímž byl informován, že toto ministerstvo nesouhlasí s jeho předáním k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajinu. Uvedené sdělení Ministerstvo spravedlnosti zaslalo stěžovateli v návaznosti na jeho žádost ze dne 17. 1. 2020.
Podle ustanovení §137 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních") může Ministerstvo spravedlnosti, v případě, že se v České republice nachází osoba ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, požádat stát, jehož je tato osoba občanem, nebo stát, ohledně něhož lze předpokládat, že výkon rozhodnutí převezme, o její převzetí k výkonu takového trestu nebo ochranného opatření, nebo udělit souhlas s předáním takové osoby.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že je především věcí státu, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, zda vyvine aktivitu směrem k domovskému státu odsouzeného a požádá cizí stát o převzetí odsouzeného nebo udělí souhlas s předáním poté, co ověří, že jsou splněny zákonné podmínky (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2015/15). Odsouzenému ani jiné osobě nic nebrání v tom, aby Ministerstvu spravedlnosti adresovala žádost o postup podle §137 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, to však nezakládá povinnost ministerstva, aby o takovém postupu vydávalo formální rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že jde o obdobnou situaci, kterou již v řadě svých rozhodnutí řešil ve vztahu k ústavním stížnostem směřujícím proti sdělením Ministerstva spravedlnosti o nevyhovění podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že podnět k podání stížnosti pro porušení zákona lze chápat pouze jako informaci pro subjekt oprávněný k jejímu podání, z čehož vyplývá, že ani odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti, či vyrozumění o této skutečnosti Ministerstvem spravedlnosti nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť toto ministerstvo, resp. ministr spravedlnosti při aplikaci ustanovení §266 trestního řádu nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda realizuje svoje oprávnění (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 476/01, I. ÚS 475/03, II. ÚS 2138/08, IV. ÚS 1110/08, IV. ÚS 2077/12 či I. ÚS 3676/17).
Také žádost adresovaná Ministerstvu spravedlnosti, jejímž účelem je iniciovat postup podle §137 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, má pouze informativní charakter, resp. může sloužit jen k tomu, aby toto ministerstvo uvážilo vhodnost uvedeného postupu. Vyrozuměním podatele (odsouzeného) o tom, že žádosti nebylo vyhověno, Ministerstvo spravedlnosti nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech takové osoby, ale pouze o tom, zda realizuje své zákonné oprávnění. Napadené sdělení Ministerstva spravedlnosti proto nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, z čehož vyplývá, že Ústavní soud není příslušný k rozhodnutí o takovém sdělení.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že v usnesení sp. zn. I. ÚS 2015/15, které se rovněž týkalo situace, kdy Ministerstvo spravedlnosti nevyhovělo žádosti stěžovatele a nepodalo žádost podle §137 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nerozhodoval o návrhu na zrušení sdělení Ministerstva spravedlnosti o nesouhlasu s podáním uvedené žádosti, nýbrž o návrhu na posouzení postupu tohoto ministerstva. V nyní posuzované věci se však stěžovatel v ústavní stížnosti sepsané advokátem domáhal zrušení napadeného sdělení Ministerstva spravedlnosti, k čemuž ovšem Ústavní soud není příslušný, jak bylo výše vysvětleno.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj