ECLI:CZ:US:2023:1.US.995.23.1
sp. zn. I. ÚS 995/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Chvojana, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147/12, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 23 Cdo 3055/2021-592, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2021 č. j. 20 Co 84/2021-562, rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2020 č. j. 19 C 43/2010-533 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2020 č. j. 23 Cdo 4829/2017-478, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 95 Ústavy a svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Energetický regulační úřad (dále jen "správní orgán") rozhodnutím ze dne 30. 10. 2009 č. j. 04597-9/2009-ERU k žádosti stěžovatele stanovil povinnost právní předchůdkyni vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelem smlouvu o připojení pro odběrné místo připojené ze sítě vysokého napětí; trafostanici na blíže určeném pozemku v průmyslovém areálu. Předseda správního orgánu rozklad právní předchůdkyně proti uvedenému rozhodnutí zamítl rozhodnutím ze dne 18. 3. 2010 č. j. 04597-13/2009-ERU. Právní předchůdkyně vedlejší účastnice se následně u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") žalobou domáhala nahrazení uvedeného rozhodnutí předsedy správního orgánu tak, že se žádost stěžovatele zamítá.
3. Poté, co Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 2. 2015 č. j. 20 Co 482/2014-306 potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 30. 6. 2014 č. j. 19 C 43/2010-261, kterým žalobu zamítl, Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal, že uvedené rozsudky spočívají na nesprávném právním závěru, že trafostanice je odběrným elektrickým zařízením podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. Trafostanice však není zařízením pro konečnou spotřebu elektřiny, což je definičním znakem odběrného elektrického zařízení. Trafostanice slouží ke změně napětí a k jejímu rozvádění nebo oddělení dvou sítí. Oba soudy nadto zatížily svá rozhodnutí vadou, protože rozhodly o právech a povinnostech právní předchůdkyně vedlejší účastnice, která již zanikla. Před vydáním napadeného rozsudku Nejvyššího soudu však okresní soud usnesením ze dne 27. 6. 2017 č. j. 19 C 43/2010-408 rozhodl o procesním nástupnictví vedlejší účastnice. Odkázal-li tam okresní soud na §107a odst. 1 a 2 o. s. ř., šlo o zjevnou nesprávnost, protože z důvodů rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že okresní soud rozhodl pro ztrátu způsobilosti právní předchůdkyně vedlejší účastnice být účastnicí řízení podle §107 téhož zákona, aniž byla vyžadována procesní aktivita vedlejší účastnice, resp. její právní předchůdkyně.
4. Okresní soud nato napadeným rozsudkem nahradil žalobou napadené rozhodnutí předsedy správního orgánu tak, že se rozhodnutí správního orgánu ruší a návrh stěžovatele se zamítá. Správní orgán rozhodl nesprávně o smlouvě v tom rozsahu, ve kterém šlo o podíl stěžovatele na nákladech. Vedlejší účastnice nebyla povinna připojit odběrné místo pro stěžovatele bezplatně. Takovou povinnost má vedlejší účastnice podle §28 odst. 1 písm. a) energetického zákona toliko u odběrných elektrických zařízení, což však u trafostanice ve vlastnictví stěžovatele podle shora uvedeného neplatí. Okresní soud přitom nemohl žalobou napadené rozhodnutí změnit, protože by tím překročil původní návrh stěžovatele ve správním řízení. Okresní soud rovněž považoval za potřebné rozhodnout ve věci, přestože trafostanici od roku 2017 již stěžovatel nevlastní a nová vlastnice o uzavření obdobné smlouvy zájem nemá. Rozhodné je, že v době rozhodnutí správního orgánu mělo být rozhodnuto jinak.
5. Krajský soud napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil napadený rozsudek okresního soudu. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. Podle Nejvyššího soudu napadené rozsudky okresního soudu a krajského soudu odpovídají jeho ustálené rozhodovací praxi. Některé právní otázky formulované stěžovatelem v dovolání vycházely z předpokladu, že okresní soud nerozhodl o procesním nástupnictví vedlejší účastnice a její právní předchůdkyně podle §107 o. s. ř. Tím se však zabýval Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, stejně jako zbylou dovoláním dotčenou problematikou, jejíž vyřešení je pro soudy nižšího stupně závazné. Nejvyšší soud neshledal důvod své dřívější závěry přehodnocovat. Stěžovatel kromě toho v dovolání vesměs řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti, protože u některých formulovaných otázek neuvedl, které své dřívější řešení právní otázky měl Nejvyšší soud přehodnotit a posoudit jinak, popřípadě neuvedl, od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl krajský soud v napadeném rozsudku odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel rekapituluje předcházející průběh řízení a tvrdí, že napadená rozhodnutí považuje za "extrémní exces jak v linii procesněprávní i hmotněprávní". Stěžovatel příkladmo upozorňuje na to, že Nejvyšší soud mu nezaslal k replice vyjádření vedlejší účastnice k dovolání v řízení před vydáním napadeného usnesení. Dále stěžovatel tvrdí, že skutková zjištění i závěry obecných soudů jsou pochybná, rozporuplná a nepřezkoumatelná. Věc měl posoudit velký senát Nejvyššího soudu, protože to "zjevně bylo za potřebí a účelné". Dále není jasné, proč okresní soud zrušil rozhodnutí správního orgánu "od samého počátku" nebo jak se vypořádal s námitkou absolutní neplatnosti smluv uzavřených vedlejší účastnicí a třetími osobami. Stěžovatel odkazuje na řízení v jiné věci (Nejvyšší soud tam rozhodl usnesením ze dne 21. 6. 2022 č. j. 33 Cdo 1202/2022-757), ve kterém byla původní vlastnici průmyslového areálu, obchodní společnosti Voseček - VOS, s. r. o., uložena povinnost zaplatit 3 719 867 Kč odběratelům stěžovatele a nájemcům prostor v průmyslovém areálu, manželům Safari, za to, že jim pronajala prostory bez přípojky elektrické energie. Stěžovatel je právním nástupcem uvedené obchodní společnosti a za týchž podmínek měl uzavřít smlouvu s vedlejší účastnicí, jak se u správního orgánu domáhal. Konečně stěžovatel tvrdí, že okresní soud usnesením ze dne 27. 6. 2017 jednoznačně rozhodl podle §107a o. s. ř., nikoli §107 téhož zákona. Vedlejší účastnice, resp. její právní předchůdkyně, však nikdy takový postup neiniciovala, a dřívější odvolání a dovolání podala osoba zjevně k tomu neoprávněná a opožděně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Námitky stěžovatele v nyní posuzované věci spočívají povětšinou v prosté polemice se závěry obecných soudů a v podnětech k přehodnocení zjištěného skutkového stavu a přijatých právních závěrů stran výkladu a použití podústavního práva. Z napadených rozhodnutí se přitom zřetelně a jasně podává, že návrh stěžovatele na uzavření smlouvy s vedlejší účastnicí, resp. její právní předchůdkyní, nemohl obstát, protože stěžovatel neměl právo na bezplatné připojení pro odběrné místo. Obecné soudy se s tvrzeními stěžovatele dostatečně vypořádaly, přičemž je zřejmé, že okolnosti jím zmiňované (tvrzená neplatnost smluv vedlejší účastnice a třetích osob a práva a povinnosti předchozí vlastnice průmyslového areálu a tamních nájemců) pro obecné soudy nebyly rozhodné a proč tomu tak bylo.
10. Stejně tak z napadených rozhodnutí dostatečně jasně a srozumitelně vyplývá, že stěžovatel nebyl právním nástupcem u smluv o dodávkách elektřiny uzavřených ke koncovým odběrným zařízením a z jakých důvodů k takovým závěrům obecné soudy dospěly. Z napadených rozhodnutí je rovněž zřejmé, že okresní soud žalobou napadené rozhodnutí nezrušil, nýbrž je nahradil tak, že se návrh stěžovatele na vydání správního rozhodnutí zamítá. Postupoval tak v souladu se zákonem, mimo jiné proto, jak sám výslovně zdůraznil, že samy správní orgány byly návrhem stěžovatele ve správním řízení vázány a nemohly jeho návrh překročit. Napadená rozhodnutí proto nemohou být nepřezkoumatelná z důvodu, že z nich není zřejmé, proč okresní soud napadeným rozsudkem nahradil rozhodnutí předsedy správního orgánu v tam vymezeném rozsahu. Všechny uvedené závěry jsou srozumitelně a logicky odůvodněny a odpovídají obecnými soudy zjištěnému a srozumitelně popsanému skutkovému stavu.
11. Dále stěžovatel poukazuje na některá procesní pochybení obecných soudů v průběhu přecházejících fází řízení. Jde-li o tvrzené porušení povinnosti Nejvyššího soudu předložit věc velkému senátu, stěžovatel k takovému případnému pochybení neuvádí cokoli bližšího. V obecné rovině zde platí, že mezi dílčí složky ústavně zaručeného práva na zákonného soudce patří skutečně i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v situaci, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván [viz např. nález ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 2156/18 (N 20/92 SbNU 209)]. V kontextu nyní posuzované věci podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je senát Nejvyššího soudu povinen postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu, dospěje-li při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel však v tomto směru neuvádí žádné rozhodnutí, ani žádný právní názor, u kterého se měl Nejvyšší soud odchýlit od svého již vysloveného právního názoru. S námitkami stěžovatele uvedenými v dovolání se Nejvyšší soud v napadeném usnesení vypořádal. V tomto směru Ústavní soud porušení povinností Nejvyššího soudu neshledal.
12. K nezaslání vyjádření vedlejší účastnice Nejvyšším soudem stěžovateli na vědomí a k případné replice; ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vychází z předpokladu, že se u případných tvrzených vad obdobného charakteru zjišťuje, zda bylo, zjednodušeně řečeno, podání protistrany způsobilé ovlivnit rozhodnutí soudu. Je-li totiž např. obsahem vyjádření protistranou konzistentně uplatňovaná či účastníku řízení dostupná argumentace anebo nemohla-li by případná replika účastníka řízení s ohledem na okolnosti či specifikum věci nijak přispět objasnění věci a rozhodování soudu, k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení zpravidla nedochází (srov. např. usnesení ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2803/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Právo na kontradiktornost řízení není absolutní a jeho rozsah závisí na zvláštnostech (specifikách) daného řízení. V některých situacích proto nezaslání vyjádření účastníkům, spojené s nemožností reagovat na ně, nepodkopalo spravedlivost řízení, neboť by ani případná replika neměla dopad na výsledek řízení (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 2. 2023 ve věci Janáček proti České republice č. 9634/17).
13. Nejvyšší soud tedy zatížil svoje rozhodnutí vadou, nezaslal-li vyjádření vedlejší účastnice stěžovateli na vědomí a k případné replice, respektive takový svůj postup neodůvodnil. Jde však o to, zda jde o natolik intenzivní pochybení, aby opodstatnilo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele a uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu (obdobně viz dále např. usnesení ze dne 8. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 2551/22). V nyní posuzované věci Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože je neshledal přípustným, a rozhodné pro něj bylo rovněž to, že stěžovatel převážně řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Jak se dále podává z napadených rozhodnutí, argumentace stěžovatele se od vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu vesměs ustálila a směřovala téměř výlučně ke zpochybnění závěrů tohoto rozhodnutí. S ohledem na konkrétní okolnosti věci a zvolené právní řešení v napadeném usnesení by proto replika vedlejší účastnice nemohla mít na výsledné rozhodnutí vliv [obdobně srov. např. bod 36 nálezu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 1139/15 (N 33/80 SbNU 427) či bod 18 usnesení ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 292/20]. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele proto v tomto směru nedošlo.
14. Jde-li konečně o rozhodnutí okresního soudu ze dne 27. 6. 2017, Nejvyšší soud již v napadeném rozsudku vyložil, že je zřejmé, že jde o rozhodnutí o procesním nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení, nikoli při přechodu práva a povinnosti. Z toho důvodu nebyla žádná procesní aktivita vedlejší účastnice či její právní předchůdkyně pro vydání rozhodnutí vyžadována. Zde však stěžovatel opět žádnou konkrétní a věcnou argumentaci proti takovému závěru nepředkládá a nepřináší žádný relevantní konkurenční výklad, se kterým se měly obecné soudy vypořádat. Nezpochybňuje ani, že pro rozhodnutí o procesním nástupnictví nebyly dány předpoklady. Pouze se setrvale domáhá toho, aby okresní soud vydal znovu rozhodnutí s totožnými účinky. S tím se však Nejvyšší soud již adekvátně vypořádal. Ani tomuto závěru nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu